Letci ze Západu

nebyli nejpočetnější skupinou mezi těmi, kdo po okupaci opustili svou vlast, aby bojovali proti hitlerovskému Německu, ale jsou dodnes nejznámější. K jejich popularizaci přispěly nejen romány a filmy (letec je pro diváka vždy přitažlivější než pěšák), ale i to, že někteří své vzpomínky dokázali sami literárně ztvárnit. Prvenství patří Františku Fajtlovi, který svou knihu vzpomínek napsal už za války a vydal ji téměř okamžitě po návratu do vlasti. Za války létal v hodnosti majora- velitele peruti, poznal tak západní i východní frontu. V roce 1949 byl z armády propuštěn s ponecháním hodnosti, o rok později zatčen, odsouzen „akční trojkou“ ztrácí hodnost a jako vojín skončil na Mírově. Odtud je propuštěn po 17 měsících a v roce 1965 částečně rehabilitován. Později vydal ještě další knihy, např. Létal jsem s třistatřináctkou, Generál nebe (o svém spolubojovníkovi Františkovi Peřinovi, který po únoru 1948 uprchl za hranice a usadil se ve Spojených státech) nebo příběh beznohého anglického letce Douglase Badera.

Celkový počet emigrantů

z Československa se jen za první dobu po převzetí moci komunisty odhaduje na 60 000- v té době ještě nebyla hranice tak neprostupná jako později. Kolik z nich bylo bývalých příslušníků armády nebo těch, kdo v ní za změněných podmínek nechtělo zůstat, je těžké i odhadnout. Ze známých byl mezi nimi Bohumil Liška, velitel 1. čs. obrněné brigády na Západě, František Moravec, za války zpravodajský důstojník exilové vlády v Londýně, nebo Antonín Hasal, za války přednosta vojenské kanceláře prezidenta Beneše. Jiným se útěk za hranice nezdařil a byli odsouzeni k dlouholetým trestům vězení (např. generál Karel Janoušek, major Josef Bryks, štábní kapitáni Čapka a Černý. Poslednímu z nich se podařil mimořádný kousek- po útěku z lágru překročil hranice na Západ a v Anglii se shledal s manželkou a dítětem.)

První popravený

Podrobnější zmínky si žádá případ generála Heliodora Píky. Tento ruský legionář, poručík z roku 1919, studoval po 1. světové válce na Saint- Cyr a později i na Vysoké škole válečné ve Francii. Po německé okupaci odešel za hranice a působil jako atašé a velitel mise exilové vlády v Moskvě. Čelil snahám o zpolitizování jednotky v SSSR a to mu komunisté nezapomněli. Už v květnu 1948 byl zatčen, obviněn ze špionáže pro Velkou Británii a USA a z vlastizrady. Ludvík Svoboda za svého přítele intervenoval u prezidenta republiky, aby dosáhl aspoň zmírnění trestu, ale bezvýsledně. Nejvyšší trest byl na Heliodoru Píkovi vykonán 21. 6. 1949 v trestnici na Borech v Plzni. Tvrdilo se tehdy, že ani Gottwald by nemohl nic udělat, neboť poprava byla objednána z Moskvy… Když už nemohl ministr Svoboda zabránit Píkově popravě, postaral se aspoň o jeho rehabilitaci o devatenáct let později, už jako prezident.

Milost ani jedinému?

Skutečně velký proces se odehrál v polovině roku 1949. Patnáct obžalovaných, vesměs příslušníků armády a Veřejné bezpečnosti bylo obviněno ze spiknutí proti republice a jejímu zřízení, které chtěli změnit násilným převratem. Na rozdíl od jiných nebyl tento případ zcela vykonstruovaný, jakkoli lze pochybovat, že by bylo možné takový plán uskutečnit. Rudolf Slánský, šéf KSČ prý tehdy prohlásil: Patnáct šibenic a milost ani jedinému, i kdyby za ně orodoval celý svět. Pravda je, že odsouzených k smrti bylo nakonec pouze pět, ostatní dostali doživotí, kromě dvou rozsudků na 25 let vězení. Paradox je, že Slánskému v té době zbývalo jen dva a půl roku života, na svobodě o rok méně…

Světlo z Východu?

Pro úplnost je třeba uvést, že se perzekuce nevyhnula ani těm, kdo prošli východní, Svobodovou armádou, jejich velitele nevyjímaje. Ludvík Svoboda, syn statkáře, ruský legionář z první světové války a prvorepublikový aktivní důstojník, zprvu neměl pro Sovětský svaz valné nadšení, avšak později byl zcela získán na sovětskou stranu. Jen do KSČ nevstoupil, v Gottwaldově vládě působil jako ministr obrany- nestraník. Historikové se shodují na tom, že jeho zásluhou za únorové politické krize armáda nezasáhla ve prospěch demokracie a prezidenta Beneše. Někdy je možné setkat se s názorem, že byl v KSČ už od roku 1942, historik Karel Kaplan to však popírá. Prý viděl seznam tajných členů, ale Svobodovo jméno tam nenašel. Oficiálně se tedy uvádí podzim 1948. V roce 1952Svoboda zbaven všech funkcí a degradován na vojína. Vyšetřování StB však bylo na přímý zásah z Moskvy zastaveno. Rehabilitován byl až po Stalinově smrti, v r. 1954. Několik dalších let strávil v rodném Hroznatíně a společenské změny let šedesátých ho posléze vynesly až do prezidentského křesla.

Jiní takové štěstí zdaleka neměli. Richard Tesařík, velitel tankistů u Kyjeva, vyznamenaný jako jeho vrchní velitel rovněž titulem Hrdina Sovětského svazu,po válce vystudoval tankovou akademii v Moskvě. Po návratu do vlasti upadl v nemilost u tehdejšího ministra národní obrany Alexeje Čepičky pro své kritické výroky o stavu československé armády. Krátce byl i uvězněn, ale v r. 1954 rehabilitován. Byl vyslán na Vysokou školu generálního štábu do Moskvy, ale brzy vyloučen pro „nevhodné chování“. To mu vyneslo degradaci a vyhazov z armády.

Nadporučík František Skokan se dostal ke Svobodově armádě přes zahraniční jednotku na Blízkém východě spolu s dalšími důstojníky, jichž tam byl vzhledem k počtu mužstva nadbytek. Zprvu mu byla svěřena funkce velitele týlového zabezpečení, později byl velitelem spojovacího praporu. Válku ukončil v hodnosti podplukovníka. Byl vyslán na Vysokou školu válečnou do Moskvy, ale studium nedokončil. Po odvolání do vlasti byl ve vykonstruovaném procesu obviněn ze špionáže a velezrady a v říjnu 1950 popraven.

Podivný případ

Antonína Sochora zastihla okupace Československa jako vojáka základní služby. Přes Polsko se dostal do SSSR a zde vynikl jako velitel samopalníků. U Sokolova velel četě, později rotě. Za boj o Kyjev mu byla udělena Zlatá hvězda hrdiny SSSR. V Karpatech utrpěl vážné zranění. Po válce se v hodnosti štábního kapitána podílel na výcviku armády pro Izrael, její výcvikové středisko bylo- neoficiálně- ve Stráži pod Ralskem. Vyhlášení Státu Izrael mělo u nás silnou podporu, ale poté, co se jeho obyvatelé rozhodli jít v politice jinou cestou, vzájemné vztahy ochladly. Když Sochor odlétal z Izraele do vlasti, bylo jeho letadlo ostřelováno. Nebyl to poslední pokus o jeho zabití, dvakrát se vrátil se služebním automobilem se stopami po kulkách. Nakonec zahynul při za nejasných okolností při autonehodě ve vojenském prostoru. Oficiální verze však jiné vysvětlení než nešťastnou náhodu nepřipouštěla…

Cesta vzhůru končí na šibenici

Bedřich Reicin uprchl po okupaci ze dvou důvodů: jednak aktivista KSČ, navíc židovského původu. Při pobytu v sovětském vězení ho pravděpodobně získala ke spolupráci KGB. Ve Svobodově armádě se stal osvětovým důstojníkem a toto angažmá ho po válce vyneslo do čela Vojenského obranného zpravodajství. Vzpomínky současníků hovoří o jeho mimořádné ctižádosti a touze dostat se nahoru za každou cenu. Měl hlavní slovo při čistkách ve vojsku, snad se chtěl stát i vrchním velitelem armády. Tento post však získal pro sebe Gottwaldův zeť a Stalinův oblíbenec Alexej Čepička. V roce 1951 byl zatčen a následujícího roku popraven- paradoxně ne za nezákonné jednání, zneužívání pravomoci a mučení zatčených, ale jako agent Západu a rozvraceč socialistického zřízení v procesu tzv. spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským.


Použitá literatura:

Černá kniha komunismu Courtois- Bartošek 1999 Praha
Češi v srdci temnoty Petr Zídek 2013 Praha
Osudové okamžiky Československa Karel Pacner 2001 Praha
Přejde vás smích…aneb prokletí moci Roman Cílek 2008 Praha
Příběhy železné opony I.-II. díl Luděk Navara 2006 Brno
Sestřelen František Fajtl 1969 Praha