„Technologie se nakonec dostane do bodu, kdy výhody plynoucí z automatizace převáží nad nízkou cenou práce,“ píše Martin Ford ve své nové knize Roboti nastupují (Rybka Publishers, 2017) s podtitulem Automatizace, umělá inteligence a hrozba budoucnosti bez práce, kterou přeložili Martin Vrba a Jan Prokeš. Autor knihy, vystudovaný počítačový inženýr, nastiňuje nejbližší vývoj v oblasti zaměstnanosti v době, kdy lidskou práci nahradí autonomně myslící stroje, pro které se vžilo označení „roboti“.

Jak vypadá ekonomika budoucnosti? Kam bude postupovat technologie, automatizace práce, outsourcing a globalizace? Martin Ford zkoumal tyto otázky už ve své průkopnické knize Světla v tunelu (2009), v níž nastínil, že v blízké budoucnosti budou technologie mít velmi nepříznivý vliv na naši ekonomiku a mohou být významným faktorem globální krize. Pomyslné „světlo v tunelu“ ukazuje ekonomické důsledky těchto technologií, před nimiž budeme stát už v příštích desetiletích či dokonce letech. Ford zpochybnil konvenční pohledy na budoucnost a osvětlil nebezpečí, kterému budeme muset čelit, pokud nezačneme řešit dopad rychle se rozvíjejících technologií. Dále ukázal, jaká řešení problémů (např. chudoby či změny klimatu) by ekonomická realita budoucnosti mohla nabídnout.

Ve svém aktuálním textu Roboti nastupují zpochybňuje šťastné zítřky v blahobytu, když píše: „Především je jasné, že mnoho lidí bude nezaměstnaných definitivně a úplně, a tak bude mít nulový příjem.“ Takto uvažuje v kapitole nesoucí výmluvný název „Dlouhodobá rizika: ,Zmáčknutí‘ spotřebitelé, deflace, ekonomické krize, a možná i technofeudalismus“ a pokračuje: „Pokud ale nová automatizační technika umožní firmám uspokojit zvýšenou poptávku bez náboru nových pracovníků (a to zejména nahrazením lidské práce roboty), pak by čistě politicky motivované opatření na snižování nezaměstnanosti mohlo skončit fiaskem.“ Scénářem v dlouhodobé perspektivě ovšem může být i to, že se globální ekonomický systém nakonec dokáže přizpůsobit nové realitě. V tzv. procesu kreativní destrukce, který už kdysi popsal keynesiánký ekonom a politolog Joseph Alois Schumpeter (1883-1950), by mohla být tradiční průmyslová odvětví, jež se opírají o masové trhy, vytlačena novými sektory, které budou produkovat zboží s vysokou přidanou hodnotou a služby určené výhradně pro bohatou elitu. Drtivá většina lidstva by tak fakticky přišla o možnost promlouvat do společenského a politického dění. Ekonomická mobilita, za jejíž vznik vděčíme středověké reformaci, by zanikla. Plutokracie by se oplotila v uzavřených sídlištích nebo v elitních městech a je možné, že by ji hlídali autonomní vojenští roboti a drony. Jak poznamenává autor knihy: „Stali bychom se svědky návratu k čemusi podobnému středověkému feudálnímu systému. Ovšem s jedním rozdílem: středověcí poddaní hráli v systému klíčovou roli, protože obstarávali zemědělskou práci. Ve futuristickém světě, kde zavládne zautomatizovaný feudalismus, by rolníci byli z velké části nadbyteční.“

Nakročeno k technofeudalismu

Trendy k monopolizaci trhu lze rozpoznat v hledání stále nových oblastí podnikání – jako je tomu např. v podobě aktivit firem Elona Muska, majitele firmy Tesla. Distribuce podle principu „vítěz bere všechno“ osekává pracovní příležitosti v oblasti maloobchodu, ale například i žurnalistiky. Čím více se lidé upínají k příležitostem, jež jim skýtá digitální ekonomika, tím více jich přichází o stabilní příjem. Ve snaze, aby jejich životní úroveň alespoň vzdáleně připomínala standardy střední třídy, se přimknou k trendům rozevírající se digitální propasti, kde vítěz nakonec bere vše. Ve finále pak může velmi malá skupina ovládat vzácné zdroje, jakými jsou půda či voda. Jen tak na okraj: s pojmem technofeudalismus jsme se už setkali v úvahách spisovatele Jiřího Drašnara (1948-2013), který se věnoval tématu burzovních spekulací.

To, že se automatizace dotkne i duševní a administrativní práce, nemá Ford sebemenší pochybnosti. Dokládá to na příkladu automatického generování sportovních zpráv. Podle odhadů bude velké procento novinových článků psáno pomocí algoritmů. Ukazuje to, že činnosti, které byly doposud doménou kvalifikovaných, vysokoškolsky vzdělaných odborníků, nahradí určitá forma automatizace. S tím souvisí i úkol vypořádat se s gigantickým množstvím nestrukturovaných „velkých“ dat z oblastí přírodních věd a v posledku i z oblasti tak vysoce komplexní, jakou je medicína.

Strojové učení za pomoci neuronových sítí vede k založení konsiliární diagnostiky opřené o vytěžování obrovských dat. Myšlenka medicínské aplikace se opírá o nasazení kognitivních počítačů společnosti IBM aplikace Watson. V medicíně lze diagnostiku opřít o velmi komplexní znalostní systém, kdy teprve až myslící stroj dokáže nahlédnout všechny souvislosti nemoci v konfrontaci s obrovskými databázemi dat, které se vymykají schopnostem jednotlivce. Jedinečné možnosti na poli odborného výzkumu badatelům umožňují klást si nové otázky, zkoumat platnost

rozmanitých hypotéz a přicházet s řešením zásadních problémů, které nejsou na první pohled patrné. Důležité je zjištění, že s 99procentní přesností se více než polovina pacientů vyhne nutnosti podstoupit diagnostiku invazivní cestou. Tím odpadne také nutnost, aby lékař každého pacienta osobně viděl a byl přítomen jeho vyšetření.

Jakmile aplikované systémy umělé inteligence dospějí do role kompetentních konzultantů formulujících nezávislá stanoviska, přispěje to k výraznému snížení výloh, jež souvisejí s profesní zodpovědností lékařů. Roboti jsou dnes schopni dávkovat a připravit individuální balení léčiv. Tím sytém de facto odbourává riziko selhání lidského faktoru, neboť lidé do procesu vůbec nezasahují, což je ideální cíl pro automatizační techniku. V této souvislosti je důležité autorovo konstatování, že v americkém zdravotnictví jsou ceny zdravotní péče, které se odvíjejí od tzv. „hlavního sazebníku“, zcela odtrženy od skutečných nákladů - jako by si je někdo vycucal z prstu. To vede Forda na pozadí veřejných programů v USA k úvahám, že „zdravotnictví se dost dobře neobejde bez určitého modelu pojištění.“

Rozmach daňových rájů

Prostřednictvím elektronických kanálů se budou přesouvat do zemí s levnou pracovní silou i místa pro kvalifikovanou pracovní sílu, čímž se prakticky setře hranice mezi vlivem techniky a vlivem globalizace. Politický vliv finančních elit jedině poroste. O to hůř se budou prosazovat opatření, která by mohla tlumit strukturální změny, k nimž bude v ekonomice docházet, a zlepšovat situaci lidí ze středních a dolních pater příjmového spektra. Jako příklad uveďme stále rostoucí popularitu daňových rájů. Co si více přát, než podnikat na poli sdílené ekonomiky a mít sídlo firmy v nějakém daňovém ráji? Tento model za pomoci internetových technologií je celkem možný. Pro ilustraci vezměme 3D tisk, jenž už nepotřebuje masivní technologické zázemí; stačí skupina vývojářů, kteří jsou nutní k zakreslení 3D modelů zboží a jejich vytištění, dále fungující komunikační kanály a zajištění distribuce ke koncovému zákazníkovi. To vše se dá provozovat z nějakého tichomořského pralesa za použití minimálních energetických vstupů.

O ruinujících efektech offshore kapitalismu se často píše. Jedním z jeho negativních efektů je útok na pracovní pozice ve spojení s automatizací. Třebaže mnozí z těchto lidí vynaložili nemálo prostředků na své vzdělání či na získání dodatečné kvalifikace, offshoring je může leckdy připravit o veškeré zdroje příjmů. Velká část míst, která v call centrech přesunutých do zahraničí dosud zbývají, vezme definitivně za své. „Jakmile se vliv offshoringu propojí s vlivem automatizace, vzniká kombinace, která může mít z hlediska pracovního trhu naprosto pustošivé následky. Rozvoj nových technologií nás nejspíš zároveň postaví před nutnost přehodnotit mnohé z našich představ o tom, jaké typy pracovních pozic může offshoring vlastně ohrožovat. Dalším faktorem, který podle většinových představ znemožňuje relokaci pracovních míst, je nezbytnost přímého, osobního styku.“ Při zkoumání vývoje offshoringu v nadcházejících letech dospěli výzkumníci z Washington post k závěru, že do zemí s levnější pracovní silou se může ze Spojených států přesunout 30-40 miliónů pracovních míst. Otevřenou otázkou zůstává, jakými politickými opatřeními můžeme čelit tomuto trendu.

Občanská dividenda

Snadno dostupné ovoce větší vzdělanosti jsme už dávno sklidili. Víra ve vzdělání coby univerzální recept na boj s chudobou a nezaměstnaností se prakticky nikam neposunula. Jenže stroje se mezitím mílovými kroky posunuly vpřed… Ocitli jsme se na plochém rameni křivky, kde jakýkoliv další pokrok může být jen pozvolný. Podle celkových odhadů vykonává přibližně 20% amerických vysokoškolských absolventů povolání, pro něž mají zbytečně vysokou kvalifikaci. Namísto toho jen dochází k inflaci studijních osvědčení. Na mnohá z povolání, na která nám dříve stačila jen maturita, dnes nedosáhneme, pokud nemáme diplom alespoň za čtyřleté univerzitní studium. Z magistrů se stali noví bakaláři a tituly získané jinde, než na elitních školách, takřka pozbyly váhy. Blížíme se k absolutnímu stropu – jak z hlediska počtu lidí, které lze vůbec nahnat na vysoké školy, tak z hlediska počtu adekvátních míst, která lze pro všechny tyto specializované pracovníky vytvořit.

Dnes je však čím dál víc zřejmé, že roboti, algoritmy strojového učení a další formy automatizace postupně pohltí valnou část základny, o kterou se profesní specializace opírá. A jelikož mají aplikace umělé inteligence nakročeno k tomu, aby rostoucí měrou pronikaly i do vysoce specializovaných profesí, s největší pravděpodobností se bude smrskávat „ostrůvek jistoty“ na samotném vršku pyramidy. Nápor autonomních technologií na pracovní trh je v důsledku tržních mechanismů zcela nevyhnutelný – a pokud ponecháme stranou možnost rozsáhlého (a jistě nežádoucího) vměšování státu do soukromého sektoru, neexistuje způsob, jak tento trend zadržet. Autor dochází k závěru, že „by se tím nejefektivnějším řešením mohla stát určitá forma nepodmíněného základního příjmu.“ Téma nepodmíněného základního příjmu (NZP) má například ve svém programu mimo jiné i Česká pirátská strana a podporují ho i někteří členové ČSSD. Ve světle práce Martina Forda se ukazuje, že tyto úvahy se opírají o reálný stav technologického vývoje a je legitimní o NZP minimálně alespoň přemýšlet. V této souvislosti se dočteme: „Šikovně nastavený model základního příjmu z nás nejenže nemusí učinit ,národ zahalečů‘, ale může naopak vytvořit dynamičtější ekonomické prostředí, kde se bude více podnikat.“ Jinak řečeno: „[…] půjde převážně o ty, kdo nemají žádné zvláštní ambice, ani zvláštní pracovní morálku. Ve světě, kde lidé budou nuceni soupeřit o omezený a neustále se snižující počet pracovních příležitostí, není žádný důvod předpokládat, že příslušná místa pokaždé získají ti nejpilnější. Jestliže bude určitá část lidí pracovat méně nebo úplně vyklidí pracovní trh, potom se mzdy těch, kdo se práce nezaleknou, mohou o něco zvýšit. Ten, kdo vezme zavděk základním příjmem a vyklidí pracovní trh, stane se platícím zákazníkem pracovitého živnostníka, který si v téže ulici otevře malý podnik. A stejný základní příjem samozřejmě dostane i onen živnostník.“

Tuto otázku uzavírá autor stručným polemickým konstatováním, že růst cen bude NZP znehodnocovat, čímž stoupne motivace přivydělat si prací. Jestliže se politici vyvarují nepředložených nápadů (což by bylo např. automatické navyšování NZP s ohledem na růst životních nákladů), případná inflace nejspíš nebude mít dlouhého trvání a ekonomika přirozenou cestou opět dospěje k rovnovážnému stavu. O NZP se poměrně často hovoří také jako o občanské dividendě. Ford to dokládá tvrzením: „Řekl bych, že tento termín skvěle vystihuje podstatu celé myšlenky: každý člověk by měl mít právo na určitý, byť jen nepatrný podíl z celkového ekonomického bohatství své země“. Svou knihou, která se stala bestsellerem, se autor podílí na tvarování budoucnosti; z tohoto hlediska je třeba jeho slova vnímat nejen uznale, ale i kriticky.

Martin Ford, americký futurista a spisovatel, zaměřující se na dopad umělé inteligence a robotiky na společnost a ekonomiku. Vystudoval počítačové inženýrství na Michiganské univerzitě a založil společnost se sídlem v Sillicon Valey, která se zabývá vývojem softwarových systémů. Proslavil se v roce 2009 knihou The Lights in the Tunnel – Automation, Accelerating Technology and the Economy of the Future (Světla v tunelu – automatizace, bouřlivý rozvoj techniky a ekonomika budoucnosti), v níž správně předpověděl, že umělá inteligence bude další průlomovou aplikací centra v Silicon Valley.

Článek byl publikován v časopise Tvar 9/2018.