(věnováno Vimperku)

Fontána dnes mlčí. Sedím na lavičce a pozoruju setkání dvou pejskařek. Tělnatá Romka brzdí svého psa, vodítko je natažené k prasknutí, Romce poskakují ňadra. Také druhá žena v bílých krátkých legínách zápolí se svým psem, navíc na ruce drží chlapečka. Zastavují v bezpečné vzdálenosti od sebe a něco na sebe volají, asi: „Je to holka? Nebo kluk?“ Pak dojdou až k sobě. Psi se očuchávají, ale nenacházejí v sobě zalíbení. Divoce na sebe dorážejí.

Proč dnes fontána nestříká? Proč tu jako včera nepobíhají tři cikáňata a neodpočívá tu jiná maminka, neodložila na lavičku tři těžké tašky a neuvázala k lavičce malé štěňátko, které ta cikáňata hladila? Místo nich mě míjí mladý muž a hlásí komusi do telefonu: „…že do toho nemůže naložit třicet bejků, že by mu upadlo kolo a tak to teď někde v Plzni spravují.“

Na úterní večerní bohoslužbě je skoro plno. Mši slouží polský kněz Jarek Zawadzki, který odešel z vimperské farnosti před dlouhými osmnácti roky. Zestárnul, je až asketicky vyzáblý, možná trochu věkem zpřísněl, ale při kázání opět poznávám jeho sílu. Vzpomíná na seminář, kdy se octl s profesory a kněžími v kterémsi městě. V jedné uličce postávaly ženy. „No, víte jaké,“ upřesňuje opatrně Jarek. „Vybíraly si chlapy. Jeden kněz na ně ukázal a řekl: Vidíte je? Ony nás předejdou do Božího království. Nevím, jak se to stane, ale Ježíš to tak řekl. U Boha je všechno možné.“ Tím kázání končí a já jen přemýšlím, proč mi zase tečou slzy. To není tím, co Jarek říká, ale tím, jak to říká. Jeho osoba vyzařuje pokoj, který zasahuje i moji duši.

Pro svaté přijímání si jdu bos, ne snad z úcty k podlaze posvátného prostoru, ale protože mi smrdí boty. Šel jsem v sandálech na houby, a co chvíli jsem se po těch lijácích někde propadl do bahna a mokřadů. Hrozně to páchne.

***

Sedím opět u kašny. Na obloze se vybarvují červánky. Nikam nespěchám, tam, kde nyní přebývám, nejsem doma. Naproti na lavičce posedávají nějací puberťáci. Upíjejí energetické nápoje a kouří. Kolem nich dovádí i překrásná dívka s divokým blonďatým culíkem. Snaží se klukům sáhnout na koule. Když se jí to nepodaří, nakopne jednoho z nich alespoň do zadku. A druhému si sedne na koleno. Za chvíli kluci odcházejí k Vietnamcům pro další plechovky energeťáků. Otevřou je a jen tak je vylévají do hlíny za lavičku. Pak odcházejí pro další nápoje a znovu je vylévají. Nakonec po prázdných plechovkách dupou, kopou si s nimi. Pro chvíli přichází ke kašně taťka s malou holčičkou. Šlapou po prvních kaštanech, aby je vyloupli ze skořápek. Holčička klečí na okraji kašny a natahuje ručku, snaží se vylovit kaštan plovoucí na hladině vody. Zapaluju si další mentolku a přemítám nad slovy Jarka Zawadzkého. Jakou to Ježíš do svého království zve společnost. Blahoslavené chudé duchem, řecky ptóchos, žebráky, blázny, vyvrhely. Nebudeme-li jako děti, nevejdeme do Božího království. A celníci a nevěstky nás tam předejdou také. Bezďáci, uprchlíci, mrzáci, žvatlavé děti, kolaboranti a děvky. A jestli se tam náhodou octnu i já, bude mi s nimi dobře, protože budu mezi svými.

Druhý den dopoledne obchází kašnu Rom v uniformě asistenta prevence kriminality. Fotí okolí laviček. „Nebojte se, nefotím vás, fotím jenom bordel. To musím předložit, aby to přišli uklidit,“ uklidňuje mě. Po chvíli jej střídají dva utahaní uklízeči, další břichatý Rom a silná kulhající žena s těžkými prsy. Táhnou za sebou modré igelitové pytle, ve kterých chrastí plechovky. Žena kleštěmi ne a ne zvednout vajgl. „Aby to šlak trefil!“ Pak se prohýbá v kříži a shazuje batoh, ve kterém má svačinu a pití. „Musím to chvilku sundat dole, bolí mě ramena. Fuj!“ Oba usedají, muž neřekne ani slovo, žena si zapaluje cigaretu. „Koše tady mají a házej to po zemi.“ Pak jí zvoní telefon. Má jako já ještě starý tlačítkový. „Jsme v parku,“ hlásí komusi, asi šéfovi. „Už je to vysbírané. Jdem na oběd. Já vím kde je Rožmberská, jáj, Bože. Uklidíme to a jdem do prdele.“

Odpoledne mě u kašny navštěvuje Ríša. Akorát dokuřuju mentolku. Blíží se k nám dvě ženy, jedna vysoká, statná, pevné postavy ve světlé krátké sukni, druhá v letních šatech. Vytahují z květináčů už opršalé macešky. Pomáháme jim s Ríšou odnést k autu těžké květináče plné mokré hlíny. „Vydržely tu dlouho. Od velikonoc,“ hlásí nám ta statná. Vracíme se ke kašně, máme kalhoty postříkané vodou, jak to kapalo z květináčů. Ale slova díků obou žen nás zahřejí u srdce. Vedle běhají po trávě dvě holčičky, ta malá, snad ani dva roky nemá, popoběhne vždy jen pár kroků a upadne na bříško. Ani nápad že by plakala. Větší, tak čtyřletá, se nad ní rozkročí a zvedne ji. A malá vše zopakuje: Běží, capká a bác, zase je na bříšku. Jako by ji to padání bavilo. Dochází k ní mladá maminka a nese ji k chodníku, kde nechala kočárek. Chodník je plný dětských kreseb barevnými křídami. „Má oči po vás,“ prohodí Ríša k mamince.

Jdeme Na Korej. Přisedá si k nám ožralý Venca ze Žárovné. Vypravuje cosi o své rodině. Překvapuje nás, že je ženatý.

„Dřív jsem hodně pil,“ rozkládá těžkým jazykem.

„A teď už ne?“

„Jsem ženatý. Když jsem tam chodil ožralý, zamilovala se.“

„Cože, ty sis ji namlouval ožralý?“

„Ne, to neměla ráda,“ mění Venca výpověď. „A teď je zamilovaná. Má dva syny, jednoho na Zélandu.“

„Tak co děláte tady?“

„Nikam nemůžeme, my tam máme ptáky.“

„Jaký ptáky?“ ptáme se zděšeně.

„Kakadu a amazoňana brazilskýho.“

„Ach. A v Žárovné?“

„Ne. Ve Zdíkově.“

„Proč ve Zdíkově?“

„Žena tam má domek. Má ty ptáky ráda. Když jsem přišel já, má ráda mě. Zamilovala se. Na první dobrou to bylo. Je zamilovaná.“

„Manželka?“

„Ne. Pták Bára. Já tam za ní každý den jezdím. Ona mě má ráda.“

„A to je ženská?“

„Já myslím, že je to chlap.“

„Chlap?“

„Chlap. Ale říkáme jí Bára. Vysere se mi na rameno. Asi je to buzerant.“

„A ten druhý?“

„To je Albert. Ale je to nevěrnice.“

„Manželka?“

„Ne, Bára. Přijde přítelkyně syna mojí ženy a už mě kouše tím zobákem, roztrhne mi tričko, zahryzne se mi takhle do krku. Ááá. Pak se ke mně zase lísá.“

Večer se v parčíku opakují známé děje. Ke kašně běží malý klučina s dudlíkem v puse. Leze na její okraj, žena jej včas zachytí a kluk se nahýbá nad vodu a ráchá se v ní ručkama. Žena se vrací na lavičku u veřejných záchodů, kde posedávají Romové a pokuřují. „Kde je ten Samuel?“ slyším hlas jedné z žen. A hlas zesiluje: „Samíku, kde jsi? Samíčku? Sami?!!“ Ženy se ohlédnou. Samík je za lavičkou. Ulehčeně se plácají do prsou a prohýbají se smíchy. Mám rád Romy, že dokážou žít venku, bavit se jen tak, pokuřovat, smát se i pokřikovat, stejně mám rád i obyvatele zakarpatských vesnic, kteří postávají před svými domy a zdraví pocestné. Jako by k projevům těch movitějších, zajištěnějších a – Bože nedej – i slušnějších bylo zalezení v příbytcích. Vsi pak vypadají jak po vymření, přestože domy jsou upravené a okna krášlí muškáty. Rozhlížím se kolem sebe, v koruně jírovce přelétá z větve na větev hrdlička. Na odpadkový koš usedl rehek a teď tam dělá dřepy. Vlnky na hladině kašny jiskří, je to dvojitý odraz, paprsek se opře o okenní tabuli a z ní míří na hladinu, která teď ke mně vysílá světelná znamení. Ale neumím v nich číst. Stejně, jako neumím číst ve svých snech.

Ležím, těžce se mi dýchá. Začal jsem kouřit mentolky jako pravý závislák. A teď v duchu vidím, jak mi z chřípí stoupá dým. Připadám si jak pohádkový drak. Nakonec přichází spánek. Je odpovědí na moje prosby, aby mě Bůh vypnul, jak to říkával blázínek Zdeněk: „Modli se za mě, aby mě už Bůh vypnul.“ Vidím ve snu Káju Starého. Leží na gauči v mém někdejším bytě na Duchcovské v Teplicích, bradu má přitisknutou k hrudi, krk oteklý, flekatý. Blíží se jeho smrt. „Tak se mě tu zbaví,“ řekne těžce. Jinak nemluví, spíš odsekává, jako by od sebe někoho odrážel.

***

Přicházím do galerie v Rožmberské, budeme stěhovat Renatin majetek, ale dveře mi zastoupil starožitník Petr a ptá se mě, co chci. Když mu sdělím účel mojí návštěvy, ukazuje mi na práh a říká: „Tady můžeš stěhovat.“ Když pozná, že se nenechám odradit, mění taktiku, podává mi ruku. Prý si dělá legraci, co se stalo, se stalo, s tím už se nic nenadělá, a zve mě dál. Naštěstí Renata s pomocníky přijíždí brzy po mně.

V atmosféře, která by se dala krájet, nakládáme s Renatiným bratrem Romanem a jejími kamarády Andy a Jardou do dodávky obrazy, stoličky, květiny a rozličné klobouky. Petr se v zadní místnosti vysloví o osmi tisících, které do Renaty vložil a Roman už startuje. „Nadělals na baráku a na autě škodu za sto táců a ještě budeš mít blbý kecy?!“

Už je skoro vše naloženo. Stojíme s Romanem u dveří a Renata otevírá šuplík Petrova stolu. Vytahuje z něj nůžky. „Ty jsou moje,“ chytá ji za ruku Petr a zavírá šuplík. Renata se nedá, znovu šuplík otevírá. A tak se s Petrem přetahují. Roman chce sestru bránit a Petr hrozí policií. „Tak ji zavolej!“ navrhuje Roman a já pochopím, že s Petrem se dnes rvát nebudeme. Je to přizdisráč, který na samotě v Parýzku málem přizabije slabou ženu a pak chce na ni během tahanice o nůžky volat policii.

Mám tisíc chutí odvést Renatu z galerie a říci jí, ať si Petr ty nůžky strčí do prdele. A uvědomuju si, že je to po třetí v mém životě, kdy někomu pomáhám stěhovat obrazy a nikdy to nebylo bez konfliktu. Poprvé jsem takhle vyšel vstříc Fittimu, když se stěhoval od bejvalky. Došlo k hádce, při které žena vrhala Fittyho obrazy na chodbu, kde se sklo tříštilo, a rámy praskaly. Fitty začal své bývalé vyhazovat ze šuplíku prádlo a pak se na ni chtěl vrhnout. Stál jsem mezi nimi. Skončil jsem jako svědek u soudu. Podruhé mě požádal Jokulátor, abych mu pomohl přestěhovat obrazy od jeho matky. Dovedl mě k ní a řekl, ať chvíli počkám ve vedlejší místnosti, že tu záležitost nejdříve projedná. Nic zlého netuše, kochal jsem se vzácnými tisky v knihovně, když tu se rozletěly dveře a vtrhla dovnitř matka. Spustila na mě, že jsem se jako pochybný svědek nechal zneužít k tak špinavé práci. Jen jsem čekal, kdy jednu chytím. Vyběhl jsem zděšeně na ulici a zastavil se až doma. A dnes tedy do třetice.

Když je vše naloženo, zapaluju si s Renatou a Romanem tradiční mentolku. A pak Renatu naposledy objímám. Uvědomuju si, že už jí nemám ze sebe co dát, že už jí nemohu předat nic ze své energie. Najednou mám prázdné dlaně. Nešťastný je muž, jemuž žena nedovolí, aby se za ni rval.

***

Odcházím těžkým krokem ke kašně a usedám na lavičku. U okraje kašny stojí chlapeček s bublifukem. Bubliny dopadají na vodní hladinu a chvíli na ní plavou. Najednou se ozve křik, bublifuk leží na zemi. „Tak sis to vylil,“ setře ho máma. „Neřvi, doma máme jiný.“ Ale kluk politý bublifukem nepřestává brečet. „Nemůžeš s tím mávat!“ vyčítá mu máma. Vtom přiběhnou z parku dvě asi dvanáctileté dívky, drží si mezi nohama hlavy běloušů na tyčích. Oběhnou kašnu, jedna z nich přeskočí řetěz mezi dvěma sloupky jak na parkuru.

Za chvilku ke mně přisedne silná těhotná žena se svojí matkou. Obě ukusují z kulatých oplatek jak velkých hostií. Pokuřují.

„Jo, on se odvolal,“ sděluje těhulka matce drsným hlasem. „Tak na něj zařvala: Vy máte ještě tu drzost se odvolávat?“

U pustnoucího hotelu Anna se ozývá křik. Chraptivý hlas může patřit jak muži, tak ženě. Ale je to žena, známá postavička z Volyně Yveta. Tlačí před sebou sporťák a sjíždí k nám dolů. Je navlečená v džínových lacláčích, na boku se jí rýsují vytahaná prsa. Pohybuje se nejistým krokem, vyhazuje nohama a zmalované oči vykazují únavu a marnou snahu zaostřit. Není schopná stát v klidu, probírá si prsty vlasy. Malý kluk ve sporťáku pláče, křičí, nechce vidět ty dvě tety na lavičce, těhotnou ženu s její matkou.

„Tak se vztekej,“ snaží se uklidnit Yveta vzdorovitého potomka. „Nejraději bych ho chytla za nohy a ponořila do kašny. Pak ho zvedla na tři nádechy a znovu. Neudělám to, je to moje zlatíčko. Chceš k praseti?“ ukazuje na vyřezávanou lavičku s kňourem. „Nedivím se lidem, že ty děti pošlou po vodě. Co chceš? Dudu? Tak co chceš, lásko? Chceš spát? Kam tam? Seš protiva. Tak se zapni. Vždyť to umíš. Když budeš naštvanej, nikdy ti to nepůjde. Musíš být v klidu. Zaber. Áááá. Placák.“ Nabízí klučinovi jako pochvalu dlaň na plácnutí. „Kdy to rodíš, Kačko?“ ptá se těhotné ženy, která si už zapaluje bůhví kolikátou cigaretu.

„Teď, druhýho.“

Přichází třetí žena, opět korpulentní, s vytetovanou hvězdou na velkém prsu. Je to Tereza. Pošťák mi vyprávěl, jak mu před lety s kamarádem Báďou, s nímž cestoval do Itálie, upravovala ochlupení na pohlaví do tvaru číra. Báďu oholila úplně a pak mu ho ještě vykouřila. Dnes je to matrona s hlasem jen o málo drsnějším než má Yveta. „Jsem tak nasraná,“ hlásí. „Tři dny makám. Musela jsem to dělat najednou, řidičák, psychotesty, nejraděj bych se vylila.“

„Tak ho máš zpátky?“

„Nemám.“

„Jak dlouho jsi ho měla?“

„Pět let.“

„Tak dlouho?“

„Mám to v píči na lehátku. Dali mi rok zákaz, pak mi to běželo, když jsem byla ve výkonu trestu. Mám na píči nálepku. Byla jsem v Bulharsku, holky, tam je to tak levný, v Bulharsku můžeš kouřit všude, na snídani, na pokoji. Říkala jsem ti, jak jsem viděla žraloka? Kvůli němu jsem přišla o hlasivky. Mámo, koupíš mu nanuk?“ sklání se Tereza ke řvoucímu synkovi Yvety. Teprve teď poznávám, že je to ten Samík s dudlíkem, kterého včera volaly ženské u záchodu a našly ho za lavičkou. A znovu přibíhají dvě dívky s bělouši na tyči, obíhají kašnu a skáčou přes řetězy, neúnavně, teď na sebe i volají a poznávám, že to jsou Ukrajinky. Připomínají jakési memento, jezdkyně z apokalypsy.

Těžko poznat, zda je Yveta opilá nebo fetuje, ale teď vidím v její dlani frťana, pověstný plexisklový actimel s vodkou, rychle a nenápadně ho do sebe obrací, zapíjí energeťákem, vražedný koktejl. Pak vypravuje o návštěvě sběrňáku: „Paní, vy jste slavila nějak moc. Skončil dohled? Ne, teprve teď jdu slavit. Mám lacláče ze sběrňáku, celej pytel, stavebnici jsem si nesla tak za pět litrů, chodila jsem v sukni jak čarodějnice, s třásněma.“ Ženské se chechtají drsnými hlasy.

Tereza odjíždí se Samíkem koupit nanuk. Když se vrací, zůstává u vedlejší lavičky. A Samík se směje.

„Sis to posrala!“ volá Tereza na Yvetu.

„Si mu koupila i plíny?“ ptá se Yveta.

„Sis to posrala, už tě nechce.“

Samík se směje na celé kolo. Samík je dítě kašny. Yveta mě žádá o cigáro.

„To je mentolka,“ chlubím se. „Silná. V Unii už je zakázaná. Stále něco zakazujou, trávu, mentolky, člověk se už ani nemá čím sjet.“

„Dej mi kartu,“ prosí Yveta Terezu. „A číslo? Můžu vybrat dvacet litrů?“

„Když ti to dá.“

„Číslo!“

Tereza jí říká pin.

Yveta vrávorá po schodech k bance. Samík si jí všimne, běží za ní, zdolává schody po čtyřech, už aby byl u mámy. Yveta se k němu vrací a bere ho do náruče. Pak se znovu obrací směrem k nám a volá: „Číslo!“ Tereza na ni řve přes celý park pin.

V noci se dostavila suchá recidiva. Probírám se v prázdné noční ulici, nevím, jak jsem se tam octl, nevím ani, ve kterém městě jsem. Nic tu nepoznávám. Mám na sobě zbytky oblečení, asi jen košili, která mi trochu zakrývá ohanbí. Ruce mám od cihel, jak jsem někde upadl. Nějací lidé mi pomáhají. Musím se nechat vést, sotva se udržím na nohou. „Co se stalo?“ ptám se, i když to vím. Opil jsem se. Ale nepamatuju si, jak jsem do sebe obrátil první doušek. Probůh, beru Antabus. To ještě žiju? Znovu se ptám, co se stalo, ale všichni mlčí, zarputile. Včetně Pošťáka, který mě podpírá. To mlčení je hrozivé, je to znamení, že nade mnou všichni zlomili hůl. Neodpovídají mi, protože je to zbytečné. Pošťák nese v ruce moji peněženku, ale zbytek, celý batoh jsem někde roztrousil po městě. Pak mě ukládají. Chtěl bych se z toho pekla dostat co nejdříve, ale teď musím ležet, jsem dezorientovaný, vše se se mnou točí. Pak mě vede malý chlapec vymočit mezi dvorky. Náhle lup! Slyším to cvaknutí, jak se probírám ze spánku. Ale děs nekončí. „Bože, zachraň mě, zachraň mě!“ křičím stále dokola do své samoty. Křičím a křičím. A zase nic, jen ticho, jako v tom snu, nikdo mi neodpovídá.

***

Sedím na okraji maminčina náhrobku a vychutnávám dopolední chlad ve stínu lip. Přemýšlím, co se pomodlit, nic mě nenapadá, už mě otravují ta do zblbnutí stejná slova. A tak dělám kříž, lepší je to beze slov. Kouřím mentolku. Náruživě vdechuju kouř a při výdechu se smysly vyostří. Alejí podél hrobů kráčí dolů vysoký stařec, vidím jeho postavu do všech podrobností.

„Dobrý den! Zdravíčko!“ volají na něj od hřbitovní zdi dva hrobníci. Mladší kope hrob, starší ve slamáku stojí opodál. Děda zastaví a dlouze mžourá, snaží se rozpoznat, kdo ho zdraví. Pak se vydává ke hřbitovní zdi, kde jej u hrobu Floriana Fűrsta, měšťana a továrníka vítá chlap ve slamáku.

„Já vám vezmu míru, hoši,“ nabízí se děda. „Mám sto devadesát.“

„Tak ještě deset,“ upřesňuje hrobník.

„No jo, na to jsem zapomněl, že tam přijde rakev,“ zamyslí se děda. „A do šířky?“

„Osmdesát.“

„A že házíte tu hlínu tady na igelit.“

„Část toho, co se vykope, je třeba odvézt. Něco přece zabere rakev.“

Starý se vrací, zastavuje u mě. „On na mě volá,“ ukazuje ke hřbitovní zdi na slamák. „Já už nic neslyším. Já mám tu paměť, ťukám si do hlavy. Já už jdu pryč. Ty bys mě tam ještě zakopal,“ volá na hrobníka.

Slunce pálí, jdu podél Volyňky ve stínu jasanů. „Kam jdeš?“ volá na mě Raichy od lokálu Beton. „Za Pošťákem.“ „Tak to bude jízda.“ Prd jízda, říkám si v duchu. Pošťák mě už podruhé pozval na oběd k sobě na ubytovnu, dnes dělal zeleninové rizoto. Pouští hudbu, Arvo Pärta. Usínám na jeho gauči. Ne, není to spánek, jsou to mrákoty. Kolik sil mě stojí, abych se probral, pohnul se, odhodlal se k posazení. Pošťák zatím někam zmizel. Odcházím, nabírám sílu na schodech před ubytovnou, z otevřeného okna zní hysterický pláč ženy. „Jednou za měsíc za tebou přijede ženská. Já bych tam čekala už půl hodiny napřed,“ vyčítá komusi. „Stál jsem na špatném místě,“ brání se chabě mužský hlas. Odpoutávám se odtamtud jak chorý koráb, sbírám sílu ke každému kroku, musím dojít až k Vodníku, kde slavíme šesté narozeniny vnučky Aničky. To je přes celé město.

Sedím na břehu rybníka na Vodníku a kouřím rychle mentolku, než dorazí někdo z mých dětí. Nad hladinou se houpají dvě dívky. Na houpačky je vysadila mladá dlouhovláska z loďky. Teď vesluje, pozoruju každý pohyb jejích štíhlých ramen a paží, za zády mi bublá potok.

Ve Vimperském pivovaru probíhá festival Pivovar open. Večer bude hrát uskupení Johavova kalhota. Sedím na zídce s Láďou Čepičkou a Lukášem.

„Nedávám to,“ přiznávám se Láďovi.

„Když jsi chlastal celý život, je to těžký.“

„Nemyslím chlast. Ale samotu.“

„A proč myslíš, že jsem denně Na Koreji?“ ptá se Láďa. „Mám doma čumět do čtyř zdí?“

„Jak žiješ?“ ptá se mě Lukáš, který přišel trochu později.

„Bydlím zase jinde,“ přiznávám se.

„A jak je to velké?“

„Dost. Není tam ale koupelna.“

„Já teď bydlím v zahradním domku,“ říká Lukáš. „Neměl jsem tam ani vodu. Zavedl mi ji Jirka Pek. Voda je život. Sehnal jsem si takovou mušli z umělé hmoty na písek pro děti. Znáš to? Dá se přes noc zakrýt, aby se do toho nedostal nějaký sajrajt. Místo písku tam napustím vodu, mohl bych v ní stát jako Botticelliho Venuše, v pěně haha. Pak jsem zjistil, že tam můžu i sedět. Tak mám i vaničku. Jsem kvartální samotář.“ Já jsem kvartální kuřák,“ dodávám. „Já kvartální debil,“ konstatuje Láďa. „A já kvartální bezdomovec,“ jde kolem nás Pošťák s pivem.

***

„Kátéčko! Kátéčko!“ volá opilá Iveta na plachtaře Frka. „Kdy spolu poletíme do Bangkoku? Tam ti ho vykouřím!“ Vosa krouží kolem mojí mentolky. Stává se z ní pasivní kuřák. Motá se mi hlava. Odcházím na adoraci do kostela. V předsíňce mě upoutá nápis: „Šťastná slabost, která mě upozornila, že se mám vracet k Bohu, jsem jeho.“ Žena v lavici přede mnou si dlouze protírá oči. Hodina mlčení mi tentokrát uteče jako nic. Scházím z náměstí Na Korej. Z oken romského domu vyhlížejí dvě černé kočky.

foto Roman Szpuk