(zde publikované básně byly čteny v pořadu Zelené peří 28. 5. 2018 v pražské Malostranské besedě - viz foto: zleva Radek Bláha, Karel Pazourek a Mirek Kovářík; autorem fotografie je K. J. Beneš))

1.

Příchod

Cítil jsem chlad

přivábené předtuchy podzimu,

když jsem od tebe utíkal,

utíkal jsem z Prahy

ze řevu klaksonů

a pípání počítačů.

Nějak zastiňovaly

Tvůj říční zpěv.

V severních horách

spočinula moje noha

na tvém klíně, má vzdálená,

hraješ si s mlhavými obláčky

někde na obzoru.

S jekotem motoru a krav

jsem se nořil po tvém boku,

stráně kolem ubíhaly

se svou drapérií trav

a bělásci ti česali vlasy.

Cítil jsem tě svým vědomím,

jak mě obaluješ,

hraješ si s mou pozorností:

jednou ji nalákáš na starý strom,

pak trhneš uzdou k pěnící vodě

a zas mě necháš líbat

koruny páry nad kartáči smrků,

které se mihotají pod stropem tvé ložnice.

2.

Rýchory

Obtáčíš kadeř vlasů

okolo rýchorského kříže,

já za ní spěchám

přes stružky a meze

dlážděné kakostem,

vrbinou a silenkami.

Mocně vábíš, má čarodějko,

zkrápím tě potem a nádechy.

Svícny vrbiny oslepuješ,

svícny jako v gotickém kostele,

kakostem uspáváš můj dech

a silenka odráží tvoji pleť

v zimním západu slunce.

Směješ se mi za závěsy

utkanými z muších oček,

vyšitými nití ticha a jasu,

snad usoukanou z pramínku

u hraničního kamene.

Jen nerada se vysvlékáš

před mýma zamželýma očima,

dokonce se chvěješ

pod řezavou vůní božího oka;

nerada jsi mi dala trs pýchavek,

drátek pavučiny a chlad vápence,

nerada dáváš svůj poklad,

svá kouzla a své stroje.

Vyšlechtíš je mezi buky,

rozčepýřenými němými na slatině;

sem vtáhneš každý tón,

schováš ho do mechu a sítiny

a buky ti tu komoru střeží.

Jeřáby svým pointilismem

ukazují vlahým proudům,

kam mají hudbu tvého těla hnát,

samy pak pijí tvou krev a mízu,

tvůj přemocný míšní mok.

Myšlenky mě míjí s cyklisty,

téměř mě srážejí na kolena,

přesto tajně líbám tvůj ret,

přesto hladím tvoje hladké nehty

a zkouším alespoň na okamžik

zahlédnout celou tvou podstatu.

Je to však marné,

tvá kadeř vlasů mi stíní.

3.

Na hřebeni

Zadarmo ani krůpěj potu nedáš,

myslíš, že mě tím odeženeš?

Dotknu se tvých ramen,

usednu na tvé lícní kosti

hned vedle suchopýru

a budu cuchat tvou černou kápi!

Muži se neradi vzdávají,

když naleznou zákmit tvých chodidel.

Mlčíš a díváš se ze strání kapradí,

nevím, co to znamená.

Probodáváš mě rudými meči

napuštěnými digitalinem a touhou,

přitahuješ mě kleštěmi plavuní.

Klečím u tvého břicha,

chvěje se ve větru s tuhou travou,

halíš se do mraků a mrholení.

Zahlédl jsem tvé čelo,

ale tys jej ve spěchu zchladila rosou.

V loktech cítím bolest a úlevu,

kterou zažíváš pod lavinou ledu,

když tě svírá a sdírá v křeči

a ty pláčeš, ve větru tě slyším.

Cítím i lavinu mrazivých vírů,

když tě po spánku zahřáli

a teď námraza a strach odplouvá

a naposled bodá ve spáncích.

Odhodíš mě do štěrku

a zamotáš mi hlavu,

prostředníčkem zamícháš mraky

a zahřmí a máš mě v hrsti,

bojím se tě – ztratit.

Pelhřimové spí pokojně,

vždyť do nich cvrnkáš;

hvězdičku poslední sasanky

schovalas mi v dlaních

a klasem rdesna mě popoháníš.

Cestu jsi celou rozbořila,

nevadí ti, že moje paty trpí,

těžko hledám stezku mezi kameny.

Káně se zasměje v dálce

a tvůj déšť mě promáčí.

Jsem unavený po hrách,

kde pravidla převracíš a měníš.

Nemáš mě snad ráda?

Nezvedej mlčky obočí a odpověz.

Sutí se plížíš mezi klečí,

mezi krouceninami bílými mrazem.

Zahlédnu tě před sebou,

ale tam se jen skály řítí do dolů.

4.

V noci

Samotný, ležící nemohu spát

a přece s tebou bloudím jako ve snu.

Noc už překryla mi tvář

třetím hodinovým rouchem,

dráty vedení objevily ticho,

neboť cvrčci odložili žestě,

a zebrované chaloupky

se potácejí v ospalém bdění.

Proč si zmlkla, zasmušilá?

Přejela jsi hřbetem dlaně

po mojí zchladlé tváři;

když jsem se jí snažil dotknout,

rozplynula se v otevřeném okně.

Dračí cestou přihnala jsi mraky,

stávají se čtvrtým závojem noci;

otřeš jimi mé čelo,

napojíš hříbky a holubinky

a zajiskříš mi blesky mezi očima.

Bouřka v temných stráních

bičuje vlny bylin,

ale malované kapličky a kříže

se jen lehce dotkne –

třeba je máš ráda víc než mě.

Bojím se tvého hněvu,

zavírám oči a hledám tě.

Ráno mi pošleš dvě srnky pod okno.

             * * * * *

Kreslím lva

Rozsvítil jsem si baterku

a na zažloutlý papír namaloval lva.

A hrnec, s kulatýma ušima.

Lev je silný a trochu domýšlivý.

Jenže se mi vždycky schová

za hrnec

a kouká skrz uši.

Bojí se, jak za zdí někdo křičí

„Ty se voopravdu celej ty, ty…

Proč jsem si tě brala?“

„Prosímtě nech toho.“

A už je zase za hrncem.

Tak mu musím zpívat pohádku

o lvu, který žije daleko

v Ninive a Damašku,

kde je teplo

a kde se daleko míň křičí.

           * * * * *

Prokleté jako

Jako mocný opásající

ochotný štětcem dotvořit

a špachtlí nanést další vrstvu šlemu

Bez něj se těžko probíjíš na výsluní

Ví to. Proto se tak natřásá

a drží okem pod krkem

a krmí tím svým „opustíš-li mě, nezahynu“

Kroutí si knírky – mlsná stará rašple

           * * * * *

Za mrtvým klukem

Průvodce svítáním se v mžiku změní

V průvodce stmíváním a opouštěním

Pro jednu duši na pěšině

Pro duše, co kolem hledí

Do rána budeme zpívat

Vyčkávat rozednění

Než přijde čas