Přátelé, zvu vás na křest výboru z mého básnického díla z let 1977-2022, který se uskuteční 13. září od 19 hodin v Knihovně Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 1. Podrobnosti zde: https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/kalendar/2284/sazeni-ohne-petactyricet-let-poezie-svatavy-antosove

Výbor před časem "upekl" Radim Kopáč s nakladatelem Milanem Hodkem s tím, že mi ho věnují k mým 65 narozeninám. Ty jsem sice měla už loni v červnu a kniha nese rok vydání 2022, ale z různých důvodů ji pokřtíme až nyní. Prohrabala jsem svůj soukromý archiv a výsledkem je, že na více než 400 stranách najdete jak básně knižně či časopisecky publikované, tak básně ze samizdatů či básně, které ještě nikdy nikde nevyšly. Pro představu několik ukázek:

Ad acta

Druhý vandr se uskutečnil
v tropických dnech počátkem června
Bílé Karpaty jsme neudělali
Na jedinou mši nezašli
A opili se všehovšudy jednou
Adélka navštívila v pondělí dentistu
v úterý nás opustila Jarmila
V Luhačovicích to bylo na frustraci
nebýt skvělých vzpomínek ze Slovenska
a nádherného západu slunce
V lesích na severu už bylo všechno jiné
Sestoupili jsme do Vsetína
a každý večer se těšili z letní bouřky
Nad trojúhelníkem se srazily
dva stíhací letouny
Podnikli jsme pár výletů do okolí
nejseverněji jsme byli na Radhošti
Adélka byla údajně ilegálně
v Polsku
Plán na Slovenské Rudohoří
zatím žije

(1979, ze samizdatové sbírky Underwood))

Čteme si s Kosťou v Dostojevském

každý nad svou lahví
a ve své samotě
Podnikáme šílené věci
abychom nemuseli obracet listy
potmě
která přichází dřív
než jiné roky
Ale nikdy se nám nepodaří
sklouznout zpátky
v nevinnost světa
k bohu
Do pohádky

(1980, ze samizdatové sbírky Encefalické probuzení)

Současný básník

Vykopnut z literatury
a ztracen v čase proflákaném po hospodách
současný básník žije v podzemí nic neříkajících měst
kolportuje samizdaty
dělá výtržnosti
pobuřuje
shání toluen průklepáky a spřízněné duše – všechno pod rukou
V podnájmu s nafukovací matrací a trochou zamindrákovaného sexu
studuje bibli tištěnou na cigaretovém papíře
žlutými prsty obrací stránky své existence
a opile se vychechtává z jejích přirozených potřeb
Má modrou knížku a papíry na hlavu
několik laciných epigonů v patách
dva tři průšvihy s StB
a spoustu neidentifikovaných nepřátel
Nechce se mu pracovat
ale maká i tam kde by nikdo jiný nedělal
v skrytu a v naprosté izolaci
dokončuje na starém německém psacím stroji
svou sbírku
která nikdy nevyjde
Čeká na Godota na Slunečnici na tragédii Lautréamontových představ
na výsledky procesu s K.
Na nějakou veřejnou růži
jež ho spasí
Čeká
až mu někdo zaplatí pivo
Sám se svou nespavostí a schízou
zesměšněn kritiky
nepřijat měšťáky
zkopán disko-hochy obrazně i doslovně
dřepí na schodech před brlohem té prokleté poezie
– zděšené tělo neozbrojené třesoucí se a nahé –
myslí na všechny ty hrůzostrašné lidi
a nezbývá mu než kašlat na to
že po něm znovu jdou
Stejně se nakonec půjde utopit
skočit z činžáku
oběsit se na dětské hřiště
nebo se otrávit svítiplynem
což mu ze srdce přejeme
A tak tedy
ještě kotel magoráku na jeho počest
a pak už se jen postarat o to
aby nás skutečně nepřežil

(napsáno v první polovině 80. let, nepublikováno)

U České lípy
se schází divná společnost
Jsou tady bývalí němečtí záložáci
kteří potajmu hajlují na záchodku
líbají si navzájem zadky
a nutí vietnamské gastarbeitery pít ze žlábku
Jsou tady – jak jinak –
los compañeros cubanos
nádherní motorizovaní andělé
v lesklých černých kombinézách a červených přilbách
Jejich nablýskané Jawy vjíždějí triumfálně až do lokálu
a berou pod svá ochranná křídla všechno
co má veselý rozkrok a bujné poprsí
Mladí Poláci zase upsali duši atomové elektrárně
Teď sedí u jednoho stolu s výkvětem cikánského patriarchátu
hrají bulku
a naslouchají tajným snům o nové éře kočovnictví
Chodí sem také jeden zneuznaný malíř s trikolórou v klopě
původem snad Francouz
a začínající básník
jehož tiskne Mladý svět
Možná tu hledají Bateau-Lavoir
a spletli si ulici Revignan s třídou Rudé armády
spletli si město a dobu
ale příliš jim to asi nevadí
Sympatizují s dělnickou třídou
s těmi několika zašíváky v montérkách
pro něž je „Lípa“ rajskou zahradou
a nabízené gitanky jakousi předehrou k sladkému životu
Kdo by si nedal
Na oplátku se revanšují jedním prckem
za který jim naši dva modernisté
ochotně ideologicky zformují jejich třídní uvědomění
Párkrát do týdne se tu objeví i Dáda
znáte ji
přichází z říše zvířat tentokrát jako sloní královna
Má nového hašišáka a nový sen:
odejít do Nikaragui česat kávu
ale hlavně
vyfasovat onen kýžený samopal
Patří to prý k věci
Veškerou svou dovolenou tráví na „Lípě“ Zdena
sirotek s ošklivým obličejem plným lišeje a jizev z popálenin
Nemá nikoho
nemá prachy ani představu kam by se dalo jít jinam
Zamilovala se do ženatého příslušníka odněkud z křižovatky
a čeká s ním dítě
Dělnická Madona – co naplat
Janu vylili z vejšky
tak teď maká ve fabrice bydlí na svobodárně a je samý dluh
Nikdy toho moc nevypije ani se nepokouší někoho sbalit
Stojí prostě nad věcí
Občas tam za ní zajdu
na jedno nakyslé pivo nebo slité červené
Jsou to právě takové ty dny
kdy na ničem nezáleží a kdy je člověku dobře s kýmkoli
Moc spolu nemluvíme
jen usrkáváme každá tu svou ohavnou břečku
a když se nad sebou zamyslíme
dělá se nám špatně…

(napsáno 1986, publikováno v bibliofilii Dvakrát pro přátele, 1991)

Ilustrace k dopisům
(původní verze skladby „Zoje, která byla mým dragounem“)

„Je ze mě emigrant!“
První dopis začínal výkřikem
Tři černoši Tě vezli do Hamburku
strávit Silvestra na Reeperbahn
Měla jsi za sebou několik marných pokusů
o vstup na americkou půdu
žebrání na zbytečných adresách
shánění informací o sponzorech
přespávání u jeptišek
prosby k ďáblu
Kolín Bonn Frankfurt Stuttgart…
Plakala jsi
Neóny nad tvou hlavou zářily radostí
nikoho to nezajímalo
GIB AIDS KEINE CHANCE!
Každá dálnice každý stop
znamenal nový stříbrný vlas v Tvých rozkvetlých zahradách
Brány konzulátů
ověnčené stupidními vojenskými tvářemi
zůstávaly zavřené
A Praha?
Tu vymazal z mapy Evropy studený déšť
o němž jsi nevěděla
že bude trvat až do jara
Všechno bylo přece tak dobře vymyšleno!
Láska za oceánem
a přitom – na dosah ruky
Peníze
které stačilo poslat
Úřad
kam stačilo zajít
A najednou
po čtyřech dnech nadějí a hladu
sedíš vyčerpaná a málem šílená
na policejní stanici
bez prostředků
a čekáš až se venku objeví světlo
Je pět hodin ráno

To, co jsem zažila od svého odjezdu z Prahy, je rozhodně zatím to nejhorší, co
jsem dosud zažila. A že už jsem něco zažila! A kdybych si nebyla tak jistá, že
v Česku zůstat nechci, byla bych se vrátila do Prahy ještě dřív, než mi vypršela
výjezdní doložka, to znamená před Silvestrem.

Jakýmsi zázrakem ses ocitla ve Stade
v malém skládacím městečku z papírových kornoutů
a barevného cukru
Vypadalo úplně jako Gdaňsk
ale mohly to být zrovna tak Teplice nebo Dobříš
žádný rozdíl
Hledalas Gullivera
pohádkové bytosti z celého světa
Nenapadlo Tě
že budou jezdit v mercedesech
a pít šampaňské
Cha!
Opili Tě hned první večer
Vidělas dva blonďaté andílky zpívat
„Deutschland Deutschland über alles…“
Nebyl to sen

Vlekli Tě někam za kulturou
zvedal se Ti žaludek
Srazili jste se s hrdou studentskou demonstrací
50–60 puberťáků před sebou valilo plechové sudy
a dva policisté jim dělali cestu
Tvůj smích připadal všem divný
Andílci na ně vyšpulili nahé zadečky
a nedali pokoj
dokud z Tebe nevymámili slib
že s nimi půjdeš na porno
Jediné kino ve Stade a – chválabohu! –
dávali cosi jako RAMBO
To ještě šlo přežít
a taky šlo zapomenout Zapomenout na zítřek
na úřady a úředníky
u kterých musíš žádat o německou národnost
Stydíš se sama před sebou
Ty
Eine aparte Dame!
Chceš studovat umění
kdekoli
obětuješ všechno
peníze Tě nezajímají
Po filmu jste vyrazili na pivo
Hnal Tě stesk a chuť a smutek
Dvoudecky na vysoké noze ovázané bílým ubrouskem
(jak odporné!)
do tebe padaly jedna za druhou
Budilo to pohoršení
ostatní hosté raději zaplatili
Schylovalo se k bitvě
„Celý to tady rozšvihám!
Mě neserte!

Ten svinčík co mám pod okny
ta bažina plná flašek
plechovek od piva
deštníků
pneumatik
spodního prádla
a použitejch kondomů
ať zmizí!
Udělám mejdan
a s vypitejma láhvema budu dolů házet i opilce
Přijďte
vemte si kvádra nebo uniformy
roztočíme to
Kaffee und Kuchen
hovory o psech a o počasí
společenská konverzace – to miluju!
Tak přijďte
namažem se a odjedem někam za sluncem
Španělsko
Tunis
Maroko
Tady pořád prší
Jestli se dočkám velikonočních prázdnin
vezmete mě s sebou

Vezmete že jo?"

Ta krásná naivita!
Myslela jsem na Tebe
na stále menší a menší rozpětí Tvých křídel
Dravci ze všech možných koutů Orientu
Tě učili znovu létat
Bylas jim vděčná
za kávu za večeři za rozhovor
Za další sen:

sehnat si tak načerno práci na moři
a vypadnout odtud
ze 300 marek se nedá žít
Čekat na nějaké debilní papíry
abys vůbec mohla do jiného města
občas chodíš k Labi
vzpomínáš
Přihlásila ses na Volkshochschule
plácáš keramiku zkoušíš grafiku
Nejde Ti to

Zojo
(poprvé Tě oslovuji, čímž Tě možná kompromituji)
jsme na tom zase stejně
Taky mně se nedaří
v podmínkách které důvěrně znáš
Taky skoro nic nedělám
flákám se
nemůžu spát
Tenhle rok je úplně v pytli
1988
Kdybych neměla Poezii
vydala bych se vstříc… čemu vlastně?
Dianě di Prima zaplombovali plynoměr
jenže já jsem elektrická holka
a nechat si ze zoufalství prostřelit uši pistolkou
jako NĚKDO
na to nemám asi ty správné předky
Poslední lásku jsem vyměnila za návrat mezi ledovce
Bylo to nutné
Věř mi!
Ze zmrzlého písku teď čouhají moje nohy
Pštrosa umím napodobit dokonale
A Ty?

Posíláš mi recepty řeckých jídel
zkroucená revmatismem
obsypaná ekzémy
Tvá šťastná hvězda nevisí nad Německem
Půlíš míšeňská jablíčka a hledáš ji tam
celé dny
Koresponduješ se všemi uměleckými školami
jaro nadějně pohupkává pod okny
dříme ve schránce společně s dotazníky
a chobotnicemi
průsvitnými jako nebe
Nikde žádná pomoc
Nadace pro cizince vyletěla do vzduchu
sen se rozplynul
„Dejte mi trávu! TRÁVU – ať ta moje mořská zvířátka nezmizí!
Plavu v hloubce šest tisíc stop
je mi zima
a je mi tma
Šaty z korálů Závoj z medúz
Kočár s mrňavými koníky
Nevěsta!
Beru si nejkrásnějšího žraloka v Atlantiku
jeho profil je profilem waleského šlechtice
a když pláče
vydávají se delfíni zemřít na hladinu
Děláme spolu neuvěřitelné věci
máme fantazii
zrušili jsme hranice – iritovaly nás už dost dlouho
můžeme kdykoliv domů
Lásko!
Naše bolest je tišší než sníh
Nikdy nebudeme mít děti
které to pochopí“

Pak přišel ten morbidní víkend
se studenty univerzit
ve špinavé čtvrti plné přízraků
a stínů normálního světa
Pitvali jste několik mrtvol současně
Jedna vykřikla
Hrůza!
Sedělas v koutě a brousila čísi čočky
jako Spinoza
Tvá filosofie končila tímto dnem
přestalas vypadat na svůj věk
a vrátila se zase o kus cesty dopředu
Ta nahá těla pořád obracela hlavy za Tebou
jejich smích bělel a zanikal ve světle zářivek
Diazepam nepomáhal

Umění?! Přece jste nepřijela do Německa studovat umění. Tím si přece
nemůžete vydělat žádné pořádné peníze. Podívejte, jste v NĚMECKU.
Tady máte spoustu možností. Životní standard je tady vysoký. Tady si
všechno můžete koupit. Tedy – když máte peníze. A Vy přece chcete
peníze. Vy POTŘEBUJETE PENÍZE! Umění není žádné solidní zaměstnání…

Ano Zojo
Režim peněz
Jak jsi na to jen mohla zapomenout?
V Praze se ještě dalo žít bez nich
(obdivovala jsem Tě)
ale T. A. M.?
Popřeli Tvůj talent
Tvůj kosmopolitismus
budou Tě nutit přijmout jakýkoliv džob
jeden Beamter Ti to vysvětlil
ZAMĚSTNÁNÍ JE NÁBOŽENSTVÍ
„Raku“ Tě nezachrání

Poslední co o Tobě vím
je Tvá sebevražedná jízda fordem po německém venkově
Těžká opilost
nadměrná rychlost
hádka se spolujezdcem
James
kdesi daleko Daleko za oceánem
To divné pobřeží – jako by se naklánělo
domy nohama vzhůru…

Věřím žes to přežila
Musíš zase brzy napsat
dostat se z toho

Musíš dál hledat

Musíš hledat Slunce

(napsáno 1988, publikováno in Tvorba, 1991, č. 30)

 Pogo
(věnováno „Teplicím v Praze“)

Ó! Být tak jedním z těch pěti
nahých komunistických andělů
kteří močili nekonečnou Internacionálu
na hlavu svatého Jana Křtitele
zatímco on
Veliký Masturbátor
třímal v rukou žezlo hořícího mrakodrapu
a zpíval!
Ó! Být tak jedním z těch
churavých přátel kakofonie
v komických šněrovačkách
opásaných biblemi a hmoždíři
a moci ochutnat z jejich divokého dortu zkázy
Ó! Představte si to!
Být doktorem patafyziky a mít na zadku třetí oko
Vidět
jak novodobé harpyje kolaborují s krásou v tanci
který se řítí do lůna Matky Prasmrti
vyrabovaného srpokladivismem a krutou svastikou
Vidět jejich břicha šklebící se na lidstvo
s orwellovským smutkem
břicha spirálovitě stočená do kocábek
plných vepřů
s umělým chichotáním za večerního šera
Vidět jejich exkrementy
plivat páru do úst Tisíce a jedné noci
a Tisíc a jednu noc vidět salutovat
četě bezprizorních milenců…
Ó, jen tančete!
Tančete, nebožtíci moji!
Dokud je co pít
a dokud dvouocasé sny neprchají ze sklenic
před vašimi semel atque iterum
měknoucími mozky
Tančete!
Tančete o překot
jako by stroncium 90 nemilovalo vaše kosti
svou nežnou zkurvysynskou láskou
bez pizd a orgasmů
Tančete
jako by Peritiové
zdivočelí v lágrech pěticípého Acherontu
nezvedali nad město svůj blbý rakovinový hrb
a jako by ten hrb
podvázaný na způsob vaječníků
žíní z trojského koně
neprosil o naději…
Ó, v krvi a v slzách tančete!
Miláčkové smrti! Také já vás miluji!
Také já vás miluji –
a kašlu přitom na Poezii!

(napsáno 1990, publikováno in Weles, 2017, č. 70–71)