(věnováno K. Starému)

To se tak někdy stane

že zmlkne jedno srdce

ale jako by jich zmlklo pět

Nejméně tolik srdcí

nosil Karel Starý

ve své hrudi

Nosil je i za ty

které sotva znal

- věděl o nich jen to

že ho cestou na hřbitov

o kus předešli

Oscar Ryba se kolem něj mihl

nepozorovaně

Celý zmáčený proklouzl

pootevřenou brankou

a hned za dřevěným křížem

s plechovým Kristem

zamířil k domku hrobníka

Věděl

že ve výklenku nad dveřmi

má schovanou láhev

na horší časy

Už už se pro ni natahoval

když vtom mu podrazila nohy

řeka

Ještě si pamatoval

jak ho k sobě stáhla ze skály

- a hle!

Nedala mu pokoj ani tady

po smrti

Iveta Pokorná padala jako list

z mladého stromu

který se toho roku poprvé zazelenal

Jak se tak snášela shůry

na pohřební průvod

zavadila neslyšně o čísi rameno

Ten

komu patřilo

žádný dotek nepocítil

Zato polekaně uskočil

když si všiml

že místo kabátu na něm plandají

její verše

Bylo to naposledy

kdy vrhala stín…

Martin Vácha spěchal

aby stál nad svým hrobem

hned za knězem

Jenom odtud mohl znovu uvidět

ono osudné ráno plné andělů

kteří mu nabízeli doprovod

až do nebe

Tehdy nebyl čas odmítnout

ale teď

při pohledu do zpětného zrcátka

všechno pochopil:

tu jedinou vteřinu

kterou na odmítnutí dostal

bohapustě promarnil

Hana Fousková se vyhýbala hřbitovům

dlouho

Její pes tam nesměl

- a nechat ho samotného

čekat venku

nechtěla

Pak jí ho otrávili

a ona se roky učila procházet

zdí smutku

za kterou ji stejně nikdo nečekal

Nakonec své trápení dobydlela

v neobyvatelném bytě

Přichycená sponou samoty

k ledovým kamnům

psala básně o vybělené pustině

která jí od obzoru

běžela naproti

Karel Starý je všechny dostihl

den před tím

než jsme na adventních věncích

zapálili druhou fialovou svíci

Umdlený postupným propadáním se

do tmy

vydal se ztěžka ke kostelu

Nešel přímo

stavil se ještě v hospodě na jedno

ale nechutnalo mu

- při každém napití slyšel

jak cáry mrazivého vzduchu

zvoní někde vysoko nad ním

o okenní vitráže

a volají ho

Nevím

na co v té chvíli myslel...

Vím jen

že když jsem neměla dost sil

k otevření kostelních dveří

opřel se do nich

za mě