Pohádkové příběhy, v nichž se krásná literatura snoubí s pochopením křehké rovnováhy ve světě přírody. Vydalo nakladatelství Mazzel v roce 2018.

Štědrý večer v Sudetech (úryvek)

Když cizinec dovyprávěl, Metoděj se zvedl, že tedy půjde. Dva zbylí bratři už nic nenamítali, ještě byli trochu zmateni z toho podivuhodného příběhu. „Tohle si vezmi na cestu. Odměna za správnou odpověď,“ usmál se na něj povzbudivě muž. Byla to stará umaštěná karta mariáška. „Ať ji odhodíš kamkoli, každá hra se změní ve tvůj prospěch. Až ti bude nejhůř…“

„Zjistím, co je to za světlo, bratři, nebojte. A bude-li to snad poklad, přinesu ho poctivě domů a rozdělíme se,“ řekl mladík a spoře oblečený vyšel do zimní noci. Na pláni vál mrazivý vítr a Metoděj mu čelil se skloněnou hlavou. Slyšel jen vrzání sněhu pod botami a svist v korunách osamělých smrků. Někdy cesta pokračovala lesem, kde tolik nefoukalo, ticho sem tam narušilo jen jakési zvíře. Dýchal si na ruce a čistil ojíněné obočí. Na pláních napínal oči do dálky a ústa si chránil šátkem. V dáli uviděl světla vesničky, on ale zamířil vlevo od ní, podél kanálu, kterým místní kdysi vedli vodu do dolů. Zanedlouho se odklonil a stoupal do vršků, za zlatou září. Všude kolem se bělala námraza na zalesněných kopcích, občas spatřil mlžná údolí, do nichž vedly křovím zarostlé, léta nepoužívané cesty. Kristkind, zašeptal nesrozumitelně vítr. Rytmus Metodějova dechu byl teď pravidelný a mladík každým krokem víc a víc souzněl s tajemnou krajinou.

Došel k rybníku, v okolí bylo několik osamělých domků. Psi se rozštěkali, ale z rozsvícených okének nikdo nevykoukl. Metoděje pojednou zamrazilo. To když si uvědomil, že kolem zdejšího rybníka stálo ještě nedávno jen několik rozvalin domů po dávných obyvatelích, kteří zmizeli beze stopy. „To není možné,“ řekl si pro sebe a vstoupil na zamrzlou hladinu rybníka. Sníh z ledu byl odklizen ke břehu a všude byla spousta rýh. Dnes tu musela bruslit celá kopa dětí, ale kde se tu najednou vzaly? Záviděl jim ty chvíle do stmívání, kdy se přiženou sladce unavené ke slavnostní večeři a pak se ozve zvoneček. „Už tu byl,“ řekne tatínek a ukáže na pootevřené okno, kudy Ježíšek potichu odešel nadělovat zase jinam. A pak honem na dárky pod rozsvíceným stromečkem!

Pozoroval matný svět pod ledem, svítil měsíc, byla to vlastně krásná noc a Metoděj se náhle díky těm světýlkům z chalup necítil tak sám. Tu zpozoroval, jak se pod ledem valí velká temná skvrna. Zatajil se mu dech. Co by to mohlo být? Snad nějaký prastarý sumec dole rejdí. Kdo ví? Skvrna ale pojednou začala narážet do ledu, až to dunělo a led začal praskat. Nejprve tence, na mělčině, potom pukaly i silné kry uprostřed rybníka. Metoděj vyrazil ke břehu. Za ním se led bortil a černá voda divě šplíchala. Mladíkovi podkluzovaly boty, div se nenatáhl, jak chtěl honem pryč. Viděl, že je s ním zle, že už se led začíná chvět a lámat přímo pod ním. Vtom si vzpomněl na zázračnou mariášku a odhodil ji za sebe. Led k jeho zděšení praskal dál. „Samozřejmě, babské pověry, co jsem mohl čekat!“ řekl si zklamaně a chtěl se ještě pokusit přece jen popoběhnout. Tu zjistil, že má na nohou zlaté brusle, které ho po pár odrazech obrovskou rychlostí vezou do bezpečí. Když se ocitl na břehu u starých vrb, brusle zase zmizely. Velká černá skvrna zlověstně hltala vodu někde u stavidla. Zdálo se mu, jako by zaslechl kohosi mumlat: „Mutahana, mutahana!“ „Že by tu přece jen žil vodník, jak se říkávalo, když jsem byl malý?“ přemítal, zatímco se blížil k jednomu stavení, aby nahlédl dovnitř. V osvětlené světnici bylo všechno vánočně uklizeno a vyzdobeno, ale nikdo tam nebyl. Šel tedy k jinému stavení a nahlédl opět oknem do síně. Ale ani tam nikdo nebyl. Ovečky ani nikdo jiný ve vyřezávaném betlémě se nepohnul. Vše uklizeno, bíle prostřený stůl a na něm zapálené svíčky a zbytky od večeře, olovo ve vodě ztuhlé, stromeček zářil. Když ani třetím oknem nespatřil živáčka, zase ho tak divně zamrazilo. Cítil, že tu něco není v pořádku. Byla to stará hospoda, na pultě stálo několik natočených piv s bělostnou čepicí pěny, ale za výčepem nikdo. A ani u stolů nehodoval žádný host, ačkoli bylo slavnostně prostřeno. Jen odkudsi zdáli, jakoby z tanečního sálu, bylo slyšet hudbu. „Co to má všechno znamenat?“ uvažoval znepokojeně Metoděj. „Kde jsou všichni ti lidé?“ Začínala mu z toho být zima.

Vtom se za jeho zády ozvalo: „Co tu děláš?“

Metoděj se polekaně otočil. „Nezdržuj se! Všichni už pospíchali na půlnoční mši.“ Nebyl to člověk, co k němu mluvilo. Bylo to něco mezi krabovitě pohyblivým pařezem a zakrslým jehličnanem, celé od smůly, odřené a pokroucené, jako by to věky za trest kdesi klečelo.

„Co jsi zač?“ vykoktal Metoděj a cítil, jak mu ta věc tenkým šlahounem nebo snad kořenem zajíždí pod šaty. Na prsou se mu svědivě rozprostíralo jemné vlášení a začalo ho stahovat jako těsná drátěná košile. Čím dál tíž se mu dýchalo.

„Já jsem starý Kleč. Mě se nemusíš bát. Máš přeci mariášku…?“ zeptal se úlisně. Metoděj mu vůbec nedůvěřoval. „A-a-ano, mám,“ zalhal celý vyděšený. Vlášení na jeho nahém těle ale vycítilo, jak se chvěje, a přeneslo to chvění ke zkroucené svalovině Kleče.

„Ukaž!“ zaječel Kleč.

„A co když už ji nemám?“ řekl Metoděj.

„Pakliže ji nemáš, pěkně pomalu zdřevěníš. Nejdřív nohy, už sis je někdy přeseděl?“ pitvořil se jízlivě Kleč.

„Ledaže bys věděl odpověď na jednu hádanku, kterou ale ještě nikdo před tebou neuhodl. Takže nemáš šanci.“ „Dej mi tu hádanku! Pokusím se…“ zaprosil Metoděj.

„Podívej se kolem, tihle všichni to zkoušeli,“ zasmál se vichrně Kleč. Kolem rostly ubohé, olámané pahýly stromů, mnohé měly větvoví jen na jedinou stranu a vypadaly jako vlajka ve větru, jiné zmrzačeny mrazem čekaly na milosrdnou vichřici. „No dobrá, zdřevěnění tvých nohou může počkat. A jestli to uhodneš, ukážu ti dokonce, kudy rychle odtud…“ chechtal se zlověstně Kleč. „Tak tedy – pověz, která rostlina na světě je úplně bez užitku, a přece je užitečná. Ha?“