Ve stručném podání se tu pokusím pojednat tři biblické příběhy, příběh Adama, Abraháma a Jóba a představit je jako tři stupně lidství a zároveň tři druhy poměru mezi člověkem a Bohem, tedy jako vztah bezprostřední, vztah důvěry ve Vyšší moc promlouvající k člověku a vztah svědecký čili mučednický.

Příběhy Adama, Abrahama a Jóba se navzájem velmi liší. První z nich zhřešil a musel opustit zahradu Eden. Druhý se vážně neprovinil, přesto byl vyzván, aby opustil domov a vydal se na cestu. Naopak byl by vinen, kdyby neuposlechl. Takto byl shledán spravedlivým a Bůh požehnal jemu a jeho potomkům. Třetí z trojice byl bohabojným mužem. Nebyl vyhnán ani vyzván k opuštění své domoviny, naopak vše postupně opustilo jej, aniž by se mu předem dostalo nějakého ohlášení, které by jej varovalo a pomohlo mu alespoň chápat smysl jeho utrpení.

Počátek Adamova příběhu začíná stvořením. Stvořený člověk může být nestvořenému Bohu jen vzdáleně podoben. Také život stvořeného člověka ve stvořené zahradě Edenu se skutečnému životu rovněž jen podobá. Člověk žije životem Boha, je mu podoben, ale není Bůh, je jen jeho nedokonalým obrazem, nikoli originálem. Být jako Bůh znamená dávat si vlastní počátek a sebe utvářet v aktech svobodného rozhodování. Proto ani svoboda, kterou má Adam tak snadno na dosah, není zcela dokonalou svobodou, a proto je mu z dobrých důvodů zapovězena. Zvláštní počáteční konstelace, za níž není odpověden člověk, ale Stvořitel.

Adam je tedy stvořen, stejně jako zahrada do níž byl postaven. Skutečnost stvoření určuje vztah mezi Stvořitelem a člověkem, který nemůže být než závislostí. Člověk si nedal vlastní počátek, neurčuje od počátku svou podstatu. Žije ve stvořené zahradě, kteroužto užívá jen pod podmínkou poslušnosti. O této Adamově poslušnosti nelze ještě pochybovat jako pochyboval Satan o bohabojnosti Jóba. Ten žil v zahradách, které založil, obklopen plody své Bohem požehnané práce.
Adamova bohabojnost byla dosud jen stvořená, takříkaje primordinální, prvozřízená. Stejně jako do onoho osudného dne jeho svoboda i jeho poslušnost náležela jen coby možnost či případek k jeho stvořené podstatě. Je zřejmé, že v tomto světě, v němž vzniklo vše na boží slovo, musel člověk zhřešit ihned, jakmile vyzkoušel svou svobodnou vůli. (Není asi náhoda, že kdybychom měli hledat Eden, hledali bychom zhruba v oblasti vzniku prvních právních škol islámského práva šaríja, tedy rovněž na východě, kdesi mezi řekami Eufrat a Tigris).
Proč se však Bůh rozhněval, když stvořil člověka a obdařil jej svobodnou vůlí a postavil jej před stromy, z nichž mu zakázal pojíst? Na tuto otázku zazní jen hněvivá odpověď světce z národa, který má ve zvyku na otázku odpovídat otázkou:
„Řekne snad výtvor svému stvořiteli, proč jsi mě udělal takto?“ (Ř 9,20).

Dovolíme si však odpovědět alespoň na otázku, proč musel člověk opustit zahradu, jakmile objevil svou svobodu, otevřely se mu oči a jeho stvořenost se mu ukázala v rozporu s čerstvým objevem svobody, který jeho vědomí poprvé rozštěpil na vědomí minulosti, která již není, a perspektivu vůle čili budoucnosti, do níž se vydává. Výsledkem Adamovy emancipace bylo, že konečně nahlédl, že je jen to a tím, čím jej a jak jej Pán Bůh stvořil a ničím víc. Najednou tu stál s Evou a bylo jim trapně. Chtěli být svobodní, ale nyní viděli, že nejsou skutečně svobodní, ale jen stvoření závislá od počátku na Bohu. Cítili se jako nikdo, jako by dosud skutečně nepatřili sami sobě. Byli nikým a ještě ke všemu - z ničeho! Pocit stvořenosti či absolutní závislosti je nenaplňoval posvátnou úctou jako jistého německého teologa z přelomu 18. a 19. st.. Tuto trapnost měla ošetřit malá kosmetická úprava. Lidé na sebe vzali poprvé něco, co nebylo přímo od Boha, aby zakryli svou ostudnou stvořenost. Tím objevili i princip své nové existence, práci, která dodává svobodné existenci teprve vlastní podstatu. Museli však opustit ráj, protože ve stvořené zahradě blažených, kde se všeho dosahuje příliš snadno a rychle, nelze skutečnou svobodu získat. Svobody třeba dobýt ve světě, v němž lze zažít nedostatek, trpět bolest a naučit se obojí proměňovat v opak, tj. v dostatek a slast. Kdo se toto naučí provádět pravidelně, ať už jde o pastevce, zemědělce, řemeslníka či básníka, stane se zcela jistě svobodnějším než ten, kdo se vymezuje jen neposlušností a je schopen jen stáhnout ruku po ovoci, které roste samo bez jeho přičinění.

Shrnuto: hřích prvního člověka nespočívá ani tak v realizaci možnosti svobodné vůle, ale spíše ve volbě zakázané zkratky k božství. První svobodný čin člověka je pouhým aktem neposlušnosti, odmítnutím závislosti na Bohu. Člověk si své určení zcela uvědomí až když je vyhnán z ráje do života námahy a utrpení, v němž si musí sám opatřovat své potřeby a snášet bolest nebo ji proměňovat ve slast, které v zahradě užíval bez úsilí. Člověk může žít znovu v zahradě, ale jen v té, kterou si sám založí a kterou vzdělává.
Kdykoli však v životě dosáhne takového spočinutí a dokáže hravě reprodukovat vlastní spokojenost, je opět vyzván, aby svůj bezpečný a jistý způsob života opustil a vydal se znovu hledat nové místo. Nyní musí člověk osvědčit naopak poslušnost Bohu a s poslušností spojit důvěru se svobodou. Odporovat Bohu by v Abrahamově situaci neznamenalo hájit svou svobodu, ale odmítnout ji. Naopak poslechnout Boha je nyní v souladu s lidskou touhou po svobodě. Čím to, že si člověk fakt své stvořenosti naopak nyní uvědomuje s bázní a s vděčností a Boha nyní poslouchá rád? Lidská existence není již dávno pouhou příčinou bezprostředního božího působení, proto se ani svoboda člověka již nemusí projevovat tím jediným možným způsobem jako tomu bylo v čerstvě stvořeném světě, tedy neposlušností. Ke svobodě dávno nestačí jen vztáhnout ruku po zakázaném ovoci, nýbrž se uvědomuje jako výsledek vlastní touhy realizující se v namáhavé práci.

Odpovídáme si tak konečně na otázku, proč se nyní člověk za svou existenci již nehanbí. Podívejme se na sebe nyní, nejsme dávno pouhým stvořením, jak nás Pán Bůh stvořil. Naopak za tuto svou existenci jsme vděčni a stvoření chápeme jako první podmínku také našeho kulturního lidství. A potom. Lidská námaha a zdar se přece neobejde bez boží přízně. Narozdíl od Adama, nevidí už člověk ve stvoření skutečnost odporující požadavku jeho svobodné existence, ale její nepostradatelný základ, z něhož žije, a princip, který člověka napříště provází v podobě boží přízně, o níž prosí. Jen tato přízeň jej znovu a znovu zachovává na světě.

Jób znovu představuje člověka, který nalezl své místo na světě. Stal se lokálním magnátem žijícím ve svém soukromém ráji a to s božím požehnáním, neboť byl mužem bohabojným. Není jako Abrahám Bohem vyzván, aby opustil své místo a vydal se hledat jiné, kde by se znovu osvědčil. To už tady bylo. Jeho zkušenost je zcela jiná než zkušenost předcházejích dvou praotců lidského rodu. Bůh k němu nepromlouvá jako k nim, naopak mlčí (alespoň na počátku). V radě Bohů sice padne výrok o Jóbovi, ale žádný posel o něm Jóba nezpraví. Jóbovi se náhle změní život, aniž by se musel vydat na cestu. Je těžce zkoušen a přesto si zachová tutéž boží víru, jakou měl za svého dřívějšího života. Satan se mýlil. Jób je dokonalý: bohabojný a zároveň nezávislý, svobodný a přesto zbožný. Za všech okolností, v dobrém i zlém, je živým svědkem mlčícího a skrývajícího se Boha, Boha, jenž jej zanechal sobě samému s jeho bohabojností. Avšak Jóbova bohabojnost je zvláštního druhu, neodráží slávu vítězného Hospodina. Jób nemůže říci jako dosud mocný Bohem podporovaný David:
„Ze všech stran jsi mi však, Hospodine, štítem, tys má sláva, ty mi pozvedáš hlavu.“ (Ž 3,4). Když David říká
„Hospodine, Bože můj, budu ti chválu vzdávat věčně“ (Ž 30,13), nepřeje si, než se coby panovník z boží milosti stále honosit královským majestátem ve shomáždění lidu a děkovat za to Bohu (Ž 35,18). Jób prožívá pravý opak, to, čeho se králové nejvíce obávali, totiž hanbu, která značí nepřítomnost boží přízně.

Jób však zůstává bohabojným i v nejtěžší životní krizi. Pro svou spravedlnost se u Boha nedovolává žádných nároků, jen se brání napadání ze strany svých zbožných a moudrých přátel. Jeho zbožnost spočívá v krajní skromnosti u vědomí pouhého stvoření, jež je prach země, v pouhé bázni před Všemohoucím, avšak skrývajícím se a mlčícím bohem, proti kterému on nepozvedne hlas, aby mluvil proti němu. Jób chápe člověka jako prach a bláto, hlínu v rukou hrnčíře, a proklíná den svého početí. Nevidí v existenci pro sebe žádnou přednost před neexistencí. Jóbova otázka „co je člověk, že se jím zabíráš v srdci?“ (Jb 7,17) má zcela opačný význam než, jak si ji kladou žalmisté (Ž 8,5 a 144,3), první vnímající úžasné postavení člověka v hierarchii stvoření, druhý jistý si tím, že Bůh bere člověka na vědomí a neoslyší jeho prosbu o pomoc. „Jsem snad moře či drak“ (Jb 7,12), ptá se Jób, jako by jej Bůh považoval za kosmickou veličinu, za svého protihráče. Otázka „co je člověk?“ u Jóba znamená, proč člověka trápíš? Stojí ti to zato?

Kniha Jób stejně jako temný Kazatel vyvažuje v kánonu biblických knih naivní chápání víry, podle níž se zbožnost na způsob poslušnosti a plnění náboženských povinností se vyplácí, že spravedlivý je pod ochranou a svévolník padne do jámy, jež vyhloubil. (Počátek tohoto uvažování třeba hledat u kořenů židovské víry, v době, kdy bojujícího Izrael uzavřel smlouvu s Hospodinem. Viz Dt 6,24; 7,12; 10,13;30,16). Toto tradiční a dodnes živé pojetí zbožnosti transformované do mudroslovné podoby (individualizované) reprezentují Jóbovi přátelé:
„Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul? Kde upadli přímí do záhuby?
Pokud jsem já viděl, jen ti, kdo se obírají ničemnostmi, ti, kdo rozsívají trápení, je také sklidí.“ (Jób 4,7; srov. též sapienciální Ž 37, hlavně v. 25!). Tato slova Elífáze Témanského zněla Jóbovi jako nespravedlivé obvinění. Narozdíl od Jóba zbožnost jeho přátel neprošla dosud zatěžkávací zkouškou, negativní náboženskou zkušeností. Mimoto je zajímavé, že zatímco Jóbovi přemoudřelí návštěvníci opírají své argumenty zejména o knižní moudrost knihy Přísloví (srov. též např. Ž 37), ale i o vlastní mystické zkušenosti typu vidění či slyšení („když na lidi padá mrákota“, viz Jb 4,13; 33,15), Jób nečerpá sílu ke své vytrvalosti ani z knih ani z nějakých mystických zkušeností. Jak se sám na jednom místě vyjádří, noční vidění jej spíše děsila (7,14). Pro Jóbovy přátele je pobuřující, jak vzpupně Jób trvá na své nevině. To ovšem neznamená, že by si nebyl vědom svých vin, nějakého toho hříšku z mládí, jak to tak bývá. Trvá-li přitom na své spravedlnosti, je to ona kýžená spravedlnost z víry, neboť doufá v Boha řka: „Vždyť on je má spása.“ (Jb 13,20).

Jóbovi oponenti radí k moudrosti, jež vede jednotlivce ke spokojenému a úspěšnému životu. Jak můžeme po (při) Jóbovi hledat jistotu z víry ve slovech jako např.: „Spravedlnost chrání toho, kdo žije bezúhonně, kdežto svévole vyvrací hříšníka“ (Př 13, 6)? Jak můžeme číst tato slova po holokaustu? Jestliže nás teologové učí, že Kristus byl nejmocnější na kříží a je-li on obrazem dokonalého člověka, obraz boží, byl dosud nejdokonalejším člověkem Jób - člověk, jenž se v utrpení stal sám sebou.

Apendix. Ke Knize Jób

Jak známo, kniha Jób je zpracováním starověké orientální pověsti neznámého původu. Židovský autor ji zarámoval mezi úvod a závěr s dobrým koncem. Pozdější redaktoři ji ke konci ještě trochu doplnili. Dovedete si představit, že pověst o Jóbovi možná tisíc let kolovala v ústním podání bez této úpravy pro židovského čtenáře? Co bylo jejím jádrem, tím co posluchače fascinovalo a co jí uvádělo znovu a znovu v život v ústech vypravěčů? Jób byl majitel rozsáhlých stád, možná král malého království. Výjimečné na něm nejspíš bylo, že se těšil uznání a přirozené vážnosti svých lidí, kteří jej snad i měli upřímně rádi. Jeho lidé mu nepřáli nic špatného, neradili se mezi sebou a nestrojili mu úklady, jakých se v Žalmech často obávali davidovští králové. Nejspíš jej považovali za skutečného Bohem požehnaného krále, neboť se mu vše dařilo a vládl spravedlivě. To, co dalo pověsti křídla, byl možná údiv a hrůza z toho, že někdo takový se najednou nepochopitelně promění v chudáka k pohledání. Jaký z toho plyne závěr pro všechny, kdož ve svém životě kolísají a nevykazují takovou pravidelnou bohabojnost jako Jób, a přesto spoléhají, že jim milosrdný Bůh odpustí občas nějaký ten poklesek, že je možné vykoupit své hříchy nějakými skutky, když muž jako Jób chválil vždy Boha a ten jej nechal trpět, možná až do nejtrpčího konce?

Je možné, že neznámý židovský autor, jenž zpracoval tuto pověst, chtěl zastřít tyto palčivé do nebe volající otázky a dát na ně odpověď v duchu židovského náboženství, tzn. poukázat na nezměrnost Hospodina a nepatrnost člověka, který není s to pochopit boží záměry a nemůže se přít se Všemohoucím nebo posuzovat jeho spravedlnost. Je-li tato úvaha u autora knihy Jób pouhou hypotézou, u pozdějšího redaktora je tento záměr zřejmý. Ten doplnil tři řeči Elíhúovy (Jb 32 – 37), které jako by chtěly obě strany rozsoudit a podat nábožensky pravověrné řešení. Ve výsledku se však tento redaktor v osobě Elíhúa nápadně zařadil mezi Jóbovy přátele, kteří odmítají připustit, že se něco takového může stát skutečně zbožnému člověku, který si plní své náboženské povinnosti a mimoto si počíná spravedlivě a moudře v osobním životě.