Editorskou péčí Milana Šedivého a v jeho nakladatelství vychází nově objevená, v pořadí již 86. básnická sbírka Jaroslava Vrchlického: Písně Viviany, jejíž básně naposílal soukromé osobě - Justýně Vondroušové. Jsou plné nejen milostného citu a erotického vzplanutí, ale i obav z rozchodu. Společně s touto sbírkou vydává Milan Šedivý formou dvojpublikace i Vrchlického korespondenci s názvem Své milence. Více zde: https://milan-sedivy.webnode.cz/

 

 

 

(malá ochutnávka několika básní ze zmíněné sbírky)

XVII.

Zas Tě očekávám...

po kolikrát již!

Jak se Tobě vzdávám,

prchá každá tíž...

V duši v krátké chvíli

drží radost vjezd,

co tu primul, aster,

fial, růží jest!

Ale nejvíc hvězd...

Kvítí zvadne, hvězdy

budou dále plát

v tiché naše sjezdy,

k nové lásce zvát.

Pojď, chci Tebe míti

opět jedenkrát!

XIX.

Již blíží se má královna a paní,

mé srdce zvony vyzvání jí všemi,

mé touhy prapor již se vstříc jí sklání,

hvozd dumy poezie polnicemi

se celý třese – Sladká chvíle ranní,

již blíží se – Ó lásko, kterak je mi?!

Kde písní květy na cestu jí stláti?

Kde nejsladší jsou vzněty, týden celý,

jež na dně duše musily sen spáti

a krotit bouř, by jí jen v cestu zněly?

Již blíží se – ach, co jí, co jí dáti?

Jen srdce ryzí – mohutný vzlet vřelý.

XXVII.

Ó kterak s erosním políbením

se k Tobě, drahá, přivinu

a zkolébám se sladkým sněním

Tvých ňader do stínu.

Svět slibuje moc – málo složí,

Ty kotvicí jsi jedinou

nad divokou tou jeho strží

a černou hlubinou!

Já držím se Tě jako dítě,

ó přijď již, chci se přitulit

a s retů Tvojich okamžitě

a provždy přitulit!

XXX.

Ty přijdeš jako Sněžka božské lásky,

již čekám blaha v předtuše,

a všecky světů starobylé zkazky

a všecky lásky obrysy a masky

mi vsypeš do duše!

Já čekám na Tě, přijď, já již se strojím

Tě uvítat, vše budiž Tvým!

Ty písně, rtům jež vytrysknuly mojím,

ty akcenty, jež v hrdý akord pojím,

zem, nebe, s všeho tajemstvím!

IV.

Nevím, proč se Merlinovi

roztruchlila Viviana,

snad ji zachvátila srdce

hrozná bolest rozloučení;

Moudrými kmet darmo slovy

(cítil, jak ta pálí rána)

chtěl jí zkonejšiti srdce

i zlé jeho burácení.

Kdo taj věčné lásky poví?

V bolu lásky pravá brána

z kořen létla a v jich srdce

padlo velké ozáření!

V.

Ó jak sivé byly lesy

rozšumělé, vlhké kolem,

když se Merlin vracel domů

s Viviany tváří v duši!

S tváří sladkou, zrytou bolem,

kterou znal jen ve úsměvu...

Jak ten smutný ševel stromů

v srdce lil mu žal a děsy!

Sám se třásl trávy stvolem,

až si ulevil zas v zpěvu

o naději, která tuší

šťastný obrat – věřil tomu.

VIII.

Ó nediv se, že pustá malomoc

můž rázem ducha mého zavaliti,

že zdá se mi v bezbřehou hledět noc,

když dvanáct dnů jsem bez Tebe měl žíti.

Ó tu se tratí síla vzpomínky,

tu vědomí „Jsi moje!“ slabší zdá se

a není chvíle, není hodinky,

kdy po Tobě tak plně nestýská se!

Již starý Dante velkou pravdu řek,

že láska též má hmatu zapotřebí,

že osvěžiti musí těla vděk,

co v srdci hne se a co víří v lebi.

Že třeba sladká ženy přítomnost,

by plamen lásky šleh až k nebi výši,

tož přijď, ó přijď! Skleň k duši mé si most

a každá tužba má se rázem ztiší!

X.

Já, jenž tu dlouho čekal na Tebe,

s tou lásky tužbou žárnou od včíra,

zřím v zrcadlo a vidím v něm svou tvář

jak cizího bych hosta překvapen

byl zjevem náhle o půlnoci. Hleď,

sám sebe ptám se: Jsem to vskutku já,

jenž tolik pro lásku juž vytrpěl

a zase chvátá trhat její plod

se stromu života? Ze zdroje pít

chci Krásy zas a z duše studnice

tu něhu, úkoj, slast a líbeznost,

jíž nedal svět mi posud před Tebou.

Zas jsem to já, já jenž se těšit smím

na Tvoje tílko, srdce, duši Tvou,

já všecko toto již zvát mohu svým?

A hrdě s hlavou bujně vztýčenou

zřím do zrcadla Tobě žehnaje...

XXII.

Kdy slétneš, holubice, k duši mojí,

bys podala mi klidu ratolest,

svět je tak zlý a duše má se bojí

a u Tebe tak sladko, ticho jest!

Tam jako v přístavu se duše stulí,

vln údery jak v snu jen vycítí,

ví jedno jen, žes duše mojí půlí,

a to když ví, víc neždá toužiti.

Co Tebe raní, stejně i mne bolí,

co Tebe blaží, je má radost též,

a jsem-li osamělá hruše v poli,

Ty jistě pod ní chládek nalezneš!

Ó sleť již na strom sivý mého žití,

tam spočiň před sluncem i v svitu hvězd,

mír dýchá z Tebe – jinde vlnobití...

ó přijď a snes mi klidu ratolest!

XXIII.

Lidský život dlouhý

a cesta daleká,

učiniti aspoň

šťastným člověka!

A mně splnilo se,

co jsem posud snil?

Jak to možné, chtěl jsem

cíl ten ze všech sil.

Vyběhl jsem stokrát,

stokrát dal se v let,

abych duším snesl

úsměv, klid a květ;

Jedni zašlapali

poskytnutý dar,

a já nesl zimu

a já nesl žár.

Jak to, dítě, možno,

u Tebe že jen

tak se cele splnil

mládí mého sen?

Tím, žes duše prostá,

plna skromnosti,

vítáš mne jak hosta

s celou vroucností.

Mlčím, jen se chvěji,

vyplněn můj sen,

jen když Ty jsi šťastná,

já jsem spokojen!