(28. 7. 2023, bufet Pod stadionem)

Než jsem začala tenhle článek psát, zadala jsem si do gúglu „setkání haikuistů“, abych si nejdřív našla, co někteří z účastníků už případně napsali jinde a sladila to s textem svým. Nemusím jistě nijak zvlášť zdůrazňovat, že se mě gúgl zeptal, zda nehledám spíš „setkání hokejistů“… Ne, hokejisty jsem opravdu nehledala a tak jsem si musela vystačit sama a spolehnout se jen na sebe a svou paměť.

Churáňovský či přesněji zadovský bufet Pod stadionem slouží po většinu roku sportovcům, zejména cyklistům, pro něž tu točí nízkoalkoholovou „osmičku“. Ale vždycky byl a stále je vstřícný také k uměleckým aktivitám. Svědčí o tom i výzdoba lokálu, který je víc než lokálem malou galerií. V pátek 28. července v 18 hodin sympatická hostinská Naďa zavřela s tím, že uvnitř bude až do 20 hodin pouze soukromá akce – autorské čtení básníků věnujících se haiku. Všichni ostatní, kteří se sjížděli na cyklistické závody, které se měly konat druhý den, tak pro tuto chvíli ostrouhali… Haiku jsem nikdy nepsala; snad z přílišné úcty k tomuto typu poezie, snad pro své tvůrčí nastavení, které kdysi „bralo hodiny“ u beatniků a surrealistů. Byla jsem ale ráda, že mi o téhle akci dal Roman Szpuk vědět a že její termín zrovna navazoval na můj pobyt na Písecku, odkud to bylo na Churáňov přece jen blíž než ze severu Čech. A že jsem před začátkem večera mohla stisknout ruku Jiřímu Staňkovi, básníkovi, s nímž se znám dlouhá léta díky pořadům Zelené peří, a který mi na otázku: „Píšeš ještě?“ odpověděl: „Ne! Už na to seru!!“

Večer zahájil Luboš Soustružník úvodem do umění haiku a jeho historie, potom už se jen četlo. Katka Soustružníková na začátku svého čtení připomenula, že každé haiku je vhodné číst dvakrát čili opakovaně, protože když se čte jedno trojverší za druhým, tak mohou splývat. Ona sama tuto zásadu dodržela, někteří ne, a bylo to tak, jak Katka nastínila: jednotlivá haiku občas splývala, ale pozorný posluchač je přesto rozpoznal. Všichni byli rádi, že na setkání dorazil a četl i Jan Frolík, který nám pak do mailu napsal, že už ho sice cestování zmáhá, ale přesto sebral všechnu sílu a přijel: „Ač jsem byl na Churáňově jen v pátek, musím pochválit velmi zdařilý večírek, který proběhl v příjemném přátelském duchu. Mně už se nechce v mém věku nikde moc jezdit, ale v tomhle případě jsem rád, že jsem své sklony k pohodlnosti překonal.“ Úplně jiné věkové kategorie byl Hynek Koziol, osmnáctiletý student z Jablonce n. Nisou, který se v haiku doslova našel. Jeho trojverší beze zbytku splňovala to, co napsal Jan Pačes, také účastník večera, do doslovu ke sbírce haiku Pstruh je nehybný Romana Szpuka: „… bdělost a všímavost jsou nezbytnými atributy adepta haiku. Stejně důležité jsou i pro čtenáře, jehož dřívější zkušenost je provokována a zvána ke spolupráci. Haiku báseň je proto nehotová. Dotváří ji až čtenářova imaginace po přečtení textu. Zde je dobré připomenout, že adept haiku nehledá atrakci. Ve skutečnosti totiž nehledá vůbec nic.“ Nehledat nic se teprve učím. Učím se to v dost pokročilém věku a doufám, že se to ještě naučit stihnu…

Jitka Fialová byla křehkost sama. Kdybych uměla napsat haiku, napsala bych ho o víle. O víle, jejíž průsvitnost si v ničem nezadá s vánkem přinášejícím tolik potřebnou vláhu. Vladimír Stibor, známý vydáváním básnických almanachů, četl ze své nejnovější sbírky Kameny cest a po čtení nám pak knížku rozdal. Roman Szpuk vystupuje v komunitě haiku pod nickem Darmošlap; nic trefnějšího si ani nemohl vybrat. Neznám nikoho, kdo by tolik miloval osamělé a bezcílné toulky po horách a lesích jako on. Četl na závěr bloku a četl z již zmíněné sbírky Pstruh je nehybný. Jeden výtisk mi věnoval. Teď jsem doma, namátkou si v něm listuju a vybírám haiku, které se mi zařízlo do duše: Můj stín šťouchá pilou / do pavího oka. A protože haiku jsou krátká, tak i když se při čtení vystřídá víc lidí, najednou zjistíte, že uběhla teprve půlhodina a je dočteno. To se pak ke čtení vyzývají hosté, aby se čas zaplnil. I poděkovala jsem tedy za možnost přečíst tři básně ze svého cyklu Smích kostí, který jsem věnovala čtrnácti osmitisícovkám na německé straně Krušných hor na Teplicku, jejichž výška kopíruje v decimetrech výšku skutečných osmitisícovek v Himálaji. A poděkovala jsem i paní hostinské, že mi k tomu svítila mobilem. Nic nevadilo, že venku rachotili kovovými zábranami, kterými ohrazovali cyklistickou trať a připravovali ji na sobotní závody…

Když bylo v sobotu odzávoděno, vrátila jsem se do bufetu něco pojíst a vyslechla jsem hovor jakýchsi sportovních bossů u vedlejšího stolu. Bavili se o obrazech vyvěšených v bufetu, přičemž autorem většiny z nich byl Roman Szpuk, těch zbývajících Josef Váchal. Zadívali se na kresbu žen plazících se po zemi a jeden z nich se zeptal: „Co to jako má bejt?“ A druhý odpověděl: „No co asi! Vožralý ženský…“ Pak se podívali na stěnu naproti vchodu a pokračovali v podobném duchu: „Ty vole, támhleto je taky parádní kousek…“ A druhý na to: „No, to jo, ten musel bejt úplně sjetej.“ Inu, bossové, říkala jsem si v duchu, o umění víte prd, hlavně že váš závodník dojel včas do cílové rovinky...

P. S. V roce 2013 jsme věnovali Tvar číslo 11 právě haiku – našla jsem je ve tvarovém archivu ve formátu pdf a připojuji sem jeho link jako vzpomínku, protože tehdy ještě žil Antonín V. Líman...

http://old.itvar.cz/prilohy/644/Tvar11-2013.pdf

Popisky k fotkám:

Foto1 – haikuisté před bufetem Pod stadionem

Foto2 – čte Luboš Soustružník, obsluhuje paní hostinská

Foto3 – čte Jan Pačes

Foto4 – z mobilu čte Hynek Koziol

Foto5 – ze sbírky čte Vladimír Stibor

Foto6 – čte Jitka Fialová

Foto7 – čte Svatava Antošová, asistuje paní hostinská

Foto8 – čte Roman Szpuk, vzadu u okna Jiří Staněk

Foto9 – pohled do lokálu

Foto10 – haikuisté druhý den večer