(verše pro O., 2014 - 2018)

Tříletá

(stará fotka)

Neseš si kyblíček z umělé hmoty.

Ještě nejsem na světě.

Ještě jsem nevběhl do cesty otci,

jenž si tě jednou odvede.

Santo passaggio

(noční chrám Panny Marie Sněžné v Praze 2017)

Pátrají po nás reflektorem,

na dno chrámu klesáme.

Jak tonoucí rouhavé lodě

drží se světci oltáře.

Stahují nás pletky plínek.

Abychom si uvědomili,

že k medúzám se potápíme,

bůh zaťal nám bodec do lodi.

S patosem chytáme kříže, boha,

v křečích si šlapeme na hady,

škrtiči šera překlopí pohár

sem mezi grázly podchrámí.

Spečené kousky létavice

nám do bujných rouch padají,

Anděl se shůry oštěpem rozpřáh

zvědavý na tvou extázi.

Podplavu tebou. Jsem pohanský pošuk.

Plísní nás teplý františkán.

Na vlhkém hrdle ti řetízek koušu,

soudek tak na misku jazyka.

(Santo passaggio - Svaté přeplutí,

Sv. Kateřina ze Sieny o křížové výpravě - pozn. aut.)

Šifra

(Věžníčky)

Pod rusými šťovíky kočka se plíží

ocas je splasklý pytel na myši.

Vyhýbá se tůním lidských uší

Nejvyšší.

Cukerné slunce

stéká po bukových jazycích,

v kůře frak šifra –

nečitelná samohana věřících.

Klouzky z borovicových varhan

jsou pedálové rejstříky.

Bělásek pryč od nás chvátá

s plátěnými taškami.

Utrh jsem šípkovou zátku,

lokám lahváče,

telata shlížejí k padavčatům,

jež po nich metáme.

Večerní melancholie

(Bychnovec)

Sbírám do kýble kobylince

na hrázi rybníka.

Klacek mi natrhl nohavici,

koleno vítr ovívá.

Zablikal blesk v daleké dálce,

zhynul hrom v alejích cestou k nám.

Volavčí pírka čtou ve vodní mapě,

bloumají při břehu sem a tam.

Letí dvě kachny do bezpečí

s žalostným křikem v soumraku.

Jak vám rozumím. Divocí psové,

lovci a prasata hrozí tu.

Perseidy

(Jitra)

Puštík houká z posledních sil,

letoun je naražen na bludný rožeň.

Polykač ohně se do úst netrefil,

Viktorka vrhá louče z pouště.

Potřetí zafrkal z pole kůň,

nad keřem růží se úží bolid,

plátky padají, hledají tůň,

květ opouští konspirační roli.

Vtom třpytlo ze svitku poupěte,

číše se otvírá vlažnému truňku.

Ve váze schnou snopy statice,

růže vstupuje do úplňku.

Dušičky

(hřbitov Úžice)

Zrak obmyt je mastnou slinou boží,

z polí sem vede na sto bran,

punčochy z lýtek stahuju ti,

hřbitov je svědky obehnán.

Má malované oblé břicho

panna, co nad hrobem potratí,

budeme kreslit to temné tělo

až do čtyř, než se rozední.

Zas poprvé ucítíš: Nejsem sama

v sepjatých dlaních pohlaví.

V očích ti rozkvétá Atacama,

(semínko sedm let v poušti spí).

Modré stmívání

(Kosoř – Černá rokle)

Pod drápy hrušní ve starém sadu

je bláto kopyty rozryté.

Kůň vyhlíží z trní, lednovou trávu

pletivem mu strčíme.

V zahradě pavučin stojí ženská

s ušmudlaným harantem.

Mokneme v rokli, mlha si lehá,

modře se stmívá pod habrem.

Proudu se halíře na dlaních chvějí,

poslední, které zbyly mu,

vlčáci běží skryti keři,

hlídají zarostlý slepcův dům.

Z města se vrací průvod Rómů

s petkami plnými pivních pěn,

ten poslední, o berlích hrbatý pavouk

vede larvu s batohem.

U sběrného dvora je dokořán okno,

lustry rozhazují chechtáky,

zní výkřiky, opium, whisky, tango,

ženský jek s mistry potulky.

("Opium, whisky, tango“ - citace z básně Francise Picabii,

uvedené v jeho Revue 391 - pozn. aut.)

Ševel žalostný

(Bychnovec)

Na cestě ke hrázi psárka práší,

v louži se točí planetární pyl,

včela se vrtí v pampeliščí,

rybník má hladinu z hadích žil.

Nohou deště se neplavci mraky

odrážejí indigovou krajinou,

ze staré stodoly spadlo sousto střechy,

poslední jehňátka baví se hrou.

Zavěsil lucernu oblačný nomád,

uhasil noty kapiček.

Z černého čápa zbyl rudý zobák,

rybník je stíny nalíčen.

Skřehot žab odemkl rezavá vrata,

po vlnkách kloužou se šmouhy hvězd,

světluška pohasla v letu, zkrat, a

sumčí šplouch trhá obojkem.

Švestkové lístky nám nad hlavami

žalostně k polibkům ševelí,

pod námi leží střep s pomněnkami.

(Hrnečku o zem hozený!)

Čekám tě

(Churáňov - Zhůří)

Branou duhy v hejnech k jihu

přetahují ptáčkové,

poslední hromy za podzimu

hlásí konec modliteb.

Húlava shora tiskne lesy,

liják rve zlaté plíšky bříz,

Krůpěje pálí, tolik sluncí!

Tolik dnů obrácených v nic!

Branou duhy stihneš to možná

ke mně na tuto poslední noc.

Prokřehlý zvonek loukou pouť koná,

v zmačkaných šatech paběrkuje modř.

Tenebrio molitor

(Jitra)

Zaštítěni dusnou nocí,

v níž rozpadla se souhvězdí,

ze škvír vylézají temní brouci.

Kampak se vydali podél zdí?

Jak ze strážné věže hrbaté mukly

je světlometem zaměříš.

Pobíhaj sem a tam černé krovky,

prchají před jedem ve spreji.

Ráno je jich zas plná předsíň,

na lopatku smetáš je,

nožky se svíjejí v předsmrtné křeči,

v prachu dlažby i v koupelně.

 Dust devil

(Slivenec)

Čertík nám zašustil za patami,

ve víru nese prach s běláskem

a suchá stébla boží stravy.

Je horký vír na jícen zacílen.

Nestinným úhorem rozhod se zmizet,

lev proskočil hořící mandorlou,

teď zamířil kamsi do divizen

veden jen polední náhodou.

Tak vracejí se k ústům z polí

zpět oslyšené polibky,

zašustí nám za patami

se stébly, s prachem, s motýly.

 Náměstí

(vimperské náměstí)

Ve zmatku šlapu po koberci,

co jsi mi v adventu přivezla,

hromádky jablek se netknu ani,

do hnisu ran si je zašívám.

V kuchyni rozšlápnu plesnivé drobky,

když hledám si něco ke žrádlu,

rezavá pračka si pro sebe chroptí,

co vyslechla od všech neřádů.

Na prachu pohovky žloutnou kresby,

stráž visí mi špinavé kalhoty,

v předsíni chrámu i na náměstí

potí se dlažba mé nahoty.

Zvony zas bijí do tmy denní,

překulhám náměstí nahonem:

Monstranci po stranách svíce se chvějí.

Nevíme, co je za rohem.

Tragédie

(Jitra – zahrada)

Jak lehké jsou květy,

přece je jabloň nemohla snést,

rostla ti v zahradě, bohatá léty,

tíha těch květů zchystala lest.