Sena 1

Kamárád Franta, dělal sena, jeho bratr Ondra byl na cestách, měl jsem volno tak jsme s Monikou pomohli.
Přijel jsem na brigádu dřív, abychom se mohli rozkoukat, dát kafe a řeč, Fanouš vše začal organizovat, jak se na pořádného hospodáře sluší: "Péťo zajeď pro petku, radší dvě, prachy ti dám."
Po hodině dobře naladění v poledne jdeme rozhazovat seno, asi půl hektaru, či více, nevím, ale po třech pivech a něco kouře jsme hrdinové, venku je třicet stupňů a více, jdeme opravit hrábě, tady musím poznamenat, že jedný hrábě napůl zlomené, byly nastavené kvalitní duralovou trubkou z rogála.
Ujasníme si na místě co a jak, já se znovu zaučuji, to dělá Fanoušovi dobře, jsem rád žákem. Začínám chytat rytmus, seno zní krásně, šuuu, šuuuu, hrabě hladí zemi a já, kadeřník v taktu stávám se pozorovatelem..
Vedle na louce poznamená soused: "Není vás málo?" Odhrabuji se o šedesát metru dál, nemám ho rád. Fanouš se dá do řeči, soused hrabe, on stojí a povídá, sere mě, takhle vypadává z rytmu, pískám, Fanda ještě něco dodá,ale jeho čas má jinou šipku. Nic méně jsme seno uspěšně rozhodili jen s jednou pauzou.
Po práci sedime v kuchyni, spokojení si libujeme jak to krásně stiháme. Fanouš dopijí poslední hlt piva a dostane nápad : Péťo já pojedu s tebou dolů, podívám se na internet, dám si pivko a až pojedme nahoru nabereš mně. Pomáhám mu balit tabák a vše co potřebuje, když ty věci strkám do boční kapsy baťohu, narazím na něco tvrdého, je to rum, co si Fanouš nechal na pak a zapomněl na něj, hned ho zunkne. Jedeme dolů a na Vltavě hovoří pan Topinka, o básnikovi, vesmíru, kde v trhlinách se projevuje jiná realita. Posloucháme ta slova i když už stojíme před barákem. Najedl jsem se, odpočal a čekám na šéfa.
Sluníčko svítí, Fanouš k nám přišel mírně na šrot, chvílí zapíral a pak přiznal tři piva a jednu tekilu, mluví, mluví, mluví ....
Tak nám začala odpolední šichta, hospodář posilněn zaučuje Moniku do hrabání, pak za deset minut zlomí hrábě. Monice se vysouvá duraloý nadstavec, musí hrabat tak, aby tlakem o zem držela duralovou trubku na násadě. Fanda dělá kopky a přemýslí nahlas o pomocníkovi v podobě Peti, synovce, jde mu zavolat, dostane zápornou odpověď a my pak hodinu posloucháme o nevděku, "Kdo jiný než rodina?", opakuje s pravidelným itrevalem, už mám toho dost " Fanouší nech nás pracovat v klidu, chvilku buď tiše, já chci vnímat louku." Pochopí, na chvílí přestane, ale až po poznámce, že nás chce bavit. Monika má černé ruce od duralu, no, jde nám to pěkně. Když jsem šel opravit Moničiny hrábě - trubky, stačil jeden hřebík a bylo po problému, volá Pěta, že jestli budem ještě potřebovat pomoc, ujistím ho, že Fanoušek bude velmi potěšen. Nálada na stráni se zvedne a zase nás chce bavit, naštěstí se vzdalujeme ukrajování sena směrem k Liskovému vrchu, pohoda, rytmus běží, jen občas zaslechneme, "to jsem si nemyslel, že se budu na Oldu těšit, neviděl jsem ho pár dní. Oldo kde jsi? Teď bys tady byl dobrý", haleká Fanouš, ale maká.
Okolo osmé večer končíme poslední štrudl sena a máme hotovo, přichází synovec, vystřídá Fanouše při kopení. Louka ma z třetiny kopky a zbytek dredy, čistá zem, kočky poskakují, loví vyděsěné odkryté myši, slunce je nízko a my sedíme v pokoji, vzpomínáme na Ondra, v tom se objeví ve dveřích, a místo pozdravu: "Péťa tam sám dělá kopy a vy si tady sedíte, co to je? Kde jsou vidle? Jdu kopit", seřve nás. Když mu vysvětlíme situaci, na chvílí se zastydí, ale ta energie, ten zlostný, zbytečný výstup, tam visí ve vzduchu jedovatým oparem.
Odcházíme a Fanda volá na Ondru, "pojď kopit pracante!".
"Počkej chvílí", je unaven cestou dlouhou, "musím si odpočinout", na stole je ještě nedopitá petka....
Monice je z toho udělalo trochu šoufl od žaludku. Fanouš smutně dodává, nic se nezměnilo....
Na cestu domů nám svítí světlušky, roje radosti, a měsíc má duhu tak trochu v kruhu..

Sena 2

Včera volal David, jestli bych mu nepomohl pokosit náves v Mydlofousech. "Tak dvě, tři, hodiny a je hotovo, dáme si sraz u Alexe v sedum hodin." Ok?" domlouváme se.
Má, ale být vedro, přes třicet stupňů, radši ráno vyrážím už v šest a ze svou nenaklepanou kosou něco pokosím, pošmudlím až tam ,kde pod lípou mi voní květy přímo u nosu.
Jedu na místo schůzky k Alexovi.
Davit se dostavil asi ve třičtvrtě na osum, s tím, že má hodně práce po ránu, nic nenamítám a čekám, kdy začnem, první kouř, druhý kouř, pomáhame Alexovi s příparvou zeleniny na trh, čistíme, olupujem listy a slunce pomalu zesiluje žár. Při poznámce, neměli bychom už vyrazit na náves, David mi strčí do ruky čilam: "Budeš to mít placené od sedmi hodin", spokojeně zapálim kouření a bafám., ale vzádu, někde v mozku obava z vedra vykukuje. Slunce pere, "Petře ještě dáme kouř a chvíli počkáme na telefonát kamarádovi do Itálie", když první pokus nevyšel, jen to zvedl jeho přítel a informoval nás o tom, že pracuje mimo barák na poli, čekáme na druhý pokus, to, už nám kamarám odtíp, jen my máme spoustu času.
Konečně jdeme do práce, horko už je umorné, kosit přes den to je Davidova specialita, normálně se to dělá ráno.
Dostávám přidělený úsek, obsekávát břehy stok, kanály, to je zase moje specialita, pot teče proudem, za dvě hodiny mám dost, točí se mi hlava, dáváme půl hodiny pauzu u Alexe. Tam se dozvím o původu těch divných zubů v trávě uprotřed navsi: "Místní mi nadávali, že jsem to špatně pokosil, ale já jsem jim tam vytvořil velké ÓM. Opravdu umění a oni to nechápou. Vylezl jsem na lípu a je to tam krásně vidět a oni vidí jen špatně posekanou louku. Chtěl jsem jim udělat radost, když mají slavnost s kapličkou, výročí.",poznamena smutně. Na tuto zprávu nikdo z přítomných nezareagoval, všeci jsme koukali do země, já jsem byl sežehnut a něco vysvětlovat, neměl jsem sílu. Zhltl jsem narychlo kousek chleba se sýrem, zapil čerstvým ovčím mlékem, kouř a zpátky na náves.
Na nebi ptáci nelétají, neboť by jím mohlo slunce spálit peří, ale člověk vydrží více, zářívě modré nebe bez mráčku pomalu vysušuje blázny s kosou, nevídím pro pot, hlava se po dvou hodinách dřiny točí čím dál tim víc. David maká jako by byl na solární pohon, jen jednou jde do studánky se občerstvit, je to asi dvěstě metrů do kopce, nechápu, vrací se občerstven a s elánem pokračuje, louka je Goliáš, dostává na prdel ,pokosy se za ním. rychle řadí jako za kombajnem, poslední sek a hlava obra padá. Konečně, jsem uplně na dně, nemůžu stát, jen u země je mi dobře, rudý slunce podpis na mých zádech začína pálit, jdeme k Alexovi.
V chalupě se vaří na kamnech, nicméně je tam menší horko než venku, dostávám oběd. Nohy se mi třesou, záda spalená, práce hotová.
Konečně se dovolali svému příteli do Italie, chvíli se bavili hindsky, nebo malánsky, povídal, že v tam mají 44 st., to jsem rád za Čechy.
Odpoledne ještě vezeme berana ke Klamným, David tvrdí, že je hodný a, že nemusíme mu svázat nohy, ale je to velký kus. Nějak ho do auta dostal a já jsem mu zavření kufru mírně připlácl prdel i s kulama. Mám trochu obavy co bude vyvádět.
Beran se nevejde do auta, strká hlavu mezi nás, dovedu si představit, jak nás musí někdo vidět , tři hlavy na předních sedadlech, uprostřed velká bílá hlava beraní, David mně uklidňuje, že si po chvíli jízdy lehne, nelehl, pořád tlačil hlavu vedle mně, nalepený na předním skle pomalu jedeme, funí mi za krk, mám strach, že mně zakousne, bude to první případ sežrání člověka ovcí. Přijedeme před bránu do obory, tam nástává okamžik, kdy David otvírá a já zůstavám s beranem sám v autě, beru baťoh a strčím ho mezi sedadla, aby nemohl dopředu, divně prskal, pctt, pcct..., potkáváme zbloudilou řidičku, David se vykecává se ženou a mně nechá na pospas dobytčeti, řikám si, už nikdy s Davidem nebudu převážet zvíře a tlačím mu tu palici dozadu. Konečně nasedá hospodář, krotitel zvěřě, hrdina ... Jedeme, nalepím se na přední sklo, občas na zátylku letmý dotek tlamy zamrazí, pct, pcct....
Jsme u Klamných, otvírám auto a beran na rozloučenou vše pochčije..... Nakonec se dozvídám, že to co jsem kosil pět hodin, on by měl za hodinu, říkám si, už nikdy podle Davida, jeho podivné pracovní postupy zavání zmatkem a infarktem. Mimochodem já jsem tam dřel suchou trávu v rigolech a on kosil mokrou, vysokou od rybníka v rovině....
Ale co, za týden jsme jeli pro kačera indického bežce, byl v krabici, pohoda.

Na podzim od západu stín se prodlužuje,
my přehoupli jsme se do pozdního léta,
pavoučci na niti, staré, míň pružné, nebem se povalují,
stříbro vlákna v ruce Tvůrce je tenčí,
pomalu mizí nám, tělo, šat, co měli jsme zvenčí.