Bratra nemám

„Bratra nemám," povídá František. „Ale mohl jsem mít takového strejdu. To bylo takhle:

Mámu poslali do Německa na výměnu, aby se naučila jazyk. Na čtyři roky. Oplátkou babička s dědou dostali jejich kluka. Zamilovali si ho jako vlastního syna, pomáhal jim v hospodářství. Když ho po čtyřech letech vraceli, plakali.

Máma zapomněla mluvit česky. Ve škole jí to nešlo, děti se jí smály. A tak šla do služby, k Židům na Letnou. Starala se jim o chlapečka, Bruno se jmenoval, uměl pět jazyků. Když přišla válka, vrátila se do vesnice a Bruna vzala s sebou. Vydávala jej za vlastního. Když odešla z vesnice, bylo jí patnáct, nikdo ji dlouho neviděl… Prošlo to. A kdo věděl, kdo tušil, ten mlčel.

Jednou někdo buší na vrata. Za nimi esesák. Ten německý chlapeček, co byl tehdy v chalupě na výměně, se dostal s vojáky do Prahy. Využil příležitosti a přišel pozdravit své adoptivní rodiče a sestru. A jejího syna! Takovou radost všichni měli. Padli si kolem krku, plakali štěstím. Uvařili kafe, ukázali mu celé hospodářství a chalupu, jen na půdu ho nevzali. Ještě pořád mluvil skvěle česky. A pak se společně vyfotografovali na památku. Babička, děda, maminka, židovský Bruno a ten chlapec, takovej hezkej esesáček to byl! Však tady ta fotka ještě někde bude. Ale jeho už jsme nikdy neviděli. Bruna už taky ne. Mohl u nás zůstat, měl tu být. Ale když šli jeho rodiče do transportu, Brunova maminka nakázala, že se musí vrátit. Že ho chtějí mít u sebe. Měl tady zůstat, měl bych strejdu."

„A proč ho vlastně nevzali na půdu, Františku?"
„No, to bylo tak: Já jednoho opravdového strýce měl. Byl to babičky bratr. Pepa jezdil se šífem po Labi. Až do Hamburku. A on tím šífem tajně vozil do Hamburku Židy. Tam na ně čekala loď do Dánska. Někdo mu zaplatil, někdo ne. A než se na šíf nalodil, schovával ty Židy u babičky na půdě. Zrovna tam byli. Kdyby ten esesáček věděl, kdyby se dovtípil, kdyby se někde zmínil, postříleli by je všechny.

Toho strýce jsem obdivoval. Toho jsem měl moc rád. On si na šífu vydělal a koupil si takovou motorku, silnou. Jezdil na ní v koženém kabátě. Jednou se vysekal, zlomil si nohu a dostal sádru. Strašně jsem po té sádře toužil, chtěl jsem ji taky, chtěl jsem být jako strejda. Tak jsem vzal tříkolku, sedl na ni a rozjel se po schodech do sklepa. Nasekáno jsem dostal.

Strýc skončil v Hamburku. V noci se vracel nametený přes lávku na šíf. Asi se netrefil a spadl do moře. Rozhodně už ho nikdy nikdo neviděl."

vypráví děda Fáfa




Humříl Majkél

„To já si svoje čtvrté narozeniny pamatuju. Protože na moje čtvrté narozeniny mi humříl děda. Von spadl ze žebře. Von lezl na žebř a měl protézy. Takové přivazovací. My jsme mu je jako děti pomáhaly přivazovat, takovýma páskama koženýma. Von měl protézy, protože chlastali s Kainarom, tým básníkom. Voni spolu chodili na gympl do Hlučína, kde mořili učitela. Tak je oba vyhodili. Tak šli ke dráze. A tam chlastali. Dědovi ujel nohy vlak a Kainar šel pak někam jinam.
A svoje třicáté narozeniny, ty si taky pamatuju. To jsme chlastali na zahradě a pak přišel jeden a povídá: ,Humříl Majkél Džekson!' A bylo po narozeninách."

vypráví pomladší programátor z Olomouce

Muamar a jeho chlupy

„Na panu Vlčkovi stály celé Vodochody. On byl konstruktér. Ten když umřel, tak šlo celé Aero dolů, celá sláva pohasla. Spadl ze schodů. Chlastal s Remkem, uhodil se do hlavy a umřel. Strašlivý průšvih to byl, Remek měl pak zaražený postup.

Pan Vlček vymyslel všechny ty Delfíny a Albatrosy, cvičné letouny, které jsme my vozili do Afriky. Ono se řekne, cvičný letoun. Ale během dvaceti minut z něj uděláte bojový! Přimontujete střely a je to. Ještě dneska proti sobě bojují africké země v Delfínech, které jsme tam my dovezli!

Vozili jsme je přes Sicílii, tam bylo mezipřistání, přespali jsme. Jen jednou nás tam zadržovali, kvůli mezinárodnímu právu. Ale když se prokázalo, že letouny jsou cvičné, mohli jsme dál.

V Libyi si je vždycky převzal generál. Obchod se musí zapít, a tak jsme mu nabídli slivovici, co jsme s sebou měli. Ale on že ne, že to Alláh vidí. Tak jsme mu řekli, ať se jde napít k nám do letadla, že tam to Alláh neuvidí. Zatáhli jsme okýnka a on se ožral jako doga, sotva se trefil do auta.

A pak vždycky, když jsme přiletěli s novou várkou cvičných letounů, už čekal a hrnul se s námi do letadla, zatáhl okýnka. Časem si vypracoval zlepšovák - museli jsme mu naplnit alkoholem vaky na směs do ostřikovačů v autě.

Pro první várku letadel tenkrát přijel Muamar Kádáffí. Já předtím nikdy neviděl libyjskou uniformu, takže když vyskákaly z džípů ženské a pak Kádáffí v uniformě na holém těle, tak jsem si pomyslel, že prostě v Libyi nenosí k uniformě košile. Z těch chlupů, co mu trčely z rozhalenky, se mi zvedl žaludek. Podal mi ruku.

Vždycky nás pohostili. V jednom hangáru na letišti měli takovou jídelnu důstojnickou udělanou. A tam nás vždycky hostili. Jídlem. Jednou nás ale do jídelny nevzali. Že prý to nejde. A vezli nás někam do pouště. Stál tam stan, jídla plno. Před odletem jsme se tajně skočili do té jídelny podívat. Všechny zdi pocákané od krve, kulky v omítce, rozstřílený nábytek. Tak jsme rychle zatáhli vrata a odletěli."

vyprávění dědy Fáfy




Víš, kdo umřel?

„Prosím tě a víš, kdo umřel? Jana Bayerová! Sotva čtyřicet jí bylo. Šla na úplně banální zákrok do nemocnice a už se jim neprobudila. Všechno před tou operací dokončila, všechny uzávěrky dotáhla, vyúčtování připravila, všem zavolala, navařila, svačiny namazala.

Já bych se to skoro nedozvěděla! Pořád k nim volám, chci jim vyúčtovat provázení, na záznamníku jejím hlasem nahráno: ,Dobrý den, dovolali jste se do cestovní kanceláře…,' a kdybych nezačala nahrávat vzkaz a nepředstavila se, tak by mi to její manžel ani nezvedl! On na záznamníku schválně nechal její hlas, aby to vypadalo, že je všechno v pořádku, aby jim partneři nerušili objednané zájezdy…

Jana celý život úzkostlivá, poctivá, pracovitá… a teď si představ, ten její manžel: Vysmátej a v pohodě! Čekám tam na něj skoro hodinu a místo truchlícího vdovce veselej chlapík, opálenej, zrovna přišel z tenisu! Ten si vždycky užíval. A ji pořád kontroloval. Ti jejich dva synové, takové nudličky tiché zakřiknuté, jako ona sama byla. On se jim vetřel do rodiny, vzal si jejich příjmení. To víš, Bayerové, zakládali Junáka. To mu imponovalo.

Přesně takhle v šoku jsem byla, jako ty. Jenže co se dělo dál?! Takhle provázím jeden zájezd švýcarských důchodců, přijeli do Prahy autobusem, a jejich šofér mi cpe zlaté náušnice, ať si je vezmu. Že je koupil své vdané české přítelkyni, kterou už ale nikdy nepotká. Že se mu dlouhé týdny neozývala, tak se odvážil zavolat k ní domů v úmyslu předstírat, že je obchodním partnerem její cestovní kanceláře. Slyšel její hlas na záznamníku, začal nahrávat vzkaz, když tu zvedlo telefon nějaké dítě a základní němčinou mu řeklo, že maminka je mrtvá. Krve by se v něm nedořezal. Pochopil, proč ona celé týdny mlčí. Neodepisuje na esemesky, neposílá pohlednice z Čech, neprozvání ho ve smluvenou dobu, aby věděl, že na něj myslí. Už skoro věřil, že jej zavrhla, že neunesla své morální dilema.

Ona totiž nechtěla si s ním začít, on se hodně musel snažit. Nahrávala mu okolnost, že její kanceláři se dařilo špatně, sama častokrát musela vzít práci průvodkyně, a on jezdil do Prahy jako řidič často. Dlouho se o ni ucházel. Když se poprvé spolu milovali, na okruhu po zámcích jižních Čech, seděla pak na kraji postele zády k němu a plakala. Zařídil jí pozvání do Švýcarska na veletrh cestovního ruchu, zaplatil jí letenku, nabral hromady letáků od cestovních agentur, aby měla doma co ukazovat, a odvezl ji k sobě domů. Celé rodině ji představil, všichni ji mezi sebe přijali a těšili se na ni a na její syny, kteří už se učí německy.

Představ si, že já jsem v Praze jediná, kdo o tomhle tajemství Jany Bayerové ví. A ty teď taky."

vyprávěla pražská průvodkyně cizinců