KAREL VI., NIMROD
Paruka se mi svezla
do čela, přes levý oko,
über dem linken Auge,
omlouvá se Karel, poslední
příjmením Habsburg, nedávno
sepsal Pragmatickou sankci,
do rány mi zrovna nahnali
kapitální kousek, šestnácteráka,
považte, převzácní páni
a on to pán z Krumlova,
kdo jen mohl tušit –
ctné paní vdově pošlu
na pohřeb věnec, ASI –
MÁ VÁŠEŇ
Parforsní hon, má vášeň.
Když už nemám syna
a vymíráme po meči,
těm co podepsali, nevěřím,
hned se na Terynku vrhnou,
ohař Prušák, ten jí půjde
po krku, svůj na to vsadím.
Trochu nesoustředěně žádám
vrchního lovčího, aby mi nabil
nanovo zbraň.
To se sem sjelo hostí! A prý:
večer chybí JEDNA CELÁ PORCE.
Nějak to vyřešíme...
TROFEJE KARLA VI.
Už jsem
na zdi Hofburgu -
paroží mufloní i daňčí.
Jelenů bezpočet! Preparátoři
vycpali i ptáky, orla
mořského, orla skalního,
tetřeva i supa. Medvěda,
se zubrem vlka. Ach,
těch trofejních mršin!
Nespavě bloumám kolem
toho a říkám si:
NĚKDO tomu chybí!
DIVNÉ PŘIZNÁNÍ
My, z Boží milosti,
sedíme na trůnech
uherském i českém,
ale nejlíp je rybařit
u Dunaje ve Vídni
Když je klid a neřádí
mor a nemusím stěhovat
dvůr; cesty jsou zatím prašné.
My, Karel, šestý už, dohlédáme
konce sedmnáctého století, okolo
se popelí dcery, Jezusmaria!: jenom.
A Schwarzenberg se ke mně
přitočí, bude pod parukou:
Výsosti, jsem masochista,
chci být dnes Vaše kořist!
JINAKOSTI
Jiný kraj, jiný mrav.
Prase asi není brav.
či ano? Stádečko laní,
přes mýtinu, bystří barváři
s láním jim v patách,
ač nemají-li tyto pouhá
kopýtka a myslet na paty
je smrtelný hřích. Křik mechu,
mosaz waldhorn, odsuňte
mi paraván z jedlových větví,
z vůně smoly točí se mi hlava.
Co že to křičí, ten po pravici?
Výsosti, Váš jelen má jméno
Schwarzenberg!
VÝŘAD POHLEDEM Z KOŇSKÉHO SEDLA
Výřad. Na mýtině
kde břitvou vyholili buky.
Popouštím koni uzdu, ať
jde si odpočivným krokem
a mohu počítat, kolik tu
leží vyrovnané zvěře,
zda vydařil se hon a
můžem na skleničku
tokajského vína. Co to
tu … kdo vymyslel ten
ŽERT? Kundera, Milan?
Kabátec ze sametu vyšívaný
stříbrem, třírohý klobouk,
tesák. Vytáhněte mu z tlamy
jedlový zálomek, chci se
pokochati... KNÍŽETE jsem
dosud neulovil... sapristi!
Vycpat mi ho nejspíš nedovolí...
ach a přijdu o trofej!
NAŠE A JEHO PŘÁNÍ
To bylo plánů! Kliček písma
brky namáčenými v kalamář.
Jak rozestavit honce, kolik
hajných, polesí křižovaná
sítí čtverců palebných postavení,
houbaři ať nechají doma koše,
odklonit trasy turistům, na
stromech zakrýt značky, dbát
na bezpečnost, všichni! to je
Naše přání, dechová zkouška!
Co tomu knížeti VLEZLO do
hlavy? Měl už dost života
a málo odvahy tlít v nesvěcené
půdě? Taky si mohl ZVOLIT
někoho jiného, no ne?!
KEVLAROVOU VESTU NEMĚL KNÍŽE
Na všechno mám své lidi.
Na všechno! Ale je na ně
spoleh? Užívají alespoň občas
mozku? Obracejí se na Boha,
aby jim pomáhal, modlitbou,
několikrát denně? Nejsem si
úplně jistý. A to některým
píšu i listy, s kopií.
Ptám se: mají všichni kevlarové
vesty? Prý ano. Maria Panno,
asi mi lhali. Jsou jako malí!
Myslí si, že vystřelím a netrefím.
TROJHOVOR
Tatínku Vy jste prý
zastřelil Schwarzenberga!
(Pukrle.)
Ne prý. Byl tvůj milenec,
snad?!
Miluji přece Franciho!
To Lotrinsko ti ovšem
nepřinese věnem, bude
se ho muset vzdát.
Výsosti! Pro Terezku
bych i do ohně skočil!
NONONO! Nevídáno!
Tak už běžte, děti.
15.12.2023
