Dne 15. srpna oslavil významné životní jubileum recitátor, divadelník a moderátor Mirek Kovářík. Na těchto stránkách ho snad ani netřeba představovat - mnozí z nás, kteří tu publikujeme, jsme prošli "jeho rukama" především v pořadech Zeleného peří (vzniklo v roce 1976, má na svém kontě stovky repríz a existuje dodnes jako pravidelný klubový měsíčník v Malostranské besedě). Jeho neúnavná snaha hledat a objevovat nové mladé básníky a básnířky, je obdivuhodná - vydržela mu plných 43 let (ano, tak dlouho je už ZP s námi), stejně jako je obdivuhodné, s jakou vytrvalostí nedovoluje, aby z literárních pódií zmizela taková jména jako Jan Zahradníček, Ivan Blatný, Jiří Orten, Jiří Karásek ze Lvovic, Václav Hrabě, Josef Kainar, Ivan Diviš a další. Co už se ví méně, je, že Mirek kdysi v mládí psal také poezii, ale teprve před pěti lety se odhodlal ji zveřejnit pod pseudonymem Jiří Kott a názvem Ovoce noční (Adolescent, 2014). Snad si z ní můžeme dopřát alespoň tři ukázky... Ale ještě předtím: Blahopřejeme, Mirku!
(foto Mike Perry)
Báseň plná čekání
Na břehu moře tyrrhenského v podloubí olivových spánků
potkal jsem jinocha Vystoupil náhle z vln
od strany zájitřní a za červánků
hořelo jeho tělo jak naplněný člun
Pomalu blížil se a měsíc z nebe smekal
Antické jitro - luk! - se napínalo v chtění
Konečně tedy on Já celý život čekal
vyprahlý pramen toto naplnění
Konečně tedy on a do chladivé mlhy
v podloubí oliv vkládá zbledlý svit
Mé rty žhnou jako troud a slzením tak zvlhly
Vznět žároviště touhy přejí uhasit
Rozpalčen poltí se jak přechýlený sloup
Jak žezlo antiky které se trpce shlíží
v lasturách přílivu a propadá se hloub
Konečně tedy on se nekonečně blíží
Co jsem mu říci měl když ústa krásou sťatá
vzpouzela verši který ve mně zbyl
Od břehu Tyrrhenu z podloubí oliv chvátá
dvojitá samota
Bohové! Já ho políbil
(Praha, 1953)
/na rimbaudovské téma/
Našli ho na louce Dokonal jako jiní
Jak by chtěl trávě políbit vonný klín
Jako by toužil plout z krajiny do krajiny
v brčálových mořích s pěnou kopretin
Snad se mu chtělo spát a snad jen odpočívá
Snad se mu chtělo pohoupat v polední závrati
Spí Hlavu ponořil hluboko do přediva
lístků a pavučin Ach kdy ji obrátí
Je krásný Závidím i zemi kterou tíží
I rudým stéblům v ráně na hrudi
I smrti závidím s níž se tak cudně sblížil
Už pranic neřekne Už ho nic nevzbudí
Živote živote už se tě neprosí
o štěstí plná slz a lásky do nocí
Jen vítr rozkolébal hnízda v rákosí
když se tě odříkal a nechtěl pomoci
Jen oči kroužily jak poplašení ptáci
nad sinou krajinou Mířily někam dál
Už viděl jenom mrak --- i ten se rozkymácí
v mlhavém pěnoví---
A potom dokonal
A při tom odchodu do jeho vzdalování
padala rosa s vůní nejprudšího léta
Ještě si přivoněl pohladil dlouze dlaní
Voják jenž sejmul všechny hříchy světa
(Vyškov, kasárna, 1955)
/pod dekou/
Už jste se vrátili k ložím a na polštáře
Liják vás provázel až do bran těchto chvil
Od brady vzhůru vám narostly bílé tváře
Čas drobných bolestí je zase rozjizvil
To je ta chvíle kdy se trpce slábne
v strnulých nicůtkách protože není víc
než jedno dotknutí chabé a nepůvabné
a jedy dávno známých makovic
Potom se propadnou do skulin z kyprých růží
Mnou vůně v jeskyňkách a zamluví je snem
Zatím co lucerna křižuje nad kaluží
jak slepá labuť v rámu zlaceném
(Martin, kasárna, 1955)
