(několik básní z rukopisné sbírky z roku 2016, kterou se chystá autor vydat

vlastním nákladem v počtu pouhých 75 kusů spolu s dalšími básnickými celky)

AD MARGINEM LYRIKY

Mocné slov uhranutí

když bezúčelné, živé o to víc;

ne argumenty, ani bez pohnutí

matematické blaho definic

Slabiky bláznů, triky stop a křiky

aliteračních dýk

nic víc než en-ten-tý-ky

her hůř než dětinských

Tradici napříč, leč přece v souhře

orchestrů nehledaných

vyhnaný kozel kouzel

praverbálních

SÓLO SOLENÍ

Kde je ta služba poezie,

když zdravě národ sobě hnije?

Kde jsou ty opery z Kapličky zlaté

při nichž tak hezky spali aristokraté?

Kde je ten lodivod s divadly,

s rolemi, které mu vypadly?

Kde je ten kouzelník z Morgenlandu,

který tu vystoupil na verandu?

Kde je ten národ ztygřelý,

když drápy snu mu zpuchřely?

Kde je ta žízeň vypitá

šílenou řekou z koryta?

Kde je to železo ke kutí,

když nepohnut jsi v pohnutí?

Kde jsou ty básně na špici,

jimiž si moříš palici?

Už stopni minihádanky

poeto zabouchnutý do slánky.

NA HUBENÉ HERCE

A jednou opět prostý ironie

zasadíš, pěvče, idylický štěp

nebeských hnízd, tam z říše jiné

nežli je tenhle omrzelý svět,

než v tobě samém škleby, bodce

útočných satir,

oříšek pro porotce:

„Co je to za styl,

kuplovat filosofy s kabaretem,

vznešené s nízkým brát si do pusy,

sarkastu pěstovat si pod baretem

univerzitně neutrálních diskuzí?“

Tak děli kritikové, proto jsi teď zvedl

obrázek inzitní na válečný štít,

rytíři směšný, mimo vřavu doby,

jdeš s Absolutnem po svém zápasit.

KAŽDÁ ZE ČTYŘ STĚN

Hudba slov? – Žalu

čaromoc!

Tak přizvi chválu

na pomoc

proti těm smutkům

šíleným –

A přesto půjdeš

kamením

jazyka chrámem

zříceným.

Jazyka duší

ztracenou

oživíš vrbu

skácenou.

Tak vždycky znovu

vybudíš

i chválou mocnou

tentýž kříž.

CENTRUM SECURITATIS

„Hledej vždy jen slovo přiměřené,

odvrhni expresivní nadsázky – “

Po marné snaze o bytí oproštěné

znovu se vpravíš do masky,

do kostýmů a stylizací pódiových,

byť nevstoupil jsi nikdy na práh divadla;

scénu si vytváříme sami, málo opravdoví.

Pravda je vždycky hlouběj zapadlá

než dialog a blízkých pochopení,

konvenční hra na já a ty:

něco je v nás neschopno vyloupení,

i vyloupnutí z temné prázdnoty,

kterou však rádi znázorňujem v básni

popisem paradoxním plnokrevných slov,

i v umenšení pokorném sebechvála zazní,

i vzkazy v láhvích na moři čekají na výlov.

Za všemi kulisami, zrcadly i slovy

mlčení opravdové už si netleská

a nepředvádí v kumštu supernovy,

ba ani zjevení prý vpravdě nebeská,

tam v hloubi samoty se potkáš jednou s Někým,

jehož ses neodvážil nábožensky skrýt

do jmen či nejmen ze slov apotéky,

v Něm pouze umřeš, nebo začneš být.

OD NENÍ DO NENÍ

Až pustí nás všech časů

uvěznění

naleznem možná vpravdě

co zde není

Skutečnou spásu

ze zoufalství

překračující

svět i jáství

Není nám dáno

zjevit více

kupujem moudrost

v apatyce

Jen lidské léky

k ulehčení

vydržet nezřít

co zde není

„JEN VZLÉTNOUT“

(za sochařem I. J. )

Plastika toho jména na svahu

zvěstuje dodnes,

žes choval odvahu

do nebe donést

všechen ten země srab

i žalu kámen,

našeho bytí žlab:

by Bůh, co pramen

zjevil se lidem všem,

zavrhnuv kléru samolibou kutnu.

Buď žehnán, Mistře, za ten vzmach

pískovce k Absolutnu.