Míjení umlčených a zpívajících
Pod kolem auta
spatřil jsem
mrtvého motýla
a viděl
jak ruka Jana Nepomuckého
torzo jeho křídla
něžně hladila
„Tiše ať tvoji bolest
nezraní bezradné děti
Tiše leť za nadějí
blíže k slunci“
šeptají slzy
na světcově tváři
Jsem rád že je vždy
okolo mně hodně soch
Jana Nepomuckého
méně se bojím lží
Jednou v bouři projížděl jsem Jaroměřicemi
a na mostě kde je také jedna jeho socha
uslyšel jsem vězeňský umíráček tohoto století
a také zahlédl Březinovu Hudbu pramenů
policajta na křižovatce zapisovat
do policejního zápisníku
Kolik je jenom soch
svatého Jana Nepomuckého
a kolik slov
si člověk musí nechat
jako své tajemství
a přitom by tak rád
řekl pravdu lidem do očí
Jsem rád že je
tolik jeho soch
co nemlčí
Pád do hlubin bolesti
Tam kde teče řeka smutku
a kterékoliv zření této řeky
přináší pláč pokoru a příměří
ticho je tam pod krvavou oblohou slz
kde stojí stín koho jsi miloval
a povídáte si příběhy se šťastným koncem
a povídáte si o všem co se stalo
nebo nemělo stát
Loučíte se a přitom věříte v pokrevní nerozlučnost
ve víru shledání...
Jednou je cítit kadidlo
slyšet světlo na kytaru hrát
pozvolna otevírají se vám dveře
dveře pouze pro jednoho
a přitom jednou pro každého...
Slavnostně oblečený do svatebního obleku
Cháron s uplakanýma očima se usmívá
šťastný že pro dalšího v pořadí
to špatné končí
Nové začíná
O půlnoci stojím před zavřeným květinářstvím
Nejraději bych ti věnoval
kytici z nebeských hvězd
jenomže nemohu se jich dotknout
Dotknout dnes
Dokud příliš pálí
Jsou mé dlani vzdáleny
Jsem ještě slepý
a proto mně odepřeno
vidět je do barev oblečené
Jsou nahé jako já
Trápí je kdoví
třeba zima
nechtěné návštěvy
kosmických korábů
nebo naše slabá víra
A přesto jedna z nebe spadla
a mně zašeptala
Myslím na tebe lásko má
Pomohli se
Jsem Bůh tvůj
Víra tvá
Pastýř který ke krvavé
ovečce své přivede tě
v příběhu nočním
co stane se daleko odtud
v čase co se nadějí vleče
Ty neklečíš
Jsem Bůh tvůj
Víra tvá
Naděje
co neumírá
Z almanachu Skupiny XXVI z roku 1989:
Rozstonaly se květiny
hračky a něžná slova
houslový klíč byl pověšen
a černé housle hrají
pláč ve verších
Z nebe se snáší anděl
k děvčátku o berlích
Z almanachu Přetržená nit z roku 1996:
Pronajatý kvartýr nepříčetným láskám
Jdu po kolejích k náměstí plnému barikád
abych vystřízlivěl po noci
plné vzlyků a touhy
ve které kouř z cigaret
a zvětralý rum
tak svobodně se polyká
Všechno ve mně zpívá
a v srdci je jako v knajpě
vyprodaných slov
tak lítostivě zvrhnutých
jako fotografie
nepříčetně ohmataných holek
kvůli kterým jsem básníkům
ukradl hodně slov
jen proto aby mi řekli
ve kterých ulicích se na ně čeká
a jestli by mě nechtěli korunovat
z krále na vola
a pak se smát tomu běžícímu filmu
plnému loutek a hrdinů
Až půjdu spát na nádraží
kde starci slintají dršťkovou polévku
nechám si o tobě zdát
a o jazzu který se tak směje
že až z nebe padají chechtáky
pro všechny zaprodané lásky
ve zkumavce
