Dozněly tóny barokního basové loutny s předlouhým krkem, takzvané teorby. Sál Knihovny Eduarda Petišky v Brandýse nad Labem se rozezněl ozvěnou potlesku asi třiceti párů rukou. Milan Duspiva odložil nástroj na nejméně exponované místo u stěny sálu čítárny, uklonil se a usedl zpět na svou židli. V pořadí Pavel Kukal, Věra Dumková, Zbyněk Ludvík Gordon, Hana Drbalová ( Josefína Leknínová ), Marie Radko a Jarmila Hannah Čermáková se pak představila tato šestice autorů s autentickým přednesem svých básní. Nevím, jak je to možné, ale za těch 9 ročníků Valentinských poetických večerů se to vždycky tak nějak namíchalo, že výsledný poeticko-hudební guláš byl vždy poměrně poživatelný. V tomto duchu se aspoň nesla většina reakcí na tento večer, které se dostaly až k mým uším. Zpestřením večera byla arabština, která ke konci produkce zazněla z úst vydavatele knížek J.H. Čermákové, který, světe div se, žije v Brandýse. V hlavě nám ještě zněly hrdelní slabiky tohoto nám tak onomatopoicky vzdáleného jazyka, když většina z nás účinkujících zasedala za stůl restaurace Záložna, která bezprostředně s knihovnou sousedí. V těchto „těžkých chvílích“ nás neopustilo ani několik věrných návštěvníků Valentinských poetických večerů, včetně místního pana faráře. K jedenácté hodině se hosté i někteří autoři pomalu vytráceli do chladivé noci. Zbylí skalní vytrvalci, tedy já, Martin Vácha a Věra Dumková, jsme ještě chvíli zvažovali variantu pokračování nadějně rozjetého večera v místní, nám z minulých ročníků dobře známého a prověřeného, non-stopu Cotton Clubu. Chyběla nám však už trochu energie, a tak jsme zbaběle zamířili dolů k Labi do mého bytu. Překonali jsme lávku přes tento český veletok, protože hlavní most je zbořen a nový se staví a ještě dlouho stavět bude. Ráno, po vcelku klidné noci, se první probudil Martin a s kytarou s vlastnoručně upraveným combem šel budit Věru, která ještě vyspávala. Kupodivu jsem neměl přesný plán, jak prožiju tuto rodící se sobotu. Protože doma byl jen nejmladší syn Kuba, a ten nechtěl zmeškat televizní přenos slávistického zápasu, nechal jsem se přemluvit k dalšímu kolu poetických radovánek. V poledne jsme s Martinem, Věra pádila zpět do Prahy, vyrazili do Poděbrad. Čekalo nás odpoledne s dalšími básníky včetně Renaty Bulvové, alias Marie Radko, v restauraci Kovárna. Lákal mne i plánovaný výlet této grupy k hradišti u Libice. To už je ovšem zase jiná akce a jiné povídání. Snad jen, že prvním Čechem, který se stal arcibiskupem nebyl Arnošt z Pardubic, ale Radim, Vojtěchův mladší nevlastní bratr, zajímavé. Ale to už je spíš o mé aberaci směrem k historickým skutečnostem… Valentinský poetický večer 2012 se vám pokusím aspoň trochu přiblížit několika přiloženými básněmi těch autorů, kteří včas zareagovali na můj poslední e-mail. Takže příští rok jubilejní 10. večer, budu se na něj těšit a snad se i trochu obávat co přinese, a to je asi dobře.