MIRKOVDne 15. srpna oslavil významné životní jubileum recitátor, divadelník a moderátor Mirek Kovářík. Na těchto stránkách ho snad ani netřeba představovat - mnozí z nás, kteří tu publikujeme, jsme prošli "jeho rukama" především v pořadech Zeleného peří (vzniklo v roce 1976, má na svém kontě stovky repríz a existuje dodnes jako pravidelný klubový měsíčník v Malostranské besedě). Jeho neúnavná snaha hledat a objevovat nové mladé básníky a básnířky, je obdivuhodná - vydržela mu plných 43 let (ano, tak dlouho je už ZP s námi), stejně jako je obdivuhodné, s jakou vytrvalostí nedovoluje, aby z literárních pódií zmizela taková jména jako Jan Zahradníček, Ivan Blatný, Jiří Orten, Jiří Karásek ze Lvovic, Václav Hrabě, Josef Kainar, Ivan Diviš a další. Co už se ví méně, je, že Mirek kdysi v mládí psal také poezii, ale teprve před pěti lety se odhodlal ji zveřejnit pod pseudonymem Jiří Kott a názvem Ovoce noční (Adolescent, 2014). Snad si z ní můžeme dopřát alespoň tři ukázky... Ale ještě předtím: Blahopřejeme, Mirku!

(foto Mike Perry)

Báseň plná čekání

Na břehu moře tyrrhenského v podloubí olivových spánků

potkal jsem jinocha Vystoupil náhle z vln

od strany zájitřní a za červánků

hořelo jeho tělo jak naplněný člun

Pomalu blížil se a měsíc z nebe smekal

Antické jitro - luk! - se napínalo v chtění

Konečně tedy on Já celý život čekal

vyprahlý pramen toto naplnění

Konečně tedy on a do chladivé mlhy

v podloubí oliv vkládá zbledlý svit

Mé rty žhnou jako troud a slzením tak zvlhly

Vznět žároviště touhy přejí uhasit

Rozpalčen poltí se jak přechýlený sloup

Jak žezlo antiky které se trpce shlíží

v lasturách přílivu a propadá se hloub

Konečně tedy on se nekonečně blíží

Co jsem mu říci měl když ústa krásou sťatá

vzpouzela verši který ve mně zbyl

Od břehu Tyrrhenu z podloubí oliv chvátá

dvojitá samota

                                 Bohové! Já ho políbil

 (Praha, 1953)

/na rimbaudovské téma/

Našli ho na louce Dokonal jako jiní

Jak by chtěl trávě políbit vonný klín

Jako by toužil plout z krajiny do krajiny

v brčálových mořích s pěnou kopretin

Snad se mu chtělo spát a snad jen odpočívá

Snad se mu chtělo pohoupat v polední závrati

Spí Hlavu ponořil hluboko do přediva

lístků a pavučin Ach kdy ji obrátí

Je krásný Závidím i zemi kterou tíží

I rudým stéblům v ráně na hrudi

I smrti závidím s níž se tak cudně sblížil

Už pranic neřekne Už ho nic nevzbudí

Živote živote už se tě neprosí

o štěstí plná slz a lásky do nocí

Jen vítr rozkolébal hnízda v rákosí

když se tě odříkal a nechtěl pomoci

Jen oči kroužily jak poplašení ptáci

nad sinou krajinou Mířily někam dál

Už viděl jenom mrak --- i ten se rozkymácí

v mlhavém pěnoví---

                                      A potom dokonal

A při tom odchodu do jeho vzdalování

padala rosa s vůní nejprudšího léta

Ještě si přivoněl pohladil dlouze dlaní

Voják jenž sejmul všechny hříchy světa

(Vyškov, kasárna, 1955)

/pod dekou/

Už jste se vrátili k ložím a na polštáře

Liják vás provázel až do bran těchto chvil

Od brady vzhůru vám narostly bílé tváře

Čas drobných bolestí je zase rozjizvil

To je ta chvíle kdy se trpce slábne

v strnulých nicůtkách protože není víc

než jedno dotknutí chabé a nepůvabné

a jedy dávno známých makovic

Potom se propadnou do skulin z kyprých růží

Mnou vůně v jeskyňkách a zamluví je snem

Zatím co lucerna křižuje nad kaluží

jak slepá labuť v rámu zlaceném

(Martin, kasárna, 1955)