Karel Rada
VYMEJVÁRNA
(Prekariátu dávno zašlá sláva)

1
Okamžik, ve kterém se naši rodiče proměnili do podoby našich prarodičů, promeškal snad každý z nás. Naopak onu chvíli, v níž jsme se při pohledu do zrcadla zděsili sami své zestárlé tváře, si pamatujeme kolikrát víc než co jiného.
Hynek si faktu, že jeho otec je už starý, životem omlácený muž, všiml teprve ve chvíli, kdy ho přistihl zálibně se dívat na televizní kanál s lacinými a omšelými šlágry, interpretovanými na primitivní syntezátory stejně tak lacinými a omšelými hudlaři; zaskočilo ho to víc než vrásčitá a povislá otcova tvář, víc než jeho šedivé řídnoucí vlasy, víc než jeho nejistý krok.
Kde jsou ty časy, kdy táta poslouchal Kamarády táborových ohňů, Zelenáče nebo Plavce? Kam se poděla doba, kdy ho dokázaly rozohnit Schovanky, Marie Rottrová nebo Lenka Filipová? Opravdu mu teď největší hudební potěšení skýtali už jen vypočítaví obchodníci se sentimentem Peterka a spol. a jeho pouťoví přicmrndávači?
Hynek na to otci nahlas neřekl ani slovo, jen se u televize zavrtěl a usrkl z hrnečku stejně tak laciný, vroucí vodou zalitý sáček "černého čaje" bez chuti, bez barvy a bez zápachu, který si raději přichutil cukrem a citrónem, jinak by ho opravdu vypít nedokázal (v tu samou dobu jeho žena Magda zažívala cosi podobného, skoro až zrcadlového, se svou matkou - jen s tím rozdílem, že ony dvě spolu v televizi sledovaly 265. díl nekonečného seriálu z nemocničního prostředí a pily u toho takzvaný "ovocný čaj").

2
Spravit si chuť - to bylo jediné, co se mu honilo hlavou. Těšil se, jak si doma připraví kvalitní sypaný čaj, zelený vietnamský, co mu ho zdarma odsypal přítel Zbyněk při jeho a Magdině poslední společné návštěvě čajovny Zen; z onoho otcova příšerného "Klub čaje" se mu na patře v ústech převalovala zatuchlá pachuť, které se ne a ne zbavit.
- Dej si panáka, radil mu předtím na vlakovém nádraží jeho někdejší kamarád a kumpán Mamfejst. Potkali se spolu po delší době, a zdá se, že to v dané chvíli byl jediný člověk, jemuž si na tu pachuť v ústech mohl postěžovat. - Nebo si šnupni "vitamín pé", culil se Mamfejst dál, jako by se nechumelilo.
Byl to totiž feťák, vyznavač pervitinu.
- Díky za radu, smál se i Hynek, - ale to bych potom v tý hubě cejtil něco daleko horšího!
Doma pak konečně napustil vodu do varné konvice a sáhl do přihrádky pro dózu se zmiňovaným zeleným čajem. Hurá! Čaj voněl, jak správný čaj vonět má, svěžestí i jistou natrpklostí, až se z toho Hynkovi začaly sbíhat sliny.
Sotva konvice cvakla, musel pochopitelně vroucí vodu zchladit na patřičnou teplotu - u "Vietnamce" stačilo na 85-90 stupňů. Což značí asi 10-15 přelití.
To ale bude pohoda!
A byla...

3
...dokud se domů nevrátila Magda.
- Už mě to všechno sere, halasila hned ode dveří, - to věčný koukání na televizi u mámy nebo u tvýho otce... to věčný poslouchání, co kdo má nebo nemá, co kde se komu podařilo nebo nepodařilo... kde kdo byl na dovolený nebo nebyl, kde kdo si koupil nějaký bydlení nebo postavil dům... to věčný čekání na nějakou příležitost, to věčný placení složenek... pořád bez peněz, bez auta, bez pořádný a stálý práce...
- Dáš si čaj? zkusil ji Hynek trochu zpacifikovat.
- ...a ty si tady jenom sedíš, popíjíš čaj a máš všechno na háku - vždyť ono ti to vlastně takhle vyhovuje, co?
- Udělal jsem toho "Vietnamce" od Zbyňka, hezky voní...
Hynek se nedal vyvést z rovnováhy a nalil Magdě z konvice do šálku tu voňavou žlutozelenou tekutinu, Magda se zarazila, nozdry jí zavětřily...
- Voní, řekla, přijala šálek a usrkla z něho způsobem, jak jen se takový čaj srkat má, - hm, dobrej... ale víš, já bych pak po takovýhle dobrotě nespala... budu to muset vykompenzovat nějakejma bylinkama!
- A co máma - žes od ní přišla taková vypruzená?
- Když ona po tý "Ordinaci" koukala ještě na "Prostřeno"... a to víš, tam se ty lidi chluběj, jaký mají bejváky, jak velkou mají kuchyň... a my tady v paneláku u týhle sektorový nudle (Magda volnou rukou mávla kolem dokola po jejich standartní panelákové kuchyňce)... jen jsem to potřebovala ze sebe vyndat, promiň, lásko... ale řekni: kde ty lidi berou na všechno to vybavení těch svejch bejváků prachy?
Hynek přivoněl ke svému šálku, usrkl z něj a dal si záležet na tom, aby si ten požitek vychutnal.
Potom řekl: - Miláčku, ale vždyť to všechno je přece podvod... reklama na kuchyňský studia... copak ty si vážně myslíš, že tyhlety "reality show" jsou opravdu reálný?
- Myslíš? zůstala Magda chvilku zaražená.
- Jistě... vždyť jsem přece filmař, tak bych to měl vědět, ne?
- Jo: filmař, co už dva roky nic nenatočil a je nucenej se koukat na to, jak ho předbíhají všichni ti mladší a dravější než on (Magda si povzdychla a opět usrkla ze svého šálku)... hele, ale to já fakt nemůžu pít, takhle navečer, vždyť potom nebudu spát - znáš mě!
- Taky jsi nechtěla zůstat v Praze - jako já... a když nechodíš s těma producentama a dramaturgama pravidelně na pivo a furt je osobně neotravuješ, tak na tebe potom kašlou...
- No ale teď někdy máš jet na Barrandov kvůli tomu seriálu, ne?
- Pozejtří, přisvědčil Hynek.
- Ty bláho - to jako budeš psát ty srágory a já pak na to budu muset u mámy koukat, jo?
Tato přestava Magdu rozesmála.
- Ještě si mě dobírej, zasmál se i Hynek a raději dolil oběma z konvice do šálku vonícího "Vietnamce", - je to zatím jen druhý kolo výběrovýho řízení, takže ještě není nic rozhodnutý...
- Jseš přece nejlepší, ne, lásko? Ale hele - já si pak určitě budu muset udělat nějakou meduňku... máme tady vůbec meduňku?
- Máme!

4
Když o dva dny později Hynek procházel vrátnicí rozsáhlého barrandovského areálu, zprvu ani netušil, do které budovy se má vydat. Chytil se tedy menší skupinky lidí, kteří též vypadali, že se tu nepohybují každý den, a ti ho dovedli na místo, kde už stepovalo dalších asi třicet odhodlaně se tvářících lidí.
Že by tohle všechno byli scenáristi? A co tihle lidi běžně dělají, když nepíšou scénáře? Co například tahle omelírovaná dáma nebo támhleten chlápek s přehazovačkou? A co všichni ti mladíci a mladice, kterých tu taky vyčkávalo nepočítaně?
Pak je jakási mladá žena, o níž se zprvu domníval, že patří mezi ně, vyzvala, aby si u vrátného proti občanskému průkazu vyzvedl každý svou identifikační kartu (mikročipy... takže mě tu mají... všichni jsme tu zaregistrovaní... každý je někde uložený mezi nulama a jedničkama digitálního "Velkého Bratra"...), a když byli takto odbaveni, odvedla je do velké zasedací místnosti v přízemí.
Kávovar, chlebíčky, koláčky... džus pomerančový nebo jablečný... ba i pár termosek s vařící vodou na přelití značkových sáčkových čajů ve tvaru malé pyramidy.
Hurá, čaj!
I když jen do papírového kelímku...
A pak následovalo "školení". Jistá Australanka jim za asistence vlasaté tlumočnice nalévala do hlav "vědomosti". Jak to vymyslet, aby to fungovalo. Pravidla, podle kterých vytvářet postavy. Vlastnosti, které určují chování a jednání těch postav v seriálovém "příběhu", mustr, do něhož lze dosadit potřebné veličiny jako do matematického vzorce:
Láska - ambice - vůle - logika - svědomí - idealismus - snění - nadšení - pravda.
Co figura, to jedna určující vlastnost. Žádné psychologizování, děláme přece seriál pro "obyčejného" televizního diváka (zajímalo by mě, kolik z těch asi pětatřiceti lidí, co jsme se tu dnes sešli, kouká na televizi; my s Magdou třeba televizi nemáme vůbec... bohatě nám stačí, že její vysílání do sebe vstřebávají naši rodiče)...
Poté následoval oběd.
Každý si na svou identifikační kartu mohl vybrat ze dvou nabízených jídel (polévka byla jen jedna): pečené kuře s nádivkou nebo smažený sýr s tatarkou. A přidat si salát nebo zelí. A jednu malou petláhev s vodou.
Po obědě, prodlouženém u některých jedinců rauchpauzou, adepty seriálové scenáristiky pořadatelé rozdělili do skupin po 4-5, prý aby se naučili pracovat jako tým. A zadali jim úkol - vytvořit námět na nový televizní seriál. Součástí zadání byly i následné postavy: otec, matka, dcera, rodinný přítel a matčina sestra. Z nich měli vycházet. Z jejich vzájemných vztahů. A navíc ke každé skupince přibyli dva dramatugové nebo kreativní producenti jako poradci. Ti měli sice jen poradní hlas, ale - jak Hynek během workshopu vysledoval - měli též za úkol pozorovat, jak jeden každý z adeptů v té skupině pracuje, jaké má nápady a jak je schopen je v týmu spolupracovníků prosadit.
Takže nás takhle testujou, smál se pod vousy... ale na mě si nepřijdou; jeho skupina vyfasovala dva mladé slovenské dramaturgy: třicetiletého týpka ze seriálu "Sídliště" a mladičkou, sotva pětadvacetiletou dívku z týmu seriálu "Ordinace".
Tak jo, chlapci a děvčata, když je to tedy takhle...

5
...drželi je tam až do půl páté. Vítězná skupina, kterou si sami mezi sebou po vzájemné prezentaci všech námětů odhlasovali, dostala za odměnu trička s logem pořádající barrandovské soukromé televize, všichni dohromady pak domácí úkol napsat podle předtištěných pokynů dějové linky a dialogy k nabízeným seriálům.
A teprve podle těchto zpracovaných textů si pak mezi nimi "kreativci" vyberou.
Hynek si ze dvou nabízených možností zvolil seriál "Sídliště", neboť na psaní "Ordinace" by asi neměl nervy; navíc před pár lety půl roku právě "Sídliště" ze studijních důvodů pravidelně sledoval (tehdy přechodně s Magdou bydleli v Praze a měli v pronajatém bytě televizi) a znal tudíž aspoň některé jeho postavy a věděl, o co tak asi v tomhle už skoro deset let vysílaném "projektu" jde.
A pak už jeho kroky - konečně, po veškeré té celodenní lopotě - nabraly jediný možný směr:
Čaj - nebo chcípnu!
Čajovna U Zlatého kohouta se nacházela nedaleko od Staroměstského náměstí. Vždycky, když byl Hynek - ať už sám nebo s Magdou - na návštěvě hlavního města, tak do téhle čajovny zavítal.
A čajovou specialitou, kterou si tu pokaždé vychutnal, byl nápoj zvaný "Dhátá Yogi Masala"...
V místnosti štamgastů u vyhaslého krbu seděl toho dne pouze třicetiletý intelektuál Boris se svým maličkatým notebookem. Obsluhoval padesátiletý hippík Karel.
- Měl jsi tady v Praze nějakej kšeft? zeptal se Boris Hynka na uvítanou. - A co ten tvůj celovečerák, kterej chystáš? Už se to někam posunulo? A nedal bys mi v něm nějakou roli?
- A co ty a ten tvůj dokument o Patočkovi? zeptal se na oplátku Hynek Borise. - Taky už se to někam posunulo? (O svém posledních pár let chystaném celovečerním hraném filmu se rád bavil jen tehdy, když se událo něco, co ho nasměrovalo blíž k realizaci.)
- V Český televizi mi ho schválili, toho Patočku, kývl Boris, - ale já do jeho přípravy už vrazil skoro 200 tisíc... hlavně ty archívy něco stojej, že jo... a oni mi nabízejí jako honorář jen 120 tisíc... tak nevím, jestli mám do toho jít...
- A někde jinde by ti za to dali víc? potutelně se nad Borisovou nerozhodností zaculil Hynek, neboť mu bylo jasné, že...
- ...abych nebyl za vola, že jo? Já to pro ně natočím za pár šupů a oni si na tom budou honit triko - jako že je to projekt Český televize...
- A co bys od Český televize čekal? Devadesátý léta, kdy jsi dostal ve skupině u Čestmíra Kopeckýho volnou ruku a mohl sis v podstatě natočit, co jsi chtěl - jako třeba Igor Chaun tříhodinovej opus Cesta do Indie -, a ještě za to dostat královsky zaplaceno, tak ty doby už jsou dávno pryč...
Hynek svůj proslov doplnil ještě mávnutím rukou, a pak hned zavětřil směrem ke kuchyňce, odkud k němu zavanula vůně připravovaného čaje, na který se celý den těšil.
- A co má teda člověk dělat? zoufale krčil rameny Boris.
- Vymyslet si nějakej námět, kterej tě nebude nic stát - jako třeba já předloni: navštívíš pár zajímavejch kamarádů, vymyslíš si téma, do kterýho bys ten jejich příběh zaobalil... a je to! Sice ti taky zaplatěj málo... a navíc je to třeba na pár let to poslední, co natočíš... ale aspoň do toho neinvestuješ svoje vlastní prachy.
Víš, oni s tímhle počítaj - a neplatí to jen u filmu -, že budeš dělat to, co tě baví a co chceš dělat, skoro zadarmo!
- To je začarovanej kruh... ale taky přece musíš z něčeho žít, ne?
- My Češi jsme zvyklí... vždycky to nějak zaonačíme, abysme přežili, a zatím si děláme svoje... aby se vlk nažral a koza zůstala celá... akorát to s přibývajícím věkem jde pořád hůř a hůř...
Čajovník Karel mezitím před Hynka postavil voňavou "Masalu"; Hynek se odmlčel a nechal Borise, ať se ve svém dilematu zase chvilku plácá sám.
Dhátá Yogi Masala - nápoj pro bohy!

6
Pokaždé, když jezdil Hynek do Prahy, snažil se - aby se mu cesta vůbec vyplatila - spojit víc tamních pohledávek do jednoho až dvou dnů, přespat buď u své bejvalky Toničky nebo u básníka Pepy, a pokud vše opravdu klaplo podle jeho původních záměrů, považoval takovou návštěvu "stověžaté matičky" za úspěšnou. Druhého dne po oné barrandovské "seriálové anabázi" se proto ještě vypravil na Kavčí hory sejít se s dvěma mladými producenty. Jednak si je chtěl proklepnout kvůli svému celovečeráku (dají se ukecat nebo nedají?), jednak měl s nimi předběžně rozjednaný svůj příští dokument (další nezáživné sociální téma - ale aspoň bude na složenky).
Čekal na ně v bistru - v přízemí jedné z budov České televize, přezdívané "Rohlík". Namáčel si sáček s čajem "Earl Grey Tea" do horké vody v malinkatém šálku, vhodném spíš pro podávání kávy, a pro povzbuzení těla i mysli se raději snažil připomenout si včerejší "masalový zážitek"...
- Čau Hynku, ozvalo se mu za zády.
Otočil se a spatřil svého bývalého spolužáka z FAMU Lukeše. Hned ho poznal, přestože se neviděli už skoro dvacet let.
- Čau, odpověděl mu Hynek na pozdrav.
- Co ty tady? pokračoval bezelstně se usmívající Lukeš. - Nějaká schůzka? Se mnou ale ne, co?
- Tos uhod, přikývl Hynek, - s tebou ne. Tys mi přece vždycky všechny nabídnutý scénáře odmítnul...
- No jo, ale to bylo přes e-maily... kdybysme se sešli osobně, třeba bysme se i nějak domluvili - znáš to!
Zdálo se mu to nebo nezdálo?
Lukeš na něho totiž spiklenecky mrknul...
Lukeš, který FAMU nakonec ani nedostudoval, protože ho jako dramaturga - na doporučení jakéhosi známého - vzali do jedné z tehdejších tvůrčích skupin tady na "Kavkách" i bez školy...
Naštěstí teď Hynka vysvobodil příchod dvou bradatých mladíků s vizáží příslušníků islámského hnutí Taliban - producentů, na něž tu čekal - a nemusel tudíž svému dávnému spolužákovi žádné mrknutí vracet.
Usrkl z čaje, rozloučil se s Lukešem světáckým pokynutím a přivítal se s vousatými mladíky, usedajícími vedle něho.

7
- Dej si pořádnou šlehu, prsí se za jeho zády Mamfejst, - a mám tady taky čaj, koukni - dali mi ho v "Káčku"... přízrak Hynkova někdejšího kumpána z popřevratových mejdanů v klubech Banán, Tukan a Áčko třímá v ruce plastovou dózu s nápisem "Čaj granulovaný"...ty vole, tohle mám pít, jo? Z toho se mi akorát rozleptají játra a ledviny... tenhle sajrajt by možná - kdyby selhaly všechny možnosti deratizace - zafungoval jako jed na krysy... že bych zabloudil někde v předpeklí?
Kdo jsem?
Jsem Hynek.
A co tady dělám?
Nehezky sním...
Slovo snílek ale označuje spíš člověka, který vidí svět růžově, a ne skeptického padesátníka, který má pocit, že mu na všech frontách ujel vlak!
Z televizní obrazovky se na Hynka - na mě - culí tvář vychytralého spolužáka Lukeše... - tobě nechutná tenhle výbornej čaj? Měli ho ve slevách v Lidlu... výprodej, "akce" se tomu říká: kupte to "v akci"! Naši životem unavení rodiče tohle přece znají víc než co jinýho...
Zmlkni, Lukeši... všechny moje scénáře jsi odmítnul, tak mi tu nic nevykládej... ale zajímalo by mě, jak bys ty osobně obstál v tý "mladický" konkurenci barrandovských Slováků a Slováčků?
"Sídliště" nebo "Ordinace"?
- Lásko, ty jsi přece nejlepší, přišla Hynkovi (mně) na pomoc Magda, - potřebovala jsem to ze sebe vyndat, promiň!
Lukeš se na nás na všechny nepřestává z té televizní obrazovky prsit, i Mamfejsta už to začíná štvát... - hele, kámo, tak ho sejmi, vola, směje se, - tomu nepomůže už ani "vitamín pé"... a podává mi (nám všem) veliké kladivo (to kladivo, o němž František Gellner před sto lety napsal, že jeho tíží lze "udeřiti do zdiva").
- Ale jak tímhle chcete udeřit do LCD obrazovky? dumají nad neřešitelným problémem "psychomagického aktu" intelektuálové (producenti) s vizáží příslušníků islámského hnutí Taliban.
Hynek Mamfejstem podané kladivo uchopí, potěžká jej nejprve levou, potom pravou rukou... hm, bytelný symbol, musím oběma... a v okamžiku, kdy jím konečně zamává nad hlavou, aby udeřil, probudí se.
Vedle na posteli tiše odfukuje Magda, z košilky jí vykukuje levá bradavka... a nikde žádný čaj.
Jen támhle na jejím nočním stolku vychladlá meduňka.
Musím vstát a připravit alespoň toho "Vietnamce"...



(červenec 2016)