(deset básní z připravované sbírky)

 

Záškrty

Pátrám v dáli, v spletenci buků.

Pradávné záškrty na kůře,

vyznání šíří se v triedrech roků.

Buk ztrouchniví. Vzpomínka odumře.

 

Hudba padající námrazy

Anděl unesl pod křídlem slunce,

serval se o ně s větvemi,

ledové nehty zraněné studem

strhal si o struny kytary,

peřím zanesl zhroucenou dlažbu,

kameny zuby skřípají,

ve městě vyhasly spoje korun,

mlha zbloudila struhadly.

 

Červánkové údolí

Slunce nám tají slitinu

v listoví večerních zvonů,

na skále ukrylo šperky snů

trio červánků, tří dívek z lomu.

Oblaky – chomáče třaskavin,

paprsky tápají po údolí,

do stínu příboj zabloudil

z koňského dechu v horkých polích.

Tři motýlice tančí tu

nad tůní, útržky tyrkysu noci,

perleťovec vlhkých rtů

spouští se seshora na mé vousy.

 

Ledové oči

Praskla žárovka – místo drátků

je nataženo pavoučí,

zhaslo mi všechno, došel jsem napůl

zavátou cestou za oči,

za led tak modrý, kde nedoraší

co u plamene choulí se.

Nemohu milovat žádnou další,

nedojdu konce vánice.

Vichřice na Tarnici

Svetr je promáčen, rukávy ztěžklé,

tepláky lepí se na tělo,

cákanci lijáku, ledovým větrem

chvátám až na vrchol naslepo.

Z hory se odlouply pláty tepla,

pleská to kapkami o kámen,

svlékám ty čvachtance, do půli těla

nahého voláš mě: Romane!

 

Ráno v lese

Vím už všechno

o zlodějích křišťálových střel,

chvějí se šperky před popravou

osamělých smutných žen.

Předcházíš mě varnou trávou,

oděná šátkem zářivých včel.

Paprsky pronikly lesní mlhou,

až když jsem od vrat odešel.

 

Dobrá Voda

Na stromě trčí krabice, záclona a roztříštěné boby,

v oknech blikají žárovičky, jež jsou návnadou

strašákům, co vracejí se pozdě v noci:

vyvráceným sušákům na prádlo.

Nový nátěr Krista oprýskává,

okolo hřebu zjevuje se stará krev,

cikánka mě míjí ještě mladá,

tlačí kočár, dokuřuje oharek.

Kyprá dívka hází špalky

dvěma ušmudlaným špuntům u kůlny,

má vlasy rusé jak rakytníkové plody,

už se připozdívá, svatá v teplácích.

 

Prosincová relikvie

Poslední list javoru – maso, jež se nerozpadlo –

je pohozen v aleji – rudá tkáň.

Vyhublý mnich bahnem řídí traktor,

relikvii listu do notesu ukrývám.

 

Boží tulák

Věnováno svatému Benediktu Josefu Labremu, tulákovi, co si nevěděl rady se svým životem.

Spravil jsem opasek záložkou z mnišského žaltáře,

vyšel jsem do luk bloumat.

Levá bota se mi brzy rozpáře,

vítr mi fouká do tváře mlhou bohat.

 

Usnea

Podél provazovky snáší se sníh,

sníh, jenž hladí staré vousy,

do kterých kdosi chladně dých,

vzpomínka na bílé dívčí prsty,

jež starého muže míjejí.

On bloudí lesem, churavý štvanec,

honí ho průjem, tremor, hřích,

jenž do kolen hryzl a vzpříčil mu tanec.

 

Pozn. aut.: Provazovka (Usnea), lidově Krakonošovy vousy, je lišejník ve tvaru provázků, vousů či dredů.