(červenec 2015 – červenec 2016, Kleines Café, Vídeň; Kavárna Filharmonia [✝], České Budějovice)
Odpověď elegii první
Že nejsme střípkem andělovi, zvěři?
I ten svah ať zeje!
Náš odlesk je, tak starý a vylíhlý jak pírko
uvadlé, snášející se z Kůru. A je!
Nemusí tě milenka nosit na hrdle
ani skřipkař po tobě bažit.
Dech za hvězdami tě unáší bezčasím,
dech, kterému vzdorovat znamená
podvolit se.
Odpověď elegii druhé
Však Rodin ti řekl: Pracuj! Tedy naplň
okamžik.
Dnes mi to připomněly jeho utopené
sochy.
Nedvořím se andělovi, jen snad
uvědoměním si jeho.
Abych jej nezklamal, jeho trošku děsu.
Tu nivu pod skalisky znám a občas
ohmatávám, stále trvá,
třebaže srdce ji nenašlo a nenajde.
Cítím jeho zaujetí děsem lehce
zapuštěným do mramoru
a bakelitu a masokostního separátu.
Odpověď elegii třetí
Kreslí mě dívka, co náhodou naproti si
sedla,
její milý vedle ní mluví – snad ji
povzbuzuje.
A pořád neví o rvavém andělu,
který za stínem číhá. Však pocítí ho.
Mile bláhový.
Ze sklepů rodu táhne řežavý dech,
kterému sukně nezabrání,
ukryje ho před ním a v něm.
Odpověď elegii čtvrté
V povětří krouží ptáci.
Bílí a černí čápi – nedopadají!
Jen pelichají v havrany.
Někteří před holotou stihnou shořet ve
fénixe.
Oříšky v klíně otce i matky
napájené, vím, tak ztěžka,
že mohou zlámat prsty,
mohou i kázat střed.
Odpověď elegii páté
Je lehké soudit pohyb větru
z pádu jabloňového květu, ze salta
mortale,
z roztěkanosti řas mileneckých pohledů,
ale kámen na hřbetě leží.
Vše nese své Nedost a Přespříliš
ve své nehotové úplnosti.
To pnutí v lýtkách a loktech!
Trvá nad mramory a polibky…
Odpověď elegii šesté
Hrdinové jsoucna i budoucna vlají,
z nádechu pojmou výskok k oblakům
skrz letošní listí z trafik,
někdy i s tělem.
Má nutnost je jiná, volba oblázku,
co valí se proti proudu křehkosti jiker,
snižuje obrubně a tepe.
Oblaky se mohou blížit k hladinám.
Odpověď elegii sedmé
Mladické vábení proudů jak požářiště
natahuje ruce, aby podpíralo i strhávalo
ve tmy hvězd léta -
Čeká a spí teď v mém srdci.
Přelidněný chrám, barevné obětiště
důvěrnost je staví tak pevně,
že déšť je nerozvalí
ani tlukot blízkých křídel.
Odpověď elegii osmé
Doba směšně rozevírá skelety,
s trpělivostí už se lze odvrátit nazpět
vpřed.
Však srny jsou navykány krajnicím,
hlavu drcenou v zátylku, oči v sloup.
Z lůna vykuleni,
snad staneme se kapkami vína,
snad i jeho pramenem,
co prýští ven a ukazuje směr.
Odpověď elegii deváté
Proudí k srdci z rukou – očima – z úst.
Srdce plné bylo by však prázdné,
puklé.
Přesto proudí z rukou – očima – z úst.
Srdce otevřené jako pytel blech.
Nekonečnost jedné duše nestačí světu,
proto v ní jen jeho knoflík volá.
Volá nahlas? Tebe? Dřív než bude
zlomen?
Brus knoflíky, aby je bylo slyšet.
Odpověď elegii desáté
V dolech se stále kope,
hlušiny vzdechů rostou…
pod vyzdvihlými astroláby…
žalosti kynou davům pašeráků.
Městský trh bují.
Pískoviště mlčení padlo.
Kamínky ti mizí dírami v kapsách,
neslyšíš je dopadat v šustění slámy.
(Tento cyklus básní byl publikován ve Tvaru 5/2017, věnovaném životu a tvorbě R. M. Rilka)
