(Ilustrovala Kateřina Zákoutská. Vydalo nakladatelství Milan Hodek / Paper Jam, Hradec Králové pro Společnost přátel Lužice v roce 2023)
Milan Hrabal svou novou sbírkou Domluvená šifra, věnuje jednomu se svých stěžejních témat – srbské Lužici. Básníkova vyznání této maličké zemi vytvářejí monumentální obraz lužického kraje, autor zná problematiku Lužických Srbů z podobného úhlu jako oni sami. Sbírka vznikala od jara 2021, kdy kvůli koronavirovým opatřením básník Lužici druhým rokem nesměl navštívit a mohl na ni toliko vzpomínat a snít o ní. Nejde však o knihu pandemického stesku, nýbrž o vnímavý prožitek - jak ostatně dokládá i výběr básní, které nám autor poskytl.
Lužice o půlnoci
Rybářská vrátka otevírají staré příběhy
světlo ve tmě nad Sprévou
Kámen ke kameni přidávám
jako kdybych hledal tvář
poprvé spatřenou na lávce
pod Hrodźiškem
místo ploutví kolem
proplouvají dudy a šalmaje
odvádějí pozornost od mince v dlani
mého gurua
Jaká by byla jeho poslední
věta na přidanou?
Lužice za svítání
Kašna plná dlažebních kostek
papír rozdrásaný slovy
nespím v mrákotách se jim vzdaluji
za mnou běží v mateřských krojích
prvorodiček
Oko se boří do zrazené hlíny
a rostliny mlčí
otevírají své květy jako kdyby to byl
zpěv nevěřím té melodii
barvy jsou jen domluvená šifra
pro zákeřnosti času
K němu s prosbou přicházejí
mytické obludy zvířata uhýbají
na cestě zbývá překonat už jen
pohled za obzor
Z nepokosené trávy vystupuje
věž kostela na kůru duní
varhany pohlcují modlitby
prázdných lavic
Dnešní ráno lže o tomto světě
Básníci na Titaniku
Okna svítí do noci
verše protékají škvírou mezi rty
oči těkají mezi sklenkami vína
krásnými obličeji
a těly tanečnic
někdo vzpomíná na lýtka
dávné milenky
někdo se těší na chvíli
kdy spočinou
na jeho ramenou
a venku
v rytmu dvoutaktu
vyjí sirény
Spréva duní na jezech
oči těkají mezi věcmi a stěnami
a voda stoupá
až k Titaniku na skále
odkud se k ní přidávají
verše
vytékají z úst
jako žáby
skřehotají
krysy chtějí pryč
jenže dveře netěsní
z obou stran
voda stoupá
mění se v rozvášněného samce
musí to ven
a pryč
jako básníci
které ještě ten večer
odplaví daleko
daleko do krajiny
zapomnění
Na skok u básnířky
Róže Domašcyně
I
Hned za brankou oči olíznou
barvy květin
nevoní tak pohotově
aby mi zabránily zmizet
škvírou v představách
Chroupu je jako cukrkandl
sbírám okvětní lístky
na terase žena dvou jazyků
jedním vrací hniličkám
vůni a chuť
druhým přetáčí magnetické póly
pozpátku míří vpřed
Do rodných Sernjan
vchází z předčasí
ve druhém světě
se převléká do jupky s filigrány
provází mě stezkou
mezi madonou křížem
a odpovědí na otázku
proč světlo a tma
nejsou spojené ostrovy
Příběh na okamžik žitý
se vrací na papír
mutuje v legendu o vynášení mrtvých
zpod prahu dějin
o významech jež nejsou
čím bývaly
a proč žena je víc než slovo
které chci číst
a pochopit
II
Když postavíš hromničku do okna
blesky ji včas zahlédnou
udeří jinam
do tvého svědomí
V ozvěně zaslechneš matčin hlas
říkat nezapomeň
že nakonec stejně odejdeš
Po obloze plují houslová hejna
táhnou na východ
na odbagrovanou zemi
jejich kejhání připomíná sbíječku
která z tátovy ruky vytrhla smyčec
kůň se vrací pro hřívu
Kde začíná šílenství
odložila jsi vázu
popsanou hieroglyfy
s pamětí střepů
Z ní se probouzí dítě
se jménem jež se může stát
příčinou nové války
nebo dalšího života
Překlad ještě nenapsané básně
Zatímco Ježíš umírá na kříži
zatlučeném do lebky netvora
v lužických lesích před Zagostem
vlci porážejí hlad
a medvědi brtníci objevují plástve
divokých včel
Svět je plný tesáků a žihadel
lovci lidského plemene
se prodírají předvěkým houštím
za pohárem hojnosti
z něhož se hledači svatého grálu
nenapijí
Šamanský bulvár hlásá
že i Věstonická venuše
zůstala pannou
a naklepávači kos
se už dnes potkají s našeptávači
zrcadlového efektu
Romance
Přivedli nás až k hrázi
novorozeného jezera
Na hladkém betonu
hrčely inlajn zadečky
pod klenbou
podvodní katedrály ryby
mlčely svůj otčenáš
za schaufelradbagry
za potepjene wsy
Uhelné božstvo pokynulo
a po hladině se rozběhly
noty prastaré písně
o barvách vřesu
a motýlech pentlí na čepcích
kráčejících směrem k vížce
kostela
Zpáteční cestou do Budyšína
nám dorostly skřele
Handrij Zejler
Ve světě stále menším než duše
poslední mincí je
zpěv
Brězanova archa
Dodoutnává doutník
z nejlepšího tabáku
jádro ještě žhne
ale na okrajích už sedají
komáři pochybností
proč?
komu?
jak dlouho ještě?
police knih se naklání
ke schodům nedohlédne
ani do zahrady
v níž dozrávají barvy
a sýkorky
je čas jít
za novým příběhem
Básník Dyrlich poslouchá Niemena
a někdo dupe po zemi
drtí
každé zrnko písku
každé stéblo trávy
včely odhání
stromům bere dech
a kostelům výšku
matky se připravují k porodu
někdo stále dupe
Niemenův hlas volá
o pomoc
zanechává stopu
a básník Dyrlich poslouchá
vstává
snaží se vyhnat dupajícího
slovem
dobrým slovem
ostrým slovem
ostrým jako kopí
svatého Jiří
snad nebyla vyřčena všechna slova
nebyla využita všechna ostří
stále někdo dupe
děsí básníky
a matky
připravující se k porodu
a Czesław Niemen volá
své Postscriptum
naléhá
vyhání dupot zpěvem
Podobizny věčnosti
v Dyrlichově řezbářské dílně
Nářadí z otce na syna
březová polínka
ze semene pod pilu
klon spásy z Nové Vsi
poklona
Při prvním zakrojení
dřevo zasténá
Ježíš se ucíbne
takovému ukřižování
Bílé kříže
jako zapomenuté písně
seje řezbář po Lužici
Jména a letopočty
jež se nevrátí
Tma v Lužici V
Nesmím navštívit
už ani přátele na Mikławšku
postát s nimi proti směru času
Oni svá ústa chrání rouškou hlíny
já mlčením o všem co bylo
a už nebude
