Ukázka z rukopisu nové prózy jihočeského autora Miroslava Bočka, která má zatím pracovní název „1995“. Vypráví o dospívajícím Davidovi, jenž vyrůstá v 90. letech minulého století na sídlišti. Trápí ho mámina osamělost, rebelující brácha i první láska k Alici. Vedle toho získává opravdového přítele a najde odvahu postavit se nespravedlnosti.

Mámina zloba

Večer se díváme s mamkou na televizi. Nabídnu se, že nám uvařím čaj. Brácha není doma. Mamku to mrzí. Nepřizná se mi k tomu, ale má z toho těžkou hlavu. Ví, že brácha je vcelku rozumnej, ale nějakou blbost udělat může. Nechce mít na krku nějaký oplejtačky. Ale i kdyby, hlavně má mýho bráchu strašně ráda. Je to jedinej dospělejší mužskej v naší domácnosti, o kterýho se může opřít. Brácha to chápe, ale moc s tím mamce nepomáhá. Já se snažím, ale dneska mi dochází, že málo. Že bych měl být mamce mnohem větší oporou. Rozhodnu se, že se budu víc snažit. Hlavně se budu víc učit, abych udělal příští rok přijímačky na ten gympl, protože tuším, že by to mamku potěšilo.

V televizi dávaj nějakej romanťák s Hughem Grantem. Je to docela sranda, ale moc mě to nebaví. Přesto se směju těm vtípkům s mámou. Nenápadně si k ní zalezu pod deku, ne moc, ale tak, aby cítila, že jsem tu s ní. Z čajů se nám kouří. Připomíná mi to vánoční atmosféru, kterou nemám moc rád. Táta nás opustil někdy kolem Vánoc. Já si to nepamatuju, byl jsem malej, ale asi mi z toho něco zůstalo. Podvědomá nechuť k Vánocům. Mám pocit, jako by se mi tma posadila na hruď. Jako takový závaží, který je ale spíš uvnitř mě, než venku. A z toho závaží se pak odlepujou neveselý myšlenky, smutek, kterej je podobnej smutku, kterej cítím, když na MTV dávaj některou písničku od Björk, ale jen některou. Jiný mě zase nabíjej vztekem, energií, že bych něco nejraději někam vykřičel, aby mě všichni slyšeli, že takhle to dál nejde.

Koukám na ten biják s Hughem Grantem a najednou mě sere. Nechci se nechat oblbovat takovýma filmama, smát se takovým vtípkům, ne. Nejraději bych zvednul telefon a zeptal se Alice, co ta Björk, a jestli to cítí stejně. Určitě to cítí stejně. Povídal bych si s ní hodiny a hodiny. Zalezl bych si s ní pod deku, přitisknul bych se k ní, ale tak, aby si nemyslela, že chci jenom to jedno, prostě bychom se k sobě přitiskli, abychom nebyli tak sami. Nad námi by se vznášely árie od Björk, ale ještě hlouběji bychom cítili hučení islandských vodopádů a rachot pukajících kráterů.

Už ležím v posteli, zavíraj se mi oči, když za mnou mamka ještě přijde a políbí mě na čelo. Usměju se na ni a pohladím ji po ruce. Celá září takovým tichým a krásným fluidem a já bych si přál, aby byla takováhle odteď už napořád a brácha ji netrápil.

Brácha ale není v posteli ani ráno a mamka je kvůli tomu hodně neklidná.

„Nejspíš přespal u nějakýho kamaráda,“ uklidňuju ji, protože už to několikrát udělal, ale nikdy ne ve všední den a pokaždý to mamce ohlásil dopředu.

„Ach jo,“ vzdychne mamka a přemýšlí, co udělat. „Jestli se mi neozve, tak zavolám do školy, jestli tam je.“

„A když tam nebude?“ zeptám se.

„No co, omluvím ho a budu čekat. Co mám dělat. Co mám dělat s tím pacholkem.“

Domů přijdu v půl čtvrtý, brácha už je doma. Přijde mi divnej. Zeptám se ho, kde včera spal, ale jenom něco zamumlá. Řeknu mu, že o něj měla mamka strach, že z toho byla celá vedle a čekala, že jí aspoň dá vědět. Že by bylo možná dobrý zavolat jí do práce, že je v pořádku. Brácha je ale nějakej mimo, pokývne, řekne, že ví, a přesune se k televizi. Chvíli na ni civí, ale pak si všimnu, že mu padaj víčka. Za pár minut je tuhej. V pět dorazí mamka, a když už z předsíně spatří bráchu, nasupeně si sundá kozačky a vrazí do obýváku. Podvědomě tuším, že bych se měl vypařit. Mamka se mě zeptá, jak dlouho tu takhle leží, a já odpovím. Má na něj pěknej vztek. Jde na balkón a dá si cigaretu. Mamku jsem viděl kouřit jen asi třikrát. Rovná si tím pochroumaný nervy. Chci, aby se už brácha nikdy neprobudil, abych nemusel slyšet ten humbuk.

Před půl šestou v bráchovi hrkne a on otevře oči. Zmateně se kolem rozhlíží, jako by se probudil na onom světě. Oči má plný rozpraskaných žilek. Když spatří mamku, která zrovna vejde do obýváku, objeví se mu v obličeji výraz plnej provinilosti. Chvíli na sebe koukaj. Brácha ten pohled nevydrží a pohne nohama pod dekou.

„Dneska ráno jsem byla u tebe ve škole,“ začne potichu mamka.

Bratr se otřese, jako by ho někdo uhodil po hlavě smradlavou ponožkou. Mamka schválně vyčkává.

„Aha,“ zareaguje konečně brácha, „a cos tam dělala?“

„Tak milánku,“ začne zostra, „odteďka žádný peníze, budeš mi pěkně přispívat na nájem, a jestli ne, tak vodsuď poletíš. Mluvila jsem s ředitelem a ten mi řekl, že ti hrozí podmínečný vyloučení ze školy. Prej jste zfalšovali nějaký razítko tam a prodávali falešný omluvenky.“

„Mami,“ snaží se jí skočit do řeči, „to neni pravda.“

„Jak neni pravda, mně je to jedno, jestli je to pravda, nebo ne. Mně už je to jedno. Poslední dobou jdeš z průseru do průseru a já už toho mám dost. Místo toho, abys mi pomáhal, tak mi jenom házíš klacky pod nohy…“ při posledních větách už přechází v brekot.

„Mami,“ snaží se protestovat brácha, „to neni pravda. Je pravda, že tam mám pár falešných omluvenek, ale nikomu jsem nic neprodával a žádný falešný razítko jsem neměl.“

„Ale já ti říkám,“ zakřičí na něj máma, „že mně je to jedno, že to neni první průser a už toho mám dost! Prostě odteďka si budeš platit všechno sám. Pořád se potuluješ po hospodách, mně by nevadilo, kdybys občas někam vyrazil, mně ani nevadí, že se tam vožereš, ale prostě to musí mít nějakou míru. Ne to, co děláš ty. Já, já prostě na to nemám čas to furt řešit. Já musim chodit do práce. Kvůli tobě jsem dneska v práci ztratila půl dne. Připadala jsem si na tý škole jako blbec. Strašně jsem se za tebe styděla. Chápeš to vůbec? Chápeš to? O tohle mi jde. Ne o žádný peníze, ale abys třeba taky někde odmaturoval a mohl sis najít nějakou rozumnou práci. Mně nejde o sebe, ale o tebe! O tvou budoucnost. A už máš věk, kdy by ti tyhle věci mohly docházet. Sakra,“ zlomí se jí hlas a už si žmoulá v ruce další cigaretu. Když zmizí na balkoně, zavládne v místnosti hrobový ticho. Dovnitř se vkrade soumrak. Sedím opodál od bráchy a neodvažuju se ceknout. Brácha si zahalí obličej dlaněma a v očích se mu zalesknou slzy. Podívá se na mě. Pochopím, že je mu líto, že jsem to musel slyšet. Je mi ho taky líto. Chtěl bych mu nějak pomoct, ale nevím jak…

Šikana

Evžen je třídní bavič. Nechá na sobě dříví štípat, jen aby vzbudil pozornost. Je lehký mu něco nakukat. Nevadí mu, když něco odsere za jinýho. Klidně se přihlásí a přizná se, že něco udělal, i když to neudělal. Filip se Setikovským toho občas zneužívaj. Včera ho zabalili do rolety, která se rozbila a ležela pod umyvadlem. Školník ji odmontoval a chtěl ji spravit. Evžen poskakoval po třídě zabalenej do tý rolety. Šprtny se zhnuseně odvracely. Ostatní Evžena obklopili a smáli se mu. Filip vzal dřevěný kružítko, který používá matikářka na rýsování na tabuli, a začal ho tím kružítkem popohánět. Evžen nadskakoval a my se chlámali. Evžen začínal bejt pěkně zpocenej. Uskakoval před kružítkem a chroptěl vysílením. Před katedrou ho Setikovský povalil na zem. Evžen se snažil z rolety vysoukat, ale kluci kolem něj udělali šňůrkou uzel. Filip vzal kružítko a zaťal ho do rolety v místech, kde měl Evžen zadek. Ten zaskučel a jeho tělo sebou v roletě zacloumalo.

Někteří z nás se začali ošívat. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že do zvonění je ještě daleko. Nedokázal jsem ale od toho odtrhnout zrak. Byl jsem zvědavej, co udělá Evžen a co na něj kluci ještě vymyslí. Setikovský vzal konec šňůrky a začal tahat roletu se zabaleným Evženem po podlaze. Evžen řval, takže Filip radši zavřel dveře od třídy. Setikovský protáhl šňůrku pod lavicema a sunul Evžena pod nimi. Jeho tělo do těch lavic a židliček naráželo a bralo sebou všechno, co mu přišlo do cesty. Šprtny pištěly a zachraňovaly svý brašny. My se smáli, ale zároveň nám to přišlo přehnaný. Evžen byl rudej, tváře měl nafouklý, snažil se vypadat v pohodě, ale bylo vidět, že toho má dost. Filip se Setikovským začali bejt nerudný. Dostali se do varu a přemýšleli nad něčím úkladným. Filip převrátil jednu lavici, postavil ji na vejšku a Setikovský přehodil šňůrku přes horní okraj tý lavice. Zatáhli za konec a začali Evžena na tu lavici po nohou vytahovat. Jeho hlava se ocitla v nepěkně šikmým úhlu k tělu. Začali jsme na kluky dorážet, ať toho nechaj. Smáli se a nevěnovali nám pozornost. Filip stáhnul Evženovi bačkoru a začal ho lechtat na noze. Evžen sebou v roletě zmítal a vyrážel chrchlavý zvuky. Setikovský vzal kružítko a chtěl ho s ním bodat do chodidel. V tu chvíli šňůrka od rolety praskla a Evženovo tělo se svezlo na zem.

Zazvonilo. Filip se Setikovským nám řekli, ať ten binec uklidíme. Evžen se zkrušeně vymotal z rolety, která byla celá potrhaná a zničená. Začali jsme horečně uklízet, než přijde učitelka. Filip se Setikovským se na nás dívali a smáli se. Když hodina začala, podíval jsem se na Evžena, kterej seděl v předposlední lavici. Byl totálně rudej, třásl se a oči měl zabořený v dlaních.

Globální hledisko

V televizi sleduju pořad o vymírání. O tom, jak se lední medvědi zoufale čvachtaj v místech, kde byl dřív ledovec. O želvách zamotaných do rybářských sítí a igelitovejch pytlíků. Přijde mi šílený, že pytlík, do kterýho jsem si dneska zabalil snídani a vyhodil ho do koše, může doputovat až do moře. Říká se tomu globální hledisko. Z globálního hlediska byl Evžen taky taková želva, akorát zamotaná do rolety. Školník šílel, když spatřil, jak je rozcupovaná na kousky. Filip se Setikovským to svedli na Evžena a my všichni mlčeli. Třídní jim nevěřila, ale Evžen se přiznal. Třídní se to nezdálo a tlačila na Evžena, ať se nebojí říct pravdu. Koukala do třídy, jestli se nenajde někdo, kdo by Evženovo přiznání zpochybnil. Šprtny čučely do svých vyjedničkovaných sešítků. My kluci dělali, že nic, a krčili rameny. Báli jsme se to prozradit. Filip se Setikovským nám vyhrožovali, že kdo to řekne, dostane do držky.

Návštěva u třídní

Rozhlídnu se a zaklepu na dveře. Stanu před třídní. Řeknu jí, že bych jí rád oznámil něco ohledně Evžena. Jsme v kabinetu sami. Třídní na mě mrkne, upraví si šaty na stehnech a starostlivě na mě pohlédne. Odkašlu si a řeknu jí, že Evžen za tu rozbitou roletu nemůže. Učitelce je to jasný. Řekne mi, že je moc ráda, že jí to říkám.

„A kdo za to teda může.“

„No, Evžen ne,“ rozhodnu se nechodit kolem horký kaše, „ale Filip se Setikovským. Zabalili Evžena do tý rolety a tahali ho po třídě.“

Její obličej se zhnuseně zkroutí. Z očí jí srší zlost.

„Mně to bylo jasný, že ti dva.“

„No, vono je to jasný skoro vždycky,“ přitakám. „Akorát že kdo to řekne, tomu daj přes hubu.“

Je mi ze mě trochu zle. Původně jsem si myslel, že jenom podržím Evžena, ale nikoho nebonznu. Jenomže když člověk řekne A, musí říct i B.

„Neboj se, budu diskrétní. Kluci se o ničem nedozví. Hlavně si nevyčítej, žes žaloval, nebo něco takovýho. Tohle je jinej případ. Zachránils Evžena a můžeš bejt na sebe hrdej.“

„Děkuju, paní učitelko,“ řeknu rozpačitě, „tak na shledanou.“

Sen o psech

Ve snu se mi zdálo, jak mě obkličujou nějaký psi. Oči jim rudě žhnuli a byli černý, takže nebyli ve tmě moc vidět. Prchal jsem sídlištěm, ale pomalu jsem se zamotával do jejich léčky. Stáli kolem mě a cenili na mě tlamy. Jeden z nich byl žíhanej a to byl vůdce tlupy. Odlišoval se, a proto se ho ostatní báli. Pak něco prasklo a já se probudil. Byl jsem zpocenej. Hodinky ukazovaly půl třetí. Dlouho jsem pak nemohl usnout. Brácha oddychoval pode mnou. Jako bych spal na jeho dechu.

Zvednul jsem se a zaposlouchal se do ticha. Zdálky ke mně doléhal zvuk televize. Slezl jsem z palandy a otevřel dveře. Došel do kuchyně a to už jsem slyšel, že v obýváku běží obrazovka. Váhal jsem, jestli se tam jít podívat. Nakonec jsem se rozhodl, že jo. Na kanapi spala mamka a chrápala. Nebyla vůbec svlečená. Vzal jsem do ruky ovladač a televizi vypnul. Prosklenou stěnou dovnitř svítil měsíc. Pohled na věci v našem obýváku mě uklidňoval. Rozrušení ze sna bylo pryč. Už jsem na ty psy nemyslel. Bylo mi mamky líto. Potřebovala by si někoho najít.

Vzpomenu si na to, co nám jednou vypravovala Alice. O jejím otci, o jeho žárlivosti. Jak jednou Alice přišla dřív domů. Měla být na kroužku, ale ten odpadl. Procházela bytem, a něco se jí nezdálo. Měla takovej pocit. Bylo jí asi deset. Zapla si rádio a namazala si rohlík. Přišlo jí, jako by byl byt vyplněnej vodou a ona jím proplouvala, s tím rohlíkem v ruce. Zpívala si a procházela se místnostma. Čekala na mamku, která měla přijít co nevidět. Táta, kterej s nima v tý době už nebydlel, ji měl vyzvednout na tom kroužku, ale to bylo až za dvě hodiny, protože pak byla ještě domluvená, že zajde s kamarádkou na džus. Několikrát prošla bytem a vstoupila do ložnice její matky. Sedla si na postel a dojídala rohlík. Zdálo se jí, že něco zaslechla. Vyskočila z postele, rohlík jí spadl, namazanou stranou na koberec. Možná i malinko vykřikla. Něco bouchlo a zpod postele se vysoukal její otec. Chechtal se, držel se za temeno hlavy, do kterýho se uhodil, a mrmlal něco o srandě. Nevěděla, co na to říct. Přišlo jí to tak zvláštní. Její táta, kterej tu už nebydlí, pod máminou postelí. Neuměla si tu situaci nikam zařadit. Nechápala to. Její otec jí něco domlouval, vůbec netušila co, vzal do ruky bundu a zmizel. Dveře nechal otevřený. Zabouchla, ale ještě dlouho cítila průvan z chodby. Pamatovala si jenom to, že to nemá říkat mámě. Neřekla jí to. Časem pochopila, o co šlo, že taťka chtěl mamku přistihnout. Že i když už spolu půl roku nežili, nesnesl pomyšlení, že by měla někoho jinýho.

Zaplaví mě vděčnost k mamce. Že to všechno tak zvládá. Moje problémy jsou proti těm jejím úplně směšný. Jdu spát, ležím v posteli, ale nemůžu usnout. Myslím na Alici. Do sídliště vtéká úsvit. Jsem nevyspalej, ale tak nějak mi to nevadí.