K napsání tohoto článku mě přivedl můj dlouhotrvající zájem o svět Vikingů. Ze všeho, co jsem o nich četl, mi asi nejvíc utkvěla v paměti kniha Ludvíka Součka Cesta slepých ptáků, v níž dal autor těmto mořeplavcům a válečníkům vzlétnout až do kosmu a osídlit planetu Mars. Myslím, že více už pro ně udělat snad ani nemohl...

Vikingové sice nebyli příliš zbožní, ale zato dost tolerantní. (V tom se od dnešních Skandinávců moc nelišili). V pohanských dobách neměli zvláštní kněžskou třídu jako byli u Keltů druidové či žrecové u starých Slovanů. Zjednodušeně řečeno, otec rodiny byl zároveň obětníkem, ať byl bohatý nebo chudý, ale každý člověk, včetně otroků, mohl vztah k bohům projevovat soukromě.

Kromě již zmíněných obětí se nosily amulety, (nejčastěji miniatura Thorova kladiva), v určitých situacích přišlo na řadu vzývání či modlitby. Za posledních pohanských králů byla obětiště odpovídající jejich moci a bohatství: největší bylo v Uppsale. Byly přinášeny i oběti lidské -těmi se stávali většinou zajatci, někdy i křesťanští misionáři. Přesto však pokřesťanštění severských zemí proběhlo poměrně klidně a bez velkých společenských otřesů - jako podobně později vystřídala katolickou víru luteránská. Trvalo to dlouho a pohanská víra u některých lidi přetrvávala. Nezavrhli staré bohy zcela, jen je považovali za méně mocné než křesťanského Boha.

Nelze popřít, že mezi Vikingy bylo mnoho těch, co se nejvíc spoléhali sami na sebe a na své zbraně. K bohům se obraceli způsobem, který nejvíc připomínal starořímské: Dávám, abys dal, dělám, abys udělal. Jinou podobnost se světem antiky lze najít i v tom, že u Vikingů lidé i bohové jednají pod tlakem Osudu - na toto téma mají taky mnoho přísloví. Báli se urazit Osud, ale pojem bázně Boží jim byl neznám. To ovšem neznamená, že by člověk za nevhodný výrok nemohl být potrestán. O jednom z takových případů se zmiňuje Kniha o Islanďanech. Několik let před pokřesťanštěním Islandu byl Hjalti Skeggjason prohlášen psancem, když pronesl ze skály zákona urážlivé dvojverší proti bohyni Freye, (O tom blíže v Knize Hranice smíchu, kapitola Nerad bych vyl na bohy..., kde autor Jiří Starý rozebírá dvě staroseverské komické mytologické písně).

Jsou to Píseň o Hárbárdovi a Lokiho pře. Obě se dochovaly v zápise ze 13.století (Severské básně se často označují tradičně jako písně, třebaže nejspíš nebyly zpívány, ale dramaticky deklamovány).

Na těchto příkladech si vysvětlíme rozdíl mezi pojmy senna (spor) a mannjafnadr.

Senna: zdá se, že tento pojem v užším smyslu znamená řeč, v níž jednotlivec obviňuje postupně několik jiných, přičemž se vždy obrátí na toho, kdo chtěl hájit předešlého. Lokasenna neboli Lokiho pře se dá v krátkosti převyprávět takto: Bůh Loki přichází na hostinu do Ásgardu a v následné debatě všechny přítomné osočí z morálních poklesků. Skončí to až Thor, který místo slov pohrozí svým kladivem. Loki zmizí, ale všichni mají po náladě. Mannjafnadr by se dal označit za jakési mužské poměřování. Odehrává se mezi dvěma muži, kteří pomocí řečnické obratnosti mají získat navrch nad svým soupeřem.

Píseň o Hárbárdovi: Převozník Hárbárd (šedovousý-zde je užito jedno z mnoha jmen nejvyššího severského boha Odina) rozmlouvá přes záliv s pocestným, který chce převézt. Místo toho se mu dostává posměšků, které oplácí stejně. Thor (protože pocestný nikým jiným není) proti výřečnějšímu Odinovi nemá šanci. Podstatná část rozhovoru je točí kolem toho, kdo z nich má větší zásluhy. Konec zůstává otevřený, protože Odin nepřijme smír a Thor zase nemůže použít násilí.

Pozastaví-li se někdo nad tím, že podobné příběhy o bozích by je mohly snižovat, bylo by dobré připomenout několik skutečností: Vznik světa, bohů a lidského pokolení má ve vikingské mytologii mnoho variant a bohové jsou lidem v mnohém bližší, než si představujeme. Vlastně ani nejsou nesmrtelní, jen se udržují v mládí a síle pomocí čarovných jablek a na konci časů v boji proti silám zla umírají. Svět se ale zázračně obnoví a znovu zalidní. Snorri Sturlunson ve svém díle Heimskringla (též Sága o Ynglinzích) podává výklad vzniku bohů jako euhémerický (podle řeckého filozofa Euhémera, který hlásal, že bohové jsou zbožštění hrdinové a králové.)Zjednodušeně by se dalo říci, že dva rody, Ásové a Vanové spolu uzavřeli mír a vyměnili si rukojmí, ale v průběhu času se z nich stala jedna velká rodina. Jejich sídlem byl Ásgard, o jehož poloze se někde říká, že je v nebi, ale jinde najdeme, že stojí na nějaké vyvýšenině. To je ovšem časté, pokud se předávají příběhy pouze v ústním podání, první zápisy pocházejí až z 13. století. Bohové nejsou jednoznačně dobří, mají i špatné vlastnosti a nejeden jejich skutek svědčí o tom, že jsou schopní jednat špatně. Pokud lidem pomáhají, nedělají to proto, že by se to patřilo, ale leckdy jen proto, že mají náladu pomáhat. Nikde však nenajdeme, že by bohům klnul obyčejný smrtelník, vždy stojí jeden bůh proti jinému.

Vikingský panteon je početný a nepřehledný, vyjmenuji tedy jen ty nejdůležitější.

Ódin - nejvyšší bůh, kromě válečnictví je také bohem kouzel, tajných vědomostí a poezie, nálezce run. Má zázračného osminohého koně Sleipniho, který se nikdy neunaví. Bojuje neustále se silami zla, které reprezentuje zejména následující postava.

Loki. Původně patřil k rodu obrů, ale uzavřel s Ódinem bratrství. Ztělesněné zlo, v posledním boji povede válku proti bohům. Připisuje se mu objev rybářské sítě.

Frigg, manželka Ódinova, matka Ásů. Připisuje se jí schopnost pomoci udržet věci v tajnosti, což je v ženském světě vlastnost poměrně neobvyklá.

Thór. Nejuctívanější bůh, zejména u válečníků. Je z bohů nejsilnější a často bojuje s obry. Má kouzelné kladivo a také ovládá mocné přírodní síly, hrom a blesk. Jezdí na voze, taženém dvěma kozly. Je z bohů nejvíce nakloněn lidem a často jim pomáhá.

Freya je bohyní volnější, sexuální lásky. Má ráda milostné písně a je dobré vzývat ji v záležitostech lásky. Jezdí na voze, který táhnou kočky.

Frey - bůh úrody a přírodní plodivé síly, kterého uctívali hlavně zemědělci. Původně patřil k Vanům, kteří byli jako rod starší a orientovaní spíše na přírodu než na válčení.

Co se odehrává ve světě bohů, mívá protipól i mezi smrtelníky. Příkladem senny je spor mezi sedlákem Broddi Bjarnassonem, který slovně napadne šest místních vládců, gódů. O tom nás spravuje Příběh o Olkofrim. Naopak jako mannjafnadr lze uvést vyprávění o dvou bratrech, kteří vládli ve Švédsku na začátku 11. století jako spoluvládci. Eystein se držel doma, zatímco Sigurd se proslavil tím, že byl prvním evropským vládcem, který navštívil Jeruzalém po jeho ovládnutí křižáky. Z celkem nevinného špičkování o tom, jak si bratři vedli v mládí, když porovnávali své umění bruslařské, zápasnické, plavecké a lukostřelecké se vyvine vážná debata, kdo z nich toho pro svoji zemi udělal víc. Sigurd se chlubí válečnou slávou, kterou získal v cizině, kdežto Eystein namítá, že je víc, když on sám založil pět kostelů a celé přístavní město, kdežto Sigurd pobíjel mouřeníny "leda ďáblovi k radosti."(autentické vyjádření).Sice nedospěli k jednoznačnému závěru, ten si může posluchač udělat sám, ale není zapsáno, že by to mezi nimi vedlo k nějakému rozladění. Jindy nebyla nálada tak smířlivá, takže když se v Sáze o Gíslim dostali po sportovních hrách do sporu dva diváci, výměna názorů vedla až ke zranění jednoho z nich, k soudu a náhradě, chce se říci zcela v duchu dnešního fandovství.

Co dodat na závěr? Snad jen to, že lidé jsou víceméně pořád stejní, jakkoli se svět mění.

 </p

Sestaveno podle knih: Steblin- Kamenskij: Mýtus a jeho svět , Svět islandských ság

Snorri Sturlunson: Edda, Sága o Ynglinzích.

Euhémeros (cca 340-280 př. n.l.) byl řecký filosof, který je řazen ke kyrénské škole (hédonismus). Podal racionální výklad řeckých mýtů. Současníky byl pokládán za ateistu. Před ním podobně vykládal mýty už Hérodotos. Křesťanský básník Snorri Sturlunson ( 1178/9-1241) použil ve svém díle podobný přístup, ne aby popřel pohanské bohy, ale aby legitimizoval současné vládnoucí rody.

Ilustrace: Alexandr Vasiliu