Letos 7. prosince to bude už 15 let, kdy odešla z tohoto světa básnířka Iveta Pokorná (1977-2002). V 90. letech ještě jezdila na srazy Skupiny XXVI, ale postupně jí v tom zabraňovala jak její nemoc, tak přesun z Teplic do Brna, kde věnovala všechen čas i zbývající síly studiu filosofie a religionistiky. V té době už sice nepsala, ale pokud si ji chceme připomenout, tak nejlépe prostřednictvím několika jejích básní z let 1989-1994, které vyšly ve sbírce Kéž by to byla jen hra se slovy (Sursum, 2003). Zde jsou:
Interview se životem
Já skládám básně.
A co ty, živote?
Já skládám lidi
smutné i šťastné.
Já miluji Zem.
A koho ty, Živote?
Já miluji lidi
za nimi do roztrhání šel bych nocí
i dnem.
Nicota
Do mého mozku a podvědomí
proniká tma bez hvězd a měsíce.
Je bezprostorná, beztvará
a bez rychlosti sekund.
Jsem to já a v tu chvíli už ne.
A tou tmou se něco pne.
Ale chybí podpora času a něco
se ztrácí.
Z – něco – je nic.
Zbývá jen prázdno.
Škola bez dětí.
Lidé bez tváří.
Prostor bez cestiček a cest.
Pravda a lháři.
Pravdomluvní a lest.
A tma bez měsíce a hvězd.
Jsem Něco a tou tmou
letím k mezitím už mrtvým hvězdám.
Letím a nic ze sebe neznám.
Jsem nic pohlcené nicotou.
Slza
Po tváři mi stéká slza,
sama, samotinká se zaleskne
a zmizí v záplavě náhod.
Naděje vpíjící se navždy do srdce
zmizí v krutém osudu.
Zmizí a já ji už nikdy nespatřím.
Nespatřím, ale poznám na dálku.
Ta dálka má víc než několik lidských slz.
Je to vzdálenost mezi rozumem a srdcem.
Voní jarním deštěm a smíchem,
jež se splétá s bzukotem včel.
Naděje zmizí mi z očí, ale ze srdce ne.
Tam si ji uschovám a zamknu
starým a přec nezrezivělým klíčem – vírou
a nevezme ji ani ten zpropadený čaoděj – osud.
Smutek
Smutek je nekonečný,
silnější než mé já.
Často se o něm zdá.
Nám.
Slzy – Probuzení – Strach – Milosrdný spánek –
Plachetnice na moři beznaděje,
jež chutná slaně
a k tomu hořký vánek.
Slané, slané jsou jenom slzy,
sladké je snění.
Těžko se však sní při strnulém bdění.
Proto žijme dokud můžeme,
dokud nás bouře vánku
neodplaví na moře beznaděje a žalu,
na moři chutnajícím hořce.
Po Pelyňku.
Útěk
Už je to pryč.
Už se to nevrátí.
Nikdy.
Co je pryč?
Co se nikdy nevrátí?
Mé já prchající do snů?
Skutečnost prchající před iluzí.
Přítomnost prchající před věčností.
Člověk prchající před časem.
Kdekoliv
Tam někde u jedné skály
lidé se vůbec nesmáli.
Tam někde u jedné skály
láva tekla a lidé cítili, jak pálí.
Tam někde u jedné skály
lidé se to i říci báli.
Tam někde u jedné skály
lidé nic neřekli,
tušili,
že jinak je láva spálí.
Zjara
Zjara se všechno krásnému snu podobá,
zloba a ledy tají.
A není to náhoda,
stromy znovu své listí mají.
Rozčepýřený ptáček na větvi sedí,
trvavička se zelená.
Milenci zasněně do dálky hledí,
moucha začíná být dotěrná.
Řeka šeptá, bublá, hučí,
lesy tajemně voní.
Rybáři spokojeně mručí,
sasanky bílé hlavičky k nebi
za svým princem kloní.
Koloběh
Dětství je sladké jako med
- pomine a ty se oblizuješ.
Jsi mlád, ale už nejsi dítě,
do všeho se pouštíš s chutí, hbitě.
Znenadání ucítíš hořkou chuť,
vidíš, jak se na tebe řítí suť.
Život do kávy ti nasypal jed,
na dětství si vzpomeneš hned.
Stane se to ještě víckrát – už víš,
proto stále bdíš.
A klidně žiješ dál,
však nevíš, jak sis kdysi hrál...
Žně
(Romanu Szpukovi)
V bílém rubáši
z prokřehlých modliteb
chtěl jsi sklízet
a stojíš uprostřed strniště
Uprostřed naříkavých vran
těch ptáků žalu
a sychravosti jitření
nezralých neposečených ran
Začala být zima
v rubáši z prokřehlých modliteb
Chtěl jsi sklízet
a dozrála jen jistota
Chtěl jsi sklízet
a budeš sklizen
(ze sbírky Kéž by to byla jen hra
se slovy, Sursum, 2003)
