„Jen dvě věci jsou požadovány – úplná pozornost a soucit.“ (Mistr Džošu)


Smutek je žena stojící po ránu na křižovatce u zapečetěného vimperského hotelu Vltava, když se s Jokulatorem vracíme z Boubína. Chodci ještě nevstali. Jen ona tu přešlapuje s cigaretou v ruce, jednu nohavici legín vyhrnutou, nevábné břicho vyšpulené, přeležené a slepené vlasy, ve stojatém oparu před východem slunce. Tak odevzdaně tu venčí psa, již bez očekávání čehokoliv nového.
Jediná pravda života je bída. Bída duše, těla, bída naděje. Její stín je tak hmotný, tak tíživý, stín všeho promarněného, co odplulo, smutek z toho, kolik utrpení povstalo tím, že jsem byl počat, smutek, který bude trvat až do mé nejhlubší, nejtotálnější smrti, vpálený příliš hluboko, než aby jej mohla zakrýt čerstvá tráva jara, ta vrása, která je vytvořena zevnitř duše, již zvenčí nic neomyje, žádný déšť, ba ani blesk tam nedosvítí, neboť bouře prokmitává příliš opatrně, jen samé bezpečné výboje mezi mraky, tedy nezávazně, neúčastně, jen pro vlastní hru, pro zbytečné ohňostrojové potěšení, pro bezpečnou magii, pro bojácné návštěvníky noci, kteří se srocují pod klenbou, aby mohli obdivovat dílo šíleného architekta, co posléze neuvěřil ve vlastní stavbu, ve vlastní projekt a ve chvíli, kdy stavbu dokončil a dělníci podpálili lešení, běžel, pelášil pryč a někde v úkrytu na sebe vztáhl ruku, či snad jen nepustil blíže anděla, aby mu pomohl, aby mu řekl, že všechno nakonec přece jen dopadlo dobře, aby ho zachránil.

***

Jedu ranním autobusem z Vimperka do Prahy, těším se, až se uvelebím úplně vzadu, natáhnu se a ponořím se do předení autobusu. Bolí mě střeva z dlouho trvajícího průjmu, hlavně dorazit do Prahy, říkám si. Ale na druhý konec řady sedaček dosedá krásná dívka. Už si netroufnu strkat jí pod nos své nohy nebo naopak, pleš. A tak sedím podivně zkroucený jako bych dostal pěstí do žaludku.
Dívka má na sobě svůdné černé legíny. Ještě svůdnější je však její svetřík s výstřihem do véčka. Zachytává si rukama své dlouhé husté vlasy a smotává je umně do drdůlku. Pak si bere na uši sluchátka, v ruce svírá placku mobilu a usíná. Nebo jen zavírá oči a vychutnává neznámou hudbu. Její tvář se požitkářsky usmívá. Občas do ní dopadnou paprsky nízkého ranního slunce. Její úsměv se tím ještě prohloubí, jako by vyjadřovala dík paprskům, nebo prosté vyznání: Rozumím ti, moje krásné, letní ráno.
Její tělo mění polohy. Jednu nohu nechává na zemi, druhou zvedá, opírá chodidlem o sedačku, stehna má svůdně porozevřená. Za chvíli si dává na sedačku nohy obě. Strčí si je pod bradu, hlavičku svůdně nakloní. A pak se otočí k opěradlu, opře tvář o sepnuté dlaně, vytočí bok, sedí vlastně na lýtkách, tak setrvá chvíli k poloze, která je jí nejspíš nepohodlná, ale má při ní mile vystrčený zadek. A teď si lehá. Nohy krčí stranou, smotané vlasy se jí trochu rozpustí a zaplaví prostřední sedačku. V tu chvíli se jí odhalí ňadra. Otřásají se, jak autobus ujíždí po místy nerovném asfaltu.
Až se o mě pokouší závrať. Nemohu odtrhnout zrak. Nakonec si přestanu cokoliv vyčítat, objíždím soustředěným pohledem profil její tváře i plné prsy, z nichž to spodní se odhaluje až po bradavku. A je to bradavka mladá, celá naběhlá.
Jak čas plyne, prvotní posedlost ustupuje. Nyní už na ňadra hledím s větším odstupem. Seznamuju se na nich s malou jizvičkou a mám pocit, že je roky znám, že jsou mi poblíž každého večera. Kdykoliv zachci, mohu si s nimi hrát, mačkat je, líbat a sát.

***

Do metra nastupuje matróna. Vede za ruku asi desetiletého chlapce. Z obřího ňadra jí vylézá vytetovaný plaz jako z vajíčka pravěkého hada. Opodál stojí těhotná žena. Má ironicky stažené koutky úst. V duchu jí žehnám. Dělám to poslední dobou často, kdykoliv vidím těhotnou. Přicházím o víru v Nejvyššího, ale to mi nebrání v žehnání. Tím se nic nepokazí. Naopak. Myslím na tu ženu, zda má doma zastání, představuju si to malé v jejím lůně, ptám se, zda se na něj maminka těší, zda k němu něžně promlouvá a přeju mu narození do láskyplné náruče, protože narodit se na tomto světě je děsivé riziko, je to hazard a většinou to končí katastrofou.

***

Jedu autobusem do Teplic. Tentokrát je vzadu volno a mohu se tam položit. Přede mnou sedí dva mladí muži. Jak pečlivě mají sestříhané vlasy. Nemusím vidět žádné módní magazíny a přesto je mi jasné, že jde o poslední módu těch úspěšných. Jsou hladce oholeni, ta symetrie, tvarová bezvadnost, jemný pánský parfém, jen ta vyboulená místa na kalhotách, tam, kde mají oba penisy, svědčí o tom, že se ještě stále jedná o živočichy.
„Co práce?“ ptá se jeden.
„My tam stojíme už čtyři měsíce, protože předcházíme jinam. Končíme.“
Tak stojíme, přecházíme, nebo končíme? Hlavně, že teď jedeme.

***

Starý člověk už nemusí tvořit epochu. Je za vodou. Sedí na lavičce. Pokud mu zůstaly zbytky pozornosti, může své soustředění ostřit na ty, kteří ho míjejí, kteří někam jdou. On sedí nikde a všude, sám nikdo a nic. A kolem jeho hlavy víří hejno much.
Tak odpočívá maminka před Červeným kostelem v Trnovanech. Vzala ji tam autem kamarádka Lída s manželem. Je už po bohoslužbě, maminka čeká venku. Na vedlejší lavičce sedí dvě cikánské ženy se čtyřmi dětmi. Jedna z nich chová na klíně to nejmenší, možná tak třítýdenní miminko. Čtyřletý chlapeček a asi sedmiletá dívenka přicházejí k mamince.
„To je vaše sestřička?“ ptá se maminka dívenky.
„Je tety,“ odpovídá malá. „Ona stále křičí.“
„Asi ji bolí bříško.“
Je po mši. Lída ještě odběhla někam na návštěvu. Trochu pofukuje. Mamince je zima. Snaží si zapnout bundu. Dívenka hned přiskočí a pomůže jí se zipem.
„Jsi hodná,“ děkuje maminka.
„Mám pomáhat starým lidem,“ odpovídá způsobně dívka.
Teď přichází blíž i menší hošík. Ukazuje mamince na naběhlé žíly na rukou. „Co to tady máš?“
„Žíly.“
„Já mám taky,“ odpovídá po chvíli kluk. „Tady,“ ukazuje malou modřinku na ruce.
„Tobě se třese ruka,“ říká po chvíli klučina.
„Starým lidem se někdy třesou ruce.“
„A proč?“ diví se kluk.
Teď přichází největší ze sourozenců, asi desetiletý cikán s černýma očima a velkým břichem. „Paní, já jsem měl bobíka,“ ukazuje hrdě dřívko od nanuku. Jeho sestřička chce zapnout bundu menšího brášky, ale nedaří se jí to. A tak se toho ujímá největší chlapec.
„Vytáhni mu kalhoty,“ přikazuje dívenka. „Ať mu nenastydne bříško.“

***

Sedím s maminkou na lavičce u Perly. Našel jsem na ní letáček svědků Jehovových. „Co přinese budoucnost?“ ptá se na nich japonská dívenka. Drží v dlaních trochu prsti, z níž vyrůstá klíček rostlinky. Za zády jí vpravo kouří komíny a vlevo stojí vila nějakého milionáře zčásti ukrytá košatými korunami stromů. „Myslíte si, že svět bude: A) stejný jako dnes? B) horší? C) lepší?“ Odpověď na druhé straně začíná: „V bibli se píše. … Co to pro vás může znamenat?“
„V bibli se píše, v bibli se píše,“ vrčí maminka. „Jo. A co se vám nehodí, to vynecháte.“
„Vynechávají všichni. I katolíci.“
Čekám, kdy se vydáme na dalších pár metrů pouti k bankomatu. Oba se hroutíme do sebe, jeden druhého stahujeme do své smrti. Tu si všimnu vosy. Letí nízko nad chodníkem a svými křídly víří opadané květy jerlinu japonského. Jednotlivé okvětní lístky od ní vystřelují stranou a ona mapuje toto tiché a pokojné pohřebiště jako by hledala pozůstatky zaniklé civilizace.
Vosa odlétá. Dívám se dál pod nohy. Objevuju nějaké malé šroubky a matičky, elektronku, oranžové víčko z petláhve, vše v prachu, v našem lidském prachu.

***

Před poštou u nás zastavuje dívenka na kole.
„Ty jsi cyklistka?“ ptá se jí maminka.
Dívenka neznatelně přikývne.
„Tváříš se tak vážně. To cyklisti musí?“
Dívenka přikyvuje.
„Cyklisti se nemůžou usmát?“
Dívenka vrtí hlavou.

***

Večer se dívám z balkónu přes střechy nemocnice k vrcholkům Kletečné a Milešovky. Brzy má vyjít modrý úplněk. Říká se tak druhému úplňku, který se dostaví ve stejném měsíci. Vím, že po západu slunce už musí brzy vyjít. A tuším také, kde se zjeví. Ale v Teplicích slunce zapadá vždy dříve, nejprve zmizí za hřebenem Krušných hor, pak teprve za ideálním obzorem. Pak už vidím, jak se zvedá soumračný pruh, nad ním Venušin pás a už se noří, nejdříve jen v náznaku, přesně tam, kde jsem ho čekal, vlevo vedle Kletečné.
„Jak je velký,“ diví se maminka.
„To je iluze. I souhvězdí vypadají při obzoru větší, než blíž k zenitu.“
Měsíc stoupá, zprvu měděný, prodírá se několika nepatrnými cirry, které se mu jak Ježíši při vjezdu do Jeruzaléma podkládají pod nohy. A pak už je volný. Svítí stále intenzivněji. Maminka myslí, že měsíc září svým vlastním světlem. Vysvětluju jí, jak to je ve skutečnosti a proč je zrovna dnes kulatý a vychází ve chvíli západu slunce, ale nejsem si jist, zda mi rozumí.
Tu mi přichází esemeska od Svatky Antošové: „Barde, dneska je takzvaný modrý měsíc, víš to? Piju plzničku a civím na něj. Uno fantastico!“

***

Volá mi Helena. Zdál se jí sen. Byla u lékaře, který jí doporučil euthanasii. Zamířila tedy do budovy, kde se celý proces odehrával. Měla tam vyplnit dotazník, pak dostala pilulku a ještě ji na chvíli poslali ven do parčíku, než přijde na řadu. Viděla v pokojích mnoho ležících lidí. Stáli u nich jejich nejbližší s květinami, ona však nikomu nic neřekla a šla tam úplně sama. Zatím, co stála v parku a bojovala s myšlenkou, že se dopouští něčeho, co už nejde vrátit zpět, objevil se v budově na schodech neznámý kněz. Gestikuloval na ni, aby se už vrátila, že je na řadě. Vstoupila tedy dovnitř, ale schodiště zelo prázdnotou. Nikde nikdo.

***

Zastavuju na Benešáku u fontány se spoustou trysek umístěných okolo středu do tvaru růžice. Vystřikující voda tvoří jakousi vodní klenbu, do níž ze středu vyletuje hlavní proud. Sedí tu čtyři holoubci, vždy jeden mezi dvěma tryskami. Občas některý vnoří zobáček do tryskající vody, napije se, polkne. Teď fouká vítr a žene vodní clonu rovnou na holuby. Dva odlétají stranou a čistí si mokrá pírka.
Přichází ke mně opilec z hloučku alkoholiků. Říká, že mu chybí pět korun na víno. Je skromný, dávám mu dvacku.
„Já to znám,“ říkám.
Děkuje mi. Poplácá mě po rameni. A už se z druhé strany přihnala ženská, chce rovnou stovku, tak jí dávám jen pětku a odcházím. Kdo není s málem spokojen, zasluhuje ještě míň.
Nahlížím do průjezdu vedle lékárny. Je tam otevřeno, vzadu zvou do svých stínů jírovce, vládne tam ticho, prostor uzavírá nízká zídka. Tento dvorek je součástí tajuplných prostor mezi Masaryčkou a ulicí 28. října. Nikdy jsem se tam nedostal. Udělám pár kroků, ale vidím nad sebou zvednutou závoru. Na zdi čtu výhružku, že objekt je střežen psem. Kameru nevidím, ale jistě mě už odněkud snímá. Pod tabulku „Privátní pozemek, vjezd a vstup zakázán“ vysprejoval někdo neumělé srdíčko s nápisem: „Lásko, kde jsi?“

9 a 10) Teplická graffiti v podchodu z Alejní do Jateční ulice

***

V Řetenicích pozoruju rehka, jak se učí lítat. Hned ho poznám, sedí nejistě na plotě, neodletí hned ani nevolá své výstražné tek-tek. Má žluté koutky zobáku. Pak přece odletí, dosedá na výstupek ve kmeni břízky, dostane se až na větev, ale kloužou mu stojáčky, křídly divoce třepotá. Nakonec opouští větev jen kousek nad mojí hlavou a letí jak o život k autu, zdá se, že přistane rovnou na kapotě, nakonec se zachytí na zdi domu.
Míjí mě chlapec tlačící před sebou invalidní vozík se stařenkou, její bílé nohy jsou ostře vytočeny do strany. Po chvíli se za ní šourá stařec. V pravé ruce se mu houpá taška, naklání se doleva nad hůl, na které spočívá celou vahou těla, levou nohu vysunuje vpřed, jako by pahýlem ohmatával zem. Zvedá ke mně těžký pohled, který jako by unikal ze zavaleného bunkru ve Varšavském ghettu, hlava se mu motá, teď zavrávoral, jen tak tak, že nepadl, asi šlápl na nějakou nerovnost, chvíli mu trvá, než najde ztracenou rovnováhu, a znovu pokračuje dál, vždy po pěti či deseti krocích zastavuje, hledá oporu, ještě dvacet metrů za ním cítím jeho zápach.
Zvedám ze země pírko. Ve slunci se černomodře leskne, ach, takové oči milenčiny, takové chtěl bych vidět po dlouhém milostném zápasu.

***

U fotbalového stadionu se nad louku sklání dívka. Cosi sbírá a vkládá to do kabely zavěšené na lokti. Co to může být? Pampelišky již nekvetou, jen nějaké jestřábníky, vybledlé čekanky, v tom suchu neduživé chudobky, které, zdá se, přežijí i letošní suchopár.
Když se míjíme, ptá se dívka: „Co si fotíte?“
„Všechno,“ odpovídám a dívám se potěšeně na milou tvářičku s copem bohatých vlásků. Jak jsou půvabné tyhle malinké ještě ani škole nedorostlé dívenky, tahle poupátka s tolika přísliby. Rostou již pro jiný svět, ten můj zanikne spolu s mojí smrtí.
Ještě jednou se za ní otočím, tu i ona se otočí.
„Motýly taky?“ ptá se.
„Taky,“ lžu. „Chceš vyfotit?“
„Ne“, odpovídá a přidává do kroku. Černá kabela jí překáží, vleče ji jak kufr, je velká, tak pro zasloužilou panímámu.

***

Jaký to je ruch u vchodu do baráku! Mladý muž vynáší z auta velkou klec s papouškem. „Nazdááár! Nazdááár!“ povídají si.
Dva rošťáci se dívají někam nahoru, z okna v nejvyšším patře je vykloněná plnoňadrá blondýna ve fialovém svetru. Připomíná princeznu, která nabízí své vlasy milému, aby po nich mohl k ní vyšplhat, ale tak dlouhé vlasy ona nemá. Volá dolů na kluky: „Přestaň prudit! Vem si brusle! Mě to nezajímá.“
Na Duchcovské míjím trojici, která stojí ve vchodových dveřích starého domu. Vlastně stojí jen dva vychrtlí mladíci. Žmoulají v prstech dýmající cigára. Dívka sedí na prahu. I ona si balí na klíně cigáro. Na schodu vedle ní je rozložené nějaké jídlo a také tam stojí dvoulitrovka piva. Dívám se na dívku, která mě také zaregistruje a hned se směje, jako by mě znala. „Dobrý den!“ zdraví mě rozjařeně.
„Dobrý den!“ usmívám se náhle prozářen.
Ještě se za tou trojicí několikrát ohlédnu. Čerpám jejich poklid. Lidé, kteří žijí ze dne na den na ulicích a v parcích, tiší moje nervy. Nehledají smysl svých dnů. Postávají na chodnících, sedí někde na lavičce a upíjejí své lahváče, nechávají život běžet svým tempem. Vědí, že jsme tu na světě jen na mžik. Má snad smysl tu něco budovat? Závidím jepici podence, která žije jeden až tři dny. Nestačí se tak nenávratně namočit do tohoto úmorného světa. Nepodílí se na něm do té míry, aby osudově prožila všechnu jeho tragiku. Většinu hrůz nepozná ani z doslechu. Zrodí se, uvidí svůj jediný den jako celý život i celou smrt, nepotřebuje ho opakovat, svítí-li ten den slunce, vnímá svět jako prosluněný, prší-li, vnímá svět jako krůpějemi prošpikovaný. Tak jí nic neuteče. Je navždy a dokonale poučena, neznavena věčným opakováním téhož až do únavy, zhroucení, demence, rozkladu. Jediným škrtnutím sirky vzplane, jediným fouknutím zhasne. Žádné zbytečné agonické zápasy, žádné předstírání, žádné myšlení na další dny, týdny, měsíce a roky.

***

Šouráme se s maminkou po sídlišti. Zastavujeme u lípy, kde se to červená hejnem hmyzu. Jsou to nymfy i brouci ruměnice pospolné. Mlčky pozorujeme jejich anarchistické rudočerné zbarvení.
U kontejneru stojí dva muži, jeden z nich se snaží železnou tyčí rozbít něco jako sirénu či reproduktor, nevyznám se v elektrických součástkách. Poznám jenom, že z toho čouhají dráty. Chlap odděluje kovy od bakelitu, odtrhává elektronické součástky. Má už plný vozík haraburdí všeho druhu, kdo ví, k čemu ty krámy potřebuje.
„Koukni,“ ukazuje známému nějaký úzký balíček. „Tohle mohlo stát pár tisíc.“
„Co to je?“
„Výživa pro kulturisty,“ vysvětluje
„Na tvý svaly ochablý,“ odtuší jeho kolega.
„Jsou tam minerály, oleje,“ rozjímá sběrač odpadků nad špinavým igelitovým obalem. „To dáš do vody. Máš žrádlo.“
„Záleží na tom, kdy to je vyrobený,“ pochybuje ten druhý.
„To se nezkazí.“

***

V Krupské ulici pod bývalou Vyhlídkou, kde jsem ještě za svobodna tančil s Helenou, zatím, co trnovanského kněze Aloise Švece odváželi z jeho poslední mše svaté do nemocnice s nádorem na mozku, stojí opilý muž. Vlastně nestojí, opírá se o zeď, na nahém těle má otevřenou džísku, nohama svírá igelitku a snaží se zapálit si cigaretu. Nedaří se mu. Komíhá sebou dopředu, dozadu, nebýt té zdi, padl by.
Z Vyhlídky je nyní Komerční banka. Po celé Krupské leží na zemi rozházené účtenky s písmeny KB. Sedím na lavičce, za mnou u stolku popíjejí tři černoši. Přichází dvojice, vepředu hlasitě plačící cikánka, zezadu ji objímá chlapec, jdou za sebou krok-sun-krok. Následuje je párek turistů, břicháč se zrcadlovými brýlemi kouká ke střechám.
„Tady nahoře... A má to obličej,“ ukazuje na fasádu plechovkou piva. „Tomu se ňák říká.“
„Jo,“ odpovídá otráveně žena.
Malý kulatý holohlavý číšník nese ven dva obří šlehačkové poháry. No, to máte zapotřebí, báby!

***

Dvě ženy myjí vstupní dveře do nákupního centra Fontána.
„Já už nemám čas na nic,“ stěžuje si unaveně ta, která myje v podřepu spodek skla.
„Já ti věřím,“ odpovídá druhá, mladší a štíhlejší, která stojí vedle ní.
„Já jsem se narodila na nic.“
„Já vím, že to nemáš lehký. Že by sis ráda odpočinula.“
„Já by sem ráda vypadla.“

***

Vcházím do vylidněného centra. V kanceláři pojišťovny Allianz sedí osamělý muž, zpoza monitorů počítačů mu vykukuje jen hlava. Má výraz zplihlého praporu, který se takřka nehýbe, možná si do něj někdo před chvíli utřel své potem zalepené ruce a pověsil ho do zatuchlé chodby. Světélkuje poněkud namodrale, asi těmi písmeny Allianz. Jeho průjmová tvář nevyjadřuje nic kromě netečnosti tak dobře zajištěné, až mrazí. Vyčuhuje tu na mě pro moji bezpečnost? Nabídne mi pojistku proti náhodnému přežití pokusu o sebevraždu? Dokonce i brýle se mu roztékají na očích, bortí se a lámou.
Honem spěchám ven. Kousek vlevo stojí piáno. Cikán na něj hraje a do mě se hned vrací život. Sedím na lavičce, poslouchám. Cikáňata chodí okolo, s úctou pozorují dospělého hudebníka, který střídá všechny možné žánry, hraje Kaťušu, ústřední melodii z filmu Titanic, upraveného Mozarta, Ave Maria od Schuberta, občas samozřejmě nějaký jazz, čardáš, falešné tóny střídá s brilantními pasážemi. Jakmile okolo kráčí pěkná žena, zahledí se jí uznale na zadek. Ale hrát nepřestává. Jeho ruce nevědí, co činí oči.
„Co na ni čumíš?“ houkne na něj cikánka, která k němu přichází s dalším dítětem. Na krku se jí houpe růženec.
„Pane,“ volá na mě. „Já ho chci zabít! Jak to mám udělat?“
„To by byla škoda. Hraje pěkně,“ odpovídám.
„Líbí? Jo?“ usmívá se cikánka potěšeně.
Kolem nás prochází Arabka v burce. Její veliké černé oči se bojí opětovat můj pohled. Myslím na babočku osikovou, černopláštníka. I Arabka v burce je černým motýlem, okáčem. Jen těch očí se člověk může zachytit. Z nich musí vyčíst všechno, všechno.

***

Volá mi Jánek z Karpat, vypravuje o bolesti lásky, srdce, o zenu. Prý je mu nejblíž.
„Tao je podobné,“ říká mi. „Ale víc suché. Zen je živý, plný vtipu. Nečekaný. Zenový mistr klidně řekne: Buddha? To je támhle ten kůl, u kterého přivážu svého osla.“
Myslím na Jánkovu pravoslavnou minulost. „Řekl bys totéž o Ježíši?“ ptám se ho mlčky, „Ježíš? To je támhle ten kůl, u kterého přivážu svého osla?“
Zatím, co Jánek se svěřuje, padá maminka z postele. Má měkkou matraci, když si sedne na kraj, matrace se prohne a vytvoří skluzavku, po které se sesune na podlahu a už se nezvedne. Maminka je vzpříčená, Jánek mluví, držím jednou rukou mobil, druhou vytahuju mámu zpět na postel. V hlavě cítím tlak, už pátý den mám průjem, nic v sobě neudržím, střeva mě bolí, prdel mě pálí, jde ze mě jen voda. Chtěl bych být kůl. Přivažte ke mně svého osla. Budu si s ním rozumět.

***

Je nedělní ráno. Před večerkou hraje Vietnamka fotbal s vajglem.
Jdu na Zámecké náměstí. Bude mše u katolíků, ale já mám po krk všeho náboženského mudrování, kázání, v pravoslavném kostele zbývá do bohoslužby ještě celá hodina, ale už je otevřeno, tam bude ticho, tam jistě vládne léčivé mlčení, hned tam odbočuju, zatím co ke kostelu svatého Jana Křtitele pokračují všechny ty slušné starší dámy navlečené do kostýmů.
„Kdo jsi, abys je soudil?“ slyším v duchu. „Nakonec tě předejdou do nebeského království. Je-li jaké.“
Před pravoslavným chrámem leží na schodem mnoho malých různobarevných srdíček. Vypadají jak konfety, které tu rozházeli lidé oslavující začátek lázeňské sezóny. Nebo se vysypaly z kabelek nějakých šlapek? Uvnitř opravdu panuje ticho, ale žena v bílém šátku seškrabává z nástěnky izolepu. Pak zapíná přehrávač. Mystické pravoslavné zpěvy mě uklidňují. Muž v mém věku obchází svícny a zapaluje všechny ty malé štíhlé svíčky. Žena obchází chrám, smetá chundelatou čtyřbarevnou prachovkou ze sloupů pavučiny, občas přejede i ikonu.
Přicházejí první věřící. Jedna z žen obchází ikony rozvěšené všude okolo, i na stěnách. Klaní se ikonám, křižuje se, klade na ně prsty, pak vytahuje vlastní malou ikonku a přikládá ji obrázkem na velké ikony, na tváře andělů, světců, i když jsou třeba namalované na pokrývce hlavy nějakého světce. Jako by z velkých ikon nabírala Благодать, nestvořenou energii Ducha Svatého do své malé. Další žena přináší v náruči dítě. Ač je mu jistě přes rok, leží jí na ruce bezvládně. Hlavu má zvrácenou vzad, ručky i nožičky visí. Žena má na hlavě šátek našich babiček, je oblečena chudě, jako by se tu objevila z dávné minulosti. Mám pocit, že do chrámu vnesla mrtvou holubici jako starou oběť židovským kněžím. I ona se křižuje. Stále pusinkuje hlavičku dítěte, jako by se za ně přimlouvala u Nejvyššího. Zachází do postranní kaple, kde jsou ostatky prvokřesťanského mučedníka sv. Clary z Dalmacie. Prý ho zakoupil v roce 1678 místní pán, který se domníval, že je to předek rodu Clary.
A nyní energicky vstupuje mladý a štíhlý pop v černém šatu se zlatými vlasy sepnutými do culíku. Mizí za ikonostasem, žena v bílém šátku mu občas něco na druhou stranu sděluje, podává mu tam papírek, nakonec pop vychází ven s malou petláhví pro svěcenou vodu. Vtom vstupuje další muž v černém. Je hrozně tlustý. A ženy uctivě vstávají. Aha, teprve toto je pop.
Ještě chvíli užívám ticha. Stojím uprostřed chrámové lodi. Žena s postiženým dítětem si sedá, snaží se malému podepřít hlavu, ale ta bezvládně padá. Z koutku úst dítěte stékají na tvářičku sliny. Matka mu je utírá, opět políbí tvářičku, čelo. Dítě hledí neúčastně k chrámové klenbě. Očka bloudí, nedokážou zaostřit, jeho bludný pohled se snaží zavěsit někam tam, kde tuší tvář své maminky. A znovu sjíždí ke straně. Tělíčko těžce dýchá, ústa zůstávají bezmocně dokořán. Ale zní hudba a možná ušima vchází do duše dítěte poselství, o kterém nic nevím.

***

„Aspoň si uděláš obrázek, jaká seš! Jaká seš!“ vrčí nenávistně chlap na lavičce před teplickým muzeem. Vedle něj sedí mlčky žena. V kočárku pije miminko z kojenecké láhve. Drží se jí pevně ručkama.
Před Billou leží na lavičce míšenec, hubu dokořán. Je mrtvý? Jiný míšenec jej míjí, zastavuje, dívá se na něj, chce zjistit, zda mu něco není? Nebo ho chce okrást? Udělá krok, znovu zastaví, natahuje hlavu, větří. Pes na druhé straně ulice před supermarketem štěká na každého, kdo vyjde ven. To nepozná svého pána?
Sedám si u fontánky. Slétly se sem včely a pijí. Houkání sanitky mi vpichuje nehty do nitra kostí. Teče ze mě pot, zase je dusno, neprší, všude jen prach, popraskaná hlína, odpadky se tu válejí. A ty červené šaškovské nosy vozíčkářů tady na zastávce, to má být co? Že život je velká legrace?

***

Je neděle odpoledne a u altánku za budovou filharmonie probíhá koncert v rámci teplického festivalu Malá Paříž. U Billy je rozkopaná celá silnice, čtyřka staví u soudu, jdu tam naproti mamince a pak se šouráme krok za krokem do parku.
U fontánky si musíme odpočinout. Přilétá brhlík a rovnou k fontáně. Pije, zobák zvedá vzhůru, aby mu ta trocha vláhy vtekla do krku. A zase pokračujeme.
Lavičky u pódia jsou plné. Mnoho lidí sedí i okolo na trávníku. Točí se tu pivo Ježek, pečou se dlouhé klobásy jak červení tropičtí červi. Svůj poslední koncert má kapela Spolčení hlupců, která zhudebňuje texty Svatavy Antošové. Po ní následuje hodinka vystoupení kapely Ono si to sedne.
Je tu i spousta dětí. K pódiu přicházejí tři cikáňata, dva malí kluci a holčička. Před muzikanty stojí velký plyšový cylindr. Lidé do něj vhazují mince. Kluci se naklánějí do cylindru. Ohlížejí se za sebe, jejich pohled prozrazuje vše. Holčička je napomíná, vidím její ukazováček, jak jim káže, aby toho nechali a okamžitě odešli. Ale kdepak kluci. Pokušení je příliš silné. Jsou schopni vlézt dovnitř, už jim ani nejsou vidět hlavy.
„Koukejte vypadnout!“ volá na ně starší muž. A další se k nim žene a odhání je od klobouku. „Zavolám policii,“ rozčiluje se.
„Basista je dysrytmik“, varuje nás kytarista nové kapely. A celá drobotina odnáší uličkou mezi lavičkami s posluchači staré modré boby jako úlovek.

***

Fuj, zamotala se mi hlava, chvíli jsem nevěděl, kam jdu, a zda neplavu nějak šikmo tím rozpáleným chodníkem na Duchcovské. Jako by mě někdo táhl za mozek tam, kam nechci. Ale chci vůbec někam? Jo, chci, musím si koupit notýsek na záznamy, už jsem ho zase popsal. Jen setrvačností rychlé chůze se mi podařilo neupadnout. Vymanévroval jsem z vrávorání, houp, jako bych se přenesl před výkop, a jdu dál jak člověk stroj, zatím ještě živý. A vida, nějaký břicháč tu lomcuje zamčenými dveřmi herny. Má hlavu lysou jako já. Asi se těšil na bedny, přikládá hlavu k černým dveřím, stíní tvář dlaněmi, dívá se někam dovnitř.
Za rohem, v Cajthamlově ulici slyším rorýse. Opírám se o zeď domů a dívám se na ty skvělé letce. Křičí, křídla jim prozařují horké paprsky slunce. Létají nízko mezi střechami činžáků, občas některý vlétne do díry vedle větráku nebo nahoře pod okapem, musí tam být ve zdivu nějaké dutiny, protože zmizí uvnitř a docela dlouho se tam zdrží. Je to poprvé, co vidím rorýse, že dělá také něco jiného, než že stále jen kmitá křídly a sviští vzduchem sem a tam.
Průjezdem vychází cikánek. Nejspíš bojuje s prázdninovou nudou, kterou také dobře znám. Kamarádi jsou někde na dovolené a on tu zůstal. Co venku počít?
Tlustá cikánka se naklání z okna a huláká: „Sám? Ses zbláznil! Zase tě zmlátí.“
„To nevadí,“ odsekává kluk.
Cikánka se potápí do okna a ven se noří hlava hromotluka: „Ať tě to ani nenapadne!“
„Půjdu!“ vzdoruje kluk.
„Zkus to a uvidíš!“
Míjím nápis na zdi, drží tu už tolik let. Autorem je nějaký anarchista: „Život je boj, který stejně všichni prohrajem.“
Odněkud z nebe se snáší holubí pírko.

***

Jedu s maminkou do Zámecké zahrady. Musíme vynechat první i druhý autobus, protože se do něj nastupuje příliš vysokými schody. Až trolejbus č. 4 má bezbariérový vstup. Ukazujeme legitku, ale v cestě k volné sedačce nám překáží šlachovitá starší žena s prošedivělými černými vlasy vytaženými do vysokého drdolu, která si v uličce střihá nehty. Dokonce v druhé ruce svírá rtěnku. Protáhneme se kolem ní, naproti sedí nervní vychrtlý střízlík, též již dost věkovitý. Kolik on má vrásek! Jako by ožil z obrazu Pavla Brázdy „Nezapomněl jste se oholit?“ A jak velké má uši! Jeho otevřená ústa se křiví nervozitou. Tiskne k sobě chrup, zuby k sobě těsně přitisknuté, ale poměrně zdravé. Něco si pro sebe drmolí.
U soudu vystupujeme. Není tu zvýšený obrubník, musím mámu vynést ven jako dítě nebo ratlíka. Bojí se, třepetá nožkama.
Jdeme krok za krokem. Pot mi teče po tvářích. Bolí mi natažená šlacha v lokti, příliš jsem spěchal, jak jsem maminku vynášel, aby ostatní cestující nemuseli čekat. Opět zastavujeme u fontány naproti Bille. Je to náš postupný tábor na cestě dál.

Fontána u Billy –
vedle panenky si přisedl
člen ostrahy.

Na pouliční lampě sedí čtyři holoubci. Jeden za druhým slétá k fontáně a pije. Proud vody šumí. Uklidňuje to. K odložené panence na lavičce přijíždí na kole cikánský chlapec. Prohlíží si ji, obdivuje se jí a nakonec si ji bere. „Na shledanou,“ zdraví nás s úsměvem a odjíždí, panenku si veze v podpaždí. Vstáváme tedy i my a zvolna pokračujeme dál.
Park je plný rodin s dětmi. Malá cyklistka veze v košíku na řídítkách růžového koníka. „Jedeš moc rychle!“ volá za ní táta a uhání na kolečkových bruslích, má co dělat, aby nespadl. Na břehu zámeckého rybníka sedí Arabky a před nimi korzují na hladině veslice. U opic lezou po stromech horolezci a ořezávají větve. Prodává se tu ledová tříšť, ale kromě Arabů si ji nikdo nekupuje. Prodavačka přehazuje rytmicky utěrku z ruky do ruky.

***

Maminka stoupá těžce po schodech od výtahu. Je jich k bytovým dveřím devět. Marně jí připomínám, že se má hůlkou opřít o schod, ze kterého má postoupit o jeden výše. Pomoci jí nemohu. Musí se snažit sama.
Z bytu našeho souseda Ukrajince je slyšet řev. Ten chlap zase přebral. Hlas se stupňuje a maminka bojuje se schody stále pomaleji. Čím déle čekám, tím nepříjemnější je Ukrajincův hlas. Proboha, už být uvnitř v předsíni, zavřít za sebou!

***

Maminka se snaží třídit věci před cestou do domova důchodců.
„Co je v těch dvou kufrech?“ ptá se mě.
„Kde?“
„U tebe v pokoji.“
Jeden kufr stojí pod oknem, druhý mezi zdí a gaučem. Otevírám ten první, je plný strojopisů mých povídek. Jak se to tu vzalo? Myslel jsem, že už všechno vzal čert. Nemohu tu záplavu papírů ani vidět. Táhnu druhý, je těžký jako hrom, během té námahy se praštím do hlavy o poličku, na hlavu mi padá porcelánový kříž po stařeně, Panna Maria Lurdská a nějaký kýčovitý andílek. Sakra, co v tom kufru může být? Otevírám ho. Zase papíry, sešity hustě popsané povídkami, které jsem psal mezi jedenácti a čtyřiadvaceti lety, jsou tam i matrice pro výrobu samizdatů almanachů Skupiny XXVI, které jsem všechny vlastnoručně přepsal na elektrickém stroji, když jsem v Lesprojektu neměl co na práci. A to jsem většinou neměl.
Popadá mě marnost. Kdybych to mohl všechno vymazat, spálit, kdyby se ty stohy zápisů k ničemu mohly jediným kouzelným slůvkem obrátit v prach.

***

Autobus sjíždí z Paškapole k Velemínu, těch kaktusů tam na okenní římse!
Sjíždíme z dálnice, okolo řady nově vysázených stromků nám naproti stoupá havran.
V Lovosicích se po vyprahlé louce válí na zádech pes. A dál? Jen žhoucí rovina.
Pod Řípem mezi dvěma van goghovskými poli si osamělý běžec utírá čelo žlutým tričkem.

Svistot po dálnici –
teď před námi brzdí
převoz krve.

***

V metru před příjezdem vlaku příjemně fouká. Vždy se těším na tu chvíli, průvan náhle rozcuchá vlasy dívek, někde jim i poodhrne sukýnky. Lezu do vozu, vida, jsou tu skoro samí šikmoocí. A mají chytré mobily. Koukají do nich včetně dívky tak útlé, že by mohla být i chlapcem. Nabarvila si však rty nádhernou cihlovou rtěnkou. Ty rty. Ty rty jsou k zulíbání, jejich tvar, ano, skoro jak pysky ženského pohlaví, ale souměrnější, hutnější, prokrvenější, nikoliv rozevlátá drapérie, žádná roztržená opona, jen rty slibující milostný šepot, šustění slin a horký dech.
Za Japonkou vidím, jak ženě z vyholeného zátylku slézají po zádech dvě černé spermie, místo hlaviček mají pohřební rukavice Hroznaty, svého času jurodivého pátera z Vimperka.
Vystupuju na Andělu. U dveří mi překáží chlap v umaštěném klobouku, zpod nějž se vyplazil stejně umaštěný cop, listuje v knize plátkem slaniny.
„Máš hubenou holku,“ říká chlap do okýnka na veřejném záchodku.
„Já nemám žádnou holku... Hubenou,“ brání se ženský hlas.

Přes chlápkovo rameno
podávám hajzbábě
bůra.

***

V pivním baru Fantomas Na Knížecí se už dopoledne scházejí štamgasti. Sedím vedle dveří u koly, na záda mi praží slunce, ale jinde není místo, v rohu sedí jakýsi opilec, který má hned po ránu dost, vedle něj v řadě dalších asi pět pivařů.
Číšnice se popadla do křížku s větrákem. Lomcuje jím oběma rukama, chce ho nastavit tak, aby foukal přímo na ni. To už dovnitř vstoupila i hubená blondýna celá v černém, krátká sukně kontrastuje s bílou kůží jejích hlaďounkých, až dívčích nožek. Sedá si na barovou stoličku a s požitkem vtahuje kouř z cigára. Z rozvázaných kanad jí visí tkaničky. A nyní vchází špinavý bezzubý chlap.
„Ahoj babi!“ plácá do zad blondýnu.
„Pst,“ mračí se na něj žena.
„Dneska dělám svačináře,“ hlásí chlap. Houpne do sebe panáka rumu, pivo a prchá ven.
Přichází šedesátník v bílém a je skoro plno. Ihned se mi vybaví tlustý kamarád z dětství Štefan Nález s přezdívkou Píťa. Chodil frajersky po starém sídlišti pod nádražím Zámecká zahrada. Příšerně šmajdal. A prozpěvoval si s oblibou píseň. „Johny de ulicí, má bílý kálhóty, a bílý boty.“ Tenhle nešmajdá. Má docela pěknou postavu. Ale i on už je pod parou. Teď se natahuje a hladí číšnici po zadku. Vypadal jako teplouš, ale asi to teplouš není.
„Tam máš Barbínu!“ ukazuje mu číšnice na blondýnu.
„Barbína dneska není ve formě,“ kývne směrem k ní muž a obrací se na kolegu. Vypravuje mu o někom: „Bral nejsilnější antabus. Zjistil, že se dá prepiť octem. Už je v riti, už kvitne, ledviny, játra v kelu.“
Opilý chlápek po mé levici se těžce zvedá ze židle.
„Smrdíte,“ cedí skrz zuby na kuřáky vedle něj. A je zle. Sotva zmizí na záchodě, bíle oděný se za ním žene. On zatím močí, nemůže se dost dobře bránit, o to víc řve, úd dosud v ruce, také fešák huláká, strká do opilce, který propadá někam hlouběji na klozet.
„Chceš se jít projít?“ provokuje ho seladon. „Pudem se projít?“
Když muž nereaguje, začne opět křičet. „Víš, co jsi? Hovno! My jsme něco, ale ty jsi hovno! Přivandrovalec. Odkud jsi?“
„Z Jičína.“
„Tak vidíš. Seš hovno. My jsme z Prahy, my jsme tu doma, tak drž hubu. Ty se mi směješ?!“ A naznačuje ránu pěstí.
„Omlouvám se,“ blekotá opilec.
„Na to ti seru,“ volá seladon. „Leda všem finskou vodku.“
„Tolik peněz nemám,“ dívá se opilec do dlaně, kde ukrývá zmuchlanou stovku.
„Tak vidíš. Seš hovno!“

***

„Vy máte najmutou tu lavičku?“ ptá se tlustý holohlavec. Zvyšuje hlas, domnívá se, že je v právu a že od těch druhých sklidí uznání, když bude hulákat a po právu plísnit druhého.
„Jo,“ huhňá žena ve smutečních šatech. Nebo v charitním šatníku neměli jiné. Sedí na kraji lavičky, na zemi vedle ní leží do široka rozpláclá umělohmotná modrá taška, před nohama má kabelu na kolečkách, na druhé straně lavičky jako by ji vyvažoval obří baťoh naplněný k prasknutí a mezi těmi zavazadly stojí jak na regále v obchodě vystavené láhve plné neznámých tekutin a sklenice se zavařeninami, asi je to angrešt, i když ze začátku jsem pomýšlel na olivy.
„To bych chtěl vidět,“ durdí se chlap.
„Támhle je místo,“ mává žena do prázdna. Dotěra jí nestojí za pohled. Ostatně, už mlčí a sedá si vedle na volné místo.

***

Z fronty do autobusu
házím Blesk
zpátky do koše.

Ve Strakonicích čekáme na odjezd lokálky na Vimperk. Zpožděný rychlík z Plzně však už nepřijede. V Horažďovicích Předměstí vykolejily dva vagóny a vlaky se srazily, do půlnoci tam tudy nic neprojede.
Na našem nástupišti se otevírají dveře výtahu. Ven se vybatolí žena připomínající Širokou bábu z večerníčku o Kordulce. Opírá se o lyžařskou hůlku, v druhé ruce vleče těžkou igelitku. Bezradně chodí sem tam, vystrkuje nos na jednu stranu, na druhou. Průvodčí, která stojí u našeho vlaku a čeká na pokyn k odjezdu, se jí ptá, zda jede s námi, asi ne, žena kulhá po druhé straně nástupiště a pak se chce vydat zpět k nádražní budově přes koleje, ale to už na ní mává výpravčí, že tam nemá co dělat, žena trochu nejistě balancuje přímo uprostřed kolejiště, nakonec se přece jen dostává na první nástupiště a až k zábradlí, pár kroků, a byla by u cíle, ovšem dvířka v zábradlí jsou zamčena, z druhé strany k ní dochází jiná starší žena a něco jí radí, Široká bába odchází zpět přes koleje, výpravčí již rezignoval a dělá, že nic nevidí, ona se zastavuje na prvním nástupišti a tady opět chodí sem a tam, nakonec spásně zakotví u dveří výtahu, vleze dovnitř a zmizí dole v podchodu.


Praha - Teplice - Praha 31. 7. - 4. 8. 2015