V těchto dnech vychází v nakladatelství Dauphin nová sbírka Marie Dolistové: O tvrdost kamene s ilustracemi Romana Szpuka. Zde několik ukázek.
Přeryvy času
Krajina svěcená deštěm bolesti, smutku, nostalgie vzpomínek,
deštěm tužeb, potřeb i dobyvačnosti.
Kusadla rypadla se prokousávají obdělávanou zemí
k temnému nitru pravěkých pralesů,
odkazu a paměti dávnověku.
A opět obnažené překryje zelený háv
se závojem rozlehlých šeptajících jezer,
krajiny zraňované
s pamětí rozdrcenou.
Krajiny vlnami vzlykající.
(okolí severočeského Duchcova – rekultivace
povrchových hnědouhelných dolů)
Hranice
(Moldava)
Co je hranice?
Něco končí
a něco začíná.
Stezkou po hraničních kamenech
strmě vzhůru a strmě dolů.
Dávné chvíle, které umřely…
Jen bílá oblaka
vykukující za travnatými hřbety,
vítr věčně honí po náhorních planinách
nad hroby i vzpomínkami.
Svátek božího těla
Cesta po pestrobarevném koberci
z okvětních lístků košíčků družiček,
za zpěvu krásných písní.
Nejdříve ale dláždění jeruzalémské Via Dolorosy
za povyku chátry.
Kapela dechovými nástroji rozeznívá ambity.
Nejdříve ale plačící ženy z Jeruzaléma
a Veronika s rouškou.
Dým kadidla mísící se s tóny a zpěvem.
Nejdříve ale Šimon z Kyrény
a výkřik ze tmy Golgoty v nejhlubší opuštěnosti.
Probodené ruce, nohy a rána v boku.
Vítězi nad smrtí a Chlebe z Božích hlubin,
zůstáváš tak s námi.
(Vzpomínka na 60. léta minulého století,
mariánské poutní místo Bohosudov u Teplic)
Cestou
Zanikly dávné kultury se svými bohy,
zemřeli s nimi jejich bohové
ve vršení cihel ticha.
Poryv větru zacloumal trsem trávy,
jde uchopit běžící unikající čas?
Vše v rotačním pohybu se řítí do bezedných
hlubin vesmíru.
Umřely se svými bohy dávné kultury.
Zaniklý čas, zaniklé světy jsou jak zarostlé tratě mlázím,
nepoužívané už.
Zaniklé doby pluly na hladině svého času
a zdánlivě pevně trvaly.
Ježíš je ten, na koho se nejvíc denně vzpomíná.
Od toho okamžiku počítání času.
