Honza měl noční. Na známce ho čekal vzkaz, aby přišel ráno na úsek. A tak po šichtě šel, unavený, ale šťastný, že další šichta je za ním, ale také s obavami, co po něm chtějí. Vedoucí úseku, ing. Hřebec, ho přivítal s neobvykle širokým úsměvem. Na úvod se Honzy zeptal, kdy už mu konečně vyjde sbírka a aby na něho nezapomněl, že chce jeden výtisk s podpisem.

„Co děláš v sobotu?“ zeptal se pak.

„Budu spát,“ odvětil Honza.

„Takže půjdeš,“ konstatoval Hřebec.

„Kam?“

„K Leninovi.“

Honza se ušklíbl a mlčel.

„Někdo tam od nás být musí,“ dodal vedoucí.

„Bude tam moje žena, takže naše rodina tam bude mít zastoupení,“ řekl Honza.

„Ale my ne.“

„A proč zrovna já?“

„Protože ti opilci by tam mohli udělat ostudu.“

„Ale já taky nejsem abstinent,“ podotkl Honza.

„Ale, Jendo,“ usmál se Hřebec, „jsi přece básník, ne? Musíš se angažovat.“

„Jsem nezávislý básník,“ usmál se Honza, protože si myslel, že vedoucí žertuje.

Ten zvážněl.

„Apolitický umělec nemá v naší společnosti místo,“ řekl poté důrazně.

„Píšu milostnou poezii,“ usmál se znovu Honza.

„I ta musí být angažovaná, socialistická!“ řekl důrazně vedoucí. „Nebo propaguješ volnou lásku a tak?!“

„Pa…soudruhu vedoucí, budu přece po noční,“ zkusil to Honza jinak.

„Neříkej mi, že bys to nevydržel! Že budeš po šichtě padat na hubu! Přece něco vydržíš, ne? A vyspat se můžeš odpoledne.“

„Odpoledne už ale neusnu.“

„Neštvi mě!“ Hřebec skoro zadupal. Honza pochopil, že vedoucí to myslí vážně. „Nebo je ti taková významná společensko-politická událost u prdele?!“

„A je to vlastně i kulturní akce, básníku!“ ozval se inženýr úseku ing. Čech, který právě vzhlédl od nějaké dokumentace.

„Spíš ideologická, ne?“ opáčil Honza. „A ideologie, ať je taková nebo onaká, do kultury nepatří.“ Vzápětí se lekl svých slov.

Kdyby totiž hodil do placu granát, neudělalo by to takový rozruch. Hřebec sebou trhl, zesinal a vyskočil z křesla.

„Jak to, kurva, myslíš?!“ zařval.

„Ideologie do poezie už vůbec nepatří,“ odvětil co možná nejklidněji Honza. „Jak dopadl Biebl, Holan, Halas, Seifert? Ti všichni psali poezii, oslavující diktaturu proletariátu, a nakonec poznali, že jsou jen loutkami v rukách několika ideologů rudé moci. Všichni byli znechucený, Biebl dokonce spáchal sebevraždu…“

Honza se odmlčel. Uvědomil si, že inženýři jsou bledí jako vápno a hledí na něj jako na mimozemšťana a lapají po vzduchu.

„A co básník? od Halase, tam to všechno je,“ stačil ještě dodat, než se kancelář zatřásla.

„Kurva!“ zařval Hřebec. „Co si to dovoluješ?! Jsi obyčejná nula! Slyšíš?! Posraná nula a můžu tě kdykoli zničit!“

Honza se nadechl. „Co vůbec víte o Leninovi, soudruhu vedoucí? Četl jste od něj něco?“

„Co je ti do toho, kurva?!“ řval Hřebec.

„Já ano,“ usmál se Honza. „A znáte Bulgakova, Čechova, Dostojevského, Cvetajevovou, Pasternaka, Jevtušenka, Vysockého, Okudžavu? Ti všichni bourali a bourají perem modly, všechny ty pomníky v nadživotní velikosti!“

Inženýři mlčeli a vytřeštěně zírali na Honzu.

A ten pokračoval: „Podívejte se na Gorbačova! Odbourává formalismus, odhaluje ty hrůzné zločiny na lidech i umělcích. Co se najednou dovídáme o Stalinovi, který se mimochodem považoval za Leninova žáka?!“ Šlo to ven samo, již dlouho střádané a tříbené. „Za jednoho takovýho nadživotního Lenina by mohlo mít město novou školku, kino, hřiště. Na tohle peníze nejsou…“

Oba vedoucí ho ale nemohli slyšet. Něco na něj řvali, brunátní, obludní, zkřivení, prskající. Hřebec při tom bouchal pěstí do stolu…

„Bojíte se, že by tam nikdo nepřišel? A napadlo vás, proč? Zkrátka nepůjdu!“

„Drž už hubu!“

„Už jsem všechno řek.“

„Tak vypadni!“

„Tak zdař bůh.“

Honza vyšel z kanceláře. Teprve potom se roztřásl: Budu si muset asi najít jinou práci. Při troše štěstí…Do prdele! Vždyť za takové řeči se i zavírá!

* * * * *

Udělalo se mi trošku lépe, panebože! Dostal jsem nápad, že bych mohl zase psát. Ale na poezii už seru, je k hovnu! Stejně se mi nic nerýmovalo, něžných slov ubývalo, jak ten svět kolem šel do hajzlu, baby se stejně rozplývaly nad zpíčeným Dallasem, nebo chodily meditovat do čajoven a tekly z Bukowskýho, kterej sice žádný hezký slovíčko nenapsal, ale byl in, a hihňaly se každýmu prdu v marihuanovým oparu.

Byl jsem najednou plnej předsevzetí, chuti rvát se se životem…kurva, to je blbost, já se nechci rvát se životem, naopak! Se smrtí! Ta se do mě dobejvá jak špinavý rudoarmějec do desetiletýho německýho děvčátka!

Jenže mě navštívila bejvalka a bylo po optimismu! Ta píča mi přišla sdělit, že vypadám mnohem líp, aby mi hned vzápětí vpálila mezi oči, že za pár týdnů odjede natrvalo do Ameriky, protože si vezme toho emigranta, co tam má fabriku na konzervy, a co tady, no ne? Tady chcíp pes…A já, dodal jsem. Tlemila se jak vydojená kráva. Úplně stejně jako onehdy, když mi sdělila, že má většího čuráka než já a že to do ní skoro nemoh´narvat. Moh´jsem si za to sám, neměl jsem se jí ptát na podrobnosti její americký nevěry…Kurva, proč to bolí ještě teď?!

Ty vole, až se zajíkám těma vzpomínkama na to svoje zpackaný manželství!

A já mu to říkal, prosil jsem ho, aby mě vyškrt z toho seznamu, že do Štósu, do tý horoucí prdele u Košic, na tři tejdny nepojedu! Že mu jebu na nějaký lázně, vířivku, masáže a vincentku, když mám se ženou ještě líbánky! Vždyť jsem měl pár měsíců po svatbě! Odvolával jsem se na naše letitý přátelství, připomínal mu starý časy, ale Milan se oháněl tou svou funkcí, byl důležitej jak zábradlí na Titanicu, a že to nejde, už je to jednou napsaný a Hřebec s tím souhlasí, a že bych si to jedině musel s někým vyměnit, ale co když si to se mnou nebude chtít nikdo vyměnit, bla bla bla. A pak dostal ten nápad! Co kdyby tam jela tvoje ženuška s tebou? A to by fakt šlo? Byl jsem nadšenej! Prej jo, když on se přimluví, a ani by jí to nemuselo moc stát, eróhá dává přece příspěvek na dovolenou! A taky, že jo!

A tak jsem se ženou jel na druhej konec republiky. V tom šestaosmdesátým roce bylo nádherný jaro! Polovina dubna a slunce už pálilo jak v létě, chodili jsme na výlety, vždycky na mě u jezírka čekala, až budu mít za sebou nějakou tu proceduru, v Košicích jsme sháněli desky Ursinyho a Lasici se Satínským. Jenže pak se to po dvou týdnech milostnýho ráje stalo! Toho brzkýho rána, vlastně ještě úsvitu, když jsem po promilovaný noci kouřil v okně, jsem viděl několik podivných postav. Vypadaly jak kosmonauti, chodily mezi lázeňskýma budovama a šmejdily nějakejma přístrojema po zemi. Ty vole, co tady dělá protichemická jednotka? Když se jeden z nich přiblížil až pod mý okno, viděl jsem jasně, že má v ruce ten samej přístroj, kterým se na šachtě měří bohatost rudy. Nedalo mi to, a tak jsem na něj zavolal, co tady prováděj. Zvedl hlavu a rukou mi rázně ukázal, abych zalez. Chvíli jsem ho ještě pozoroval, ale když tou rukou zase začal plácat vzduch, zasmál jsem se a šel do postele.

Do píči! Kromě nich ještě nikdo z nás tehdy nevěděl, že před pár dny vybuchl Černobyl!

A ta zkurvená Ukrajina coby kamenem dohodil!

* * * * *

Major nosí velkou hvězdu…zanotoval si pak Honza, když ho spatřil. Ale nejdříve ho přepadlo zděšení. Co ten tady dělá? Proboha, fakticky je to on! Jen bez výložek. Vlastně ani nevěděl, zda byl tehdy majorem, v hodnostech Pohotovostního pluku ministerstva vnitra se nevyznal vůbec, ale v prosinci 89 to byl každopádně on, kdo těžkooděncům, doplněným hordou růžolících milicionářů, velel. Tím si byl jist. Na to nešlo zapomenout. Honzu zalil pot. V průvanu hlavního překopu se roztřásl.

Major, zamyšleně se rozhlížející kolem, kráčel po boku živě gestikulujícího ing. Hřebce. Za nimi dva štajgři s vystrašenýma očima a tři důležitě se tvářící muži, sice ve fáracích oděvech, ale s fotoaparátem, kufříky a podivnými brašnami. Čekal na ně pulman, do kterého neohrabaně a hřmotně nastoupili, a odjeli.

Honza byl právě na cestě k nárazišti. Měly přijít nové lopaty.

„Ty vole, viděls je?“ přivítal ho naražeč.

„Co sou zač?“ zeptal se Honza.

„Kriminalisti přece!“ zahřměl naražeč.

„Jo ahááá,“ vydechl Honza.

„Asi se jim to nějak nezdá!“ dodal naražeč.

„Myslíš?“

„Od včerejška jsou tam policajti a hlídaj to. Střídaj se tam, dycky jeden sfárá a druhej vyfárá, vozí je pulman. A Valeš tam furt je. Neodvezli ho,“ řekl vzrušeně naražeč.

„Ale to je přece normální,“ namítl Honza. „Dyť to znáš z detektivek, ne? Musej zajistit místo činu, než přijde kriminálka.“

„Jaký místo činu, dyť to byla sebevražda!“

„Sebevražda je taky čin, ne, ty vole?! A musí se nejdřív prokázat, jestli to vůbec sebevražda byla.“

„A co by to, kurva, mělo bejt jinýho, dyž ne sebevražda?“

„Vražda, nešťastná náhoda, co já vím,“ pokrčil rameny Honza.

„Píčovina!“

„Hele, přišly ty nový lopaty?“

„Další klecí. Museli nahoře matroš vyložit a přestrojit klec kvůli nim,“ odvětil naražeč a ukázal za něj. Honza se mimoděk otočil.

„Ty si myslíš, že by ho fakt moh´někdo zamordovat?“ zeptal se ho náhle naražeč.

Honza ani neotočil hlavu zpět, když jí nepatrně zavrtěl.

„Byl to tvůj kámoš, ne?“

Honza zůstal odvrácen a nic neřekl. Čekal, až se ho na to zeptá.

A přišlo to: „Co si myslíš o těch estébácích?“

Ačkoli to Honza čekal, přesto se neubránil tomu, aby se na něj neobořil: „Kurva, co já vim?! Ta doba lámala jinčí charaktery!“ Tahle expresivní věta byla už opravdu klišé a nemohla jako odpověď nikoho uspokojit. A Honza to věděl.

A věděl to i naražeč.

„Musí ti bejt hrozně, co? Přátelé si můžou přebrat babu, můžou se v hospodě porvat, jeden může bejt Sparťan, druhej sešívanej, nebo nedejbože fandit Bohemce, ale tohle je do piči něco šílenýho!“

Honza zabořil ruku pod kabát a vytáhl cigaretu. Poodešel stranou, do komůrky, a tam si zapálil. Vzpomněl si na majora a vybavil si jednu větu, ani nevěděl, zda z nějaké knížky nebo filmu.

„Hovno zůstalo stejný, jen mouchy se vyměnily,“ řekl. Nasál kouř, pozvolna vyfoukl a dodal: „A nebo…že by se vyměnilo hovno a mouchy zůstaly stejný? Každopádně je to v prdeli.“