Prolog:
Šla jsem do lesa
pro světlo
Nevidělo mě
Rýhovalo koryto potoka
a co chvíli v něm utonulo
Zda zářilo i pod hladinou
nevím
Vím jen
že mu s každým vynořením
přibylo šedin
x x x x x
Vypravuje mi skála:
Vítr si ze mě ukrajuje
po vrstvách
Trvá to věky
Někdy před sebou hrne hluk
jako by po korunách stromů
přejížděl vlak
Někdy mlčí
- ani ho nezaznamenám
Jenom let listí prozrazuje
že je přítomen
Jednou za čas
v bolestivých cyklech
zavane ten s drápy
Odškrábe z hodin (jak jim říkáte)
a z tisíciletých varhan vytrhá
písty
…A pak přijdeš ty
a podivuješ se nad jemným
bílým pískem
rozsypaným kolem
Vypravuji skále:
Včera vanul ten s jehlami
Pohyboval se v kruzích
nebylo kam se skrýt
Tetoval do kůže mapu poryvů
a když se začala trhat
zahodil ji
Sbírala jsem její cáry
prsty přirostlé k sobě
oči zatlučené slzami
- to vše zimou
Slepit ji se mi ale nepodařilo
A tak jsem bloudila
ztracená v jasném dni
Po soustech ze mě ujídal
můj vlastní stín
Ubývalo mě ubývalo
až do dítěte
Do jeho toulek po hvězdách
a nezměrné samoty
Do dítěte s šedivými vlasy
Už netoužilo po lidech
řeč mu nic neříkala
Sálalo z něj smíření
ale v srdci bylo ohořelé
Nevšimlo si ani
že ten s jehlami utichl
Že vesmír mrazem zčernal
a že hvězdy štítivě se odtahují…
Kam jdete? vykřikla jsem
polekána svou opuštěností
Marně mě stáří vybízelo
ke klidu
Marně se o mou tvář otírala
svým křídlem sova
Vypravuje mi skála:
Co ty víš o dravcích…
Když ve mně hnízdili
žila jsem
Byli hebcí jako ryby
které tudy proplouvaly
před nimi
Jednoho dne voda opadla
ryby se napily světla
a vzlétly
Nemohla jsem se vynadívat
jak byly s těmi křídly krásné!
Sotva na nich oschly
poslední kapky
už měly mláďata
Sbírala jsem jejich peří
a vystýlala jím své jeskyně
Alespoň trochu tepla
Peří…
Hřálo tak krátce
Dnes jsou z něj šupiny
které se při doteku rozpadnou
Dravci odlétli zpátky
k moři
Učí se znovu plavat a potápět
Zbyli jste tu jen vy
a netopýři
Vypravuji skále:
Když jsem byla mladá
vydržela jsem pod vodou dlouho
Dole u dna se proud otáčel
a strhával mě s sebou
Nejdřív mnou mrštil
o zelené kameny
Pak ohnul rostliny
a uťal jim hlavy
- dívala jsem se
jak se vznášejí kalným přítmím
vzhůru k hladině
Tam se měnily v komety
Ptáci je zhasínali
svými zobáky
Ryby očichávaly
co zbylo
Mě si nikdo nevšímal
V místech
kde proud ztrácel na síle
bylo měkké dno
a v něm malá prohlubeň
Zvědavě jsem do ní vklouzla
a usnula…
Probudila jsem se nehybná
jako biologický vrak
bez pokladu uvnitř
Vypravuje mi skála (pokračuje):
… jen vy a netopýři
S vámi chodilo zlo
bylo vaší nevěstou
Brali jste si ho na cesty
místo samoty
Nestačilo navléci ho
do bílých šatů
Ještě jste na ně museli
přišpendlit báseň
Jak o ni ztěžklo!
Kostra se mu prohnula
a zapraskala
Starý led ve štěrbinách
vracel ten zvuk ozvěnou…
Byl v něm vzkaz:
všímejte si netopýrů
Až v úleku rozkřídlí
strop jeskyně
bude se po obvodě prstenu
blížit vaše nevěsta
aby vás podřezala -
Vypravuji skále:
Co ty víš o krvi…
Když se v létě vzduch kroutil
v plamenech slunce
a zem vysychala
měla jsem prázdné žíly
Převalovaly se ve mně
a chřestily jako propletenec hadů
připravených uštknout
- co krok to důraznější varování
Nedbala jsem toho
a vlekla se dál k Soví bráně
(jak říkáme jedné tvé věži)
kde se po celé dny drží stín
Usadila jsem se na jeho okraji
a chřestot ustal…
Bylo odtamtud vidět do daleka
ale já jsem upřeně hleděla na řeku
ve své mysli -
Plavilo se přes ni stádo sobů
Jejich nozdry dýmaly stříbrnou páru
kůže na hřbetech oslňovala
miniaturními zrcátky
Zaclonila jsem si oči
Proud jich pět oddělil od stáda
a unášel je k rachotícímu jezu
Co chvíli mizeli a zase se vynořovali
na temné obloze hladiny
Když se v sevření její náruče
zabělali naposled
byli už jen změtí lebek
vypreparovaných bezmocí
do podoby muzejních exponátů
Zbytek stáda vyskočil na břeh
Setřásl ze sebe vodní pavučinu
snědl něco květin
a nasycen vydal se mým směrem
Čím blíž ke mně sobi byli
tím větší oblak prachu se zvedal
z loňského jehličí
- topili se v něm skoro jako ti v jezu
Konečně stanuli přede mnou
Dlouho se na mě dívali
s klidem a beze strachu
A pak jeden po druhém
mnou začali procházet
jako bych byla duch
Vypravuje mi skála (šeptem):
Nikdy se nehýbu
z místa
ale za mlhy ano
Chodím k jezeru
dívat se
co se děje na nebi
Není vidět na krok
jen do hlubin
kde je ponořené…
Když mraky ustupují
modři
dno se čistí od smetí
A když modř mizí
v šedi
vracejí se na hladinu slzy
Někdy jsou obě barvy
v rovnováze
a půlí můj odraz ve vodě
Stačí hodit kamínek
a utonu
v tom modrošedém nebi
bez hranic
Vypravuji skále:
Já vím…
Už je to dávno
co jsem tě pozorovala –
Masiv sunoucí se po obzoru
mimo vychozené stezky
sám
Za ním klopýtaly dvě rýhy
jako by tudy kdysi vedly
koleje
Místo po pražcích klouzal
ten kolos po namrzlém
listí
Nad jeho dráhou slunce
míchalo si nové barvy
na soumrak
- ty staré přes den oprýskaly
a raději mu uhýbaly
z cesty
Nebylo jiných diváků
jen já jsem ti šla ve stopách
až do tmy
A tehdy jsem poprvé uviděla
jak při své pouti na věčnost
záříš
Epilog:
Na potoce se točily
dvě skořápky
V jedné si plul
bezstarostně svět
Druhá se zdála být
prázdná
Cosi uvnitř mi říkalo
že narazí-li do sebe
vyhrnou se z ní hvězdy
a pohltí nás…
(říjen - prosinec 2015)
