Filosofie už není syntetickým soudem, ale jako syntezátor myšlení, má způsobit cestování myšlení, udělat ho mobilním, učinit z něj sílu Kosmu
Gilles Deleuze & Félix Guattari : Tisíc plošin¹

Nemusí být člověk humanitně vzdělaný, aby pochopil, že poslední velký koncept světa na téma uspořádání společnosti odešel se socialismem. Ani nemusí příliš nábožensky přemítat, aby zahlédl, že následky vymizení vůbec nějakého konceptu zcela otřese pozicí Člověka a představ o sobě. Stačí se pozorně okolo sebe dívat a důsledky vymizení jsou všudypřítomné. „Je třeba měnit pravidla za chodu, aby v dnešní turbulentní době zdravotnictví přežilo.“, suše konstatuje ve své prezentaci manažer nemocnice. Nemusí ani hřímat na shromáždění soukmenovců, abychom důsledky takového oxymorónu prožívali všichni. Sluneční stát a jemu podobné utopie necháváme spát na poličkách knihoven jako epizodu, vůči níž jsme prý získali dostatečnou imunitu vlastní historickou zkušeností. V klidu si listováním technickými novinkami vychutnáváme představu, jak nám dron klepe na okno a v pařátku nese pizzu. To, že tytéž drony jinde zabíjejí, už také nějak víme, a přesto si nepřipouštíme, že by na našem technologickém optimismu bylo něco z ostnu ideologie.

Každodenní zkušenost nám systematicky boří mýty o světě, v němž jsme byli vychováváni, a které tradujeme svým potomkům (např. danost lidských práv nebo nevyvratitelnost konceptu lidské důstojnosti. Podobně francouzský filosof Gilles Deleuze vystřízlivěl z revolučního opojení roku 1968 a vnitřně se musel vypořádat s faktem, že obsah a forma naděje, kterou revoluce přináší, podléhá mnohem širšímu kontextu, o jehož struktuře je třeba se nejprve něco dozvědět. Spolu s psychoanalytikem Félixem Guattarim promýšleli tento kontext a vydali známou esej Tisíc plošin, kde se text hemží novotvary jako deteritorializace, rhizoma nebo slovní hříčkou monáda X nomáda. K textu na první pohled těžko stravitelnému se přidružuje dandyovský výraz obou autorů na dobových fotografiích, takže běžný čtenář v lepším případě odloží knihu jako nějaký kuriózní artefakt. Stojí za to, se u těchto dvou protagonistů postmoderny zastavit. Zkusit zrekapitulovat jejich terminologii starou bezmála padesát let na příkladech kontextů ze současných technologií.

Mnohovrstevný text lze chápat jako projekční plátno, roztažené v roce, kdy se Steve Jobs pokoušel o studia a Bill Gates programoval školní rozvrhy. Cesta filosofů za horizont událostí je ovšem veskrze nebezpečná a umožňuje, jako ostatně každý tvůrčí akt, uvíznout ve spleti různých interpretací. To se s úspěchem stává každému, kdo se do onoho podniku pustí, a v tom spočívá tajemství a výzva textu zároveň. Sami autoři však svůj počin považují za epistemologický, s jistým nárokem na pravdivost, ovšem bez tradičního pojmu pravdy. V jejich širokém poli pro interpretace, které stvořili či exponovali, se lehce legitimují i mechanismy moci, která k tomu vládne dostatkem prostředků, ačkoliv autoři právě svou epistemologií chtěli rozkrýt rizika a předpoklady uchvacující moci. Jestliže pochopíme Tisíc plošin jako přehodnocenou morfologii dějin, pak vzpomeneme na přímočarý jazyk Oswalda Spenglera, který popisuje, jak nás dějiny stíhají svou nevyhnutelností, zvláště stane-li se jejich středem instrumentální člověk. Píše-li Spengler v Soumraku Západu „Gotické dómy a dórské chrámy jsou zkamenělou matematikou. Jistě, teprve Pýthagorás vědecky pojal antické číslo jako princip řádu světa.²“, pak autoři Tisíce plošin navazují: „Státní geometrie nebo spíš spojitost státu s geometrií se naopak manifestuje primátem elementu-teorému, který nahrazuje měkké morfologické formace pevnými a ideálními podstatami, afekty vlastnictvím, proces segmentací předem určenými segmenty. Geometrie a aritmetika získávají moc skalpelu.³“ Podívejme se blíže na několik příkladů a začněme poslední citací.

Pod poněkud záhadnou „státní geometrií“ si můžeme představit například sociální systém, který se instrumentálně spojil s informačními technologiemi. Přestavme si konec konců jakýkoliv státem provozovaný registr. K čemu vede taková hypertrofie sběru a vyhodnocování dat, z nichž lze pořídit obraz člověka, jeho situace, zdravotního stavu nebo přestupků? Jak v situaci, kdy „nevyklouzne ani myš“, dosáhnout naplnění takových pojmů jako životní prostor nebo svoboda? Za přispění všech databází se jako odvrácená strana vymezuje nová železná opona mezi těmi, kdo bytují v hraničním pásmu většinových konvencí a kdo se pohybují uvnitř. V instrumentáriu registru dlužníků pak není místa pro odpuštění nebo „přimhouření oka“, zvlášť když se právo v exekučně-průmyslovém komplexu redukuje na ekonomické výpočty. Společnost, o jejíž křesťanských základech se zhusta tlachá, úplně pomíjí základní evangelijní výrok „milosrdenství chci a ne oběť“ a radostně volá „skalpel prosím.“ Nikoli náhodou se mluví o vyloučených lokalitách. Jestliže sociologie sní o modernizaci ve smyslu vyspělosti státních útvarů, pak jeden z faktorů modernizace, jakým je bezpochyby infrastruktura (včetně vyspělých informačních technologií) se podílí na zpětném chodu dějin. Existence ostrakizovaných lokalit výrazně brzdí sociální mobilitu, zde narozený má menší šanci na získání vzdělání a hodnotného pracovního místa. A právě na destrukci pýchy z konceptu modernizace se podílí veškerá „geometrizace“ společnosti za vydatné pomoci informačních technologií. Když se přecení jejich instrumentální smysl, stroj řadí zpětný chod.

Je ovšem třeba pátrat dál. Stát svými zákony ještě drží takové pojmy jako je ochrana osobních údajů. Řečeno slovy Rousseauovými, občan uzavírá se státem společenskou smlouvu⁴. Nedávno jsme se ovšem stali svědky situace, kdy osobní údaje byly fakticky vyvedeny mimo technologie státu podivnou smlouvou mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí a nadnárodní Fujitsu. Tento fakt si sám o sobě zaslouží podrobnější rozbor, na tomto místě můžeme jen položit otázku, co za daných okolností zbývá ze společenské smlouvy v době, kdy lze státní správa outsourcovat? Zásluhou internetu už není potřeba vymezovat data teritoriálně. Mezi propojenými sítěmi a stále se zvyšujícími průtoky dat se dostáváme k Deleuzova a Guattariho slovu deteritorializace. Zcela zjevnou aplikací mnohovrstevného pojmu je dnešní cloud computing. Přehodnocuje pojmy suverenity a soukromí a to k nepoznání. Data, která byla donedávna přístupná jen několika málo správcům a provozovatelům se díky cloud computingu mohou potulovat kdekoliv na světě. Podléhají pravidlům obřích korporací, v jejichž režii přebývají, a jejich osud je spjatý s globalizovaným pojetím světa. Podléhají tudíž všem potřebám o zabezpečení před riziky celosvětového hackingu a zároveň tržním náladám oněch korporací, které již mnohdy deklarovaly svojí převahu nad tradičními státními útvary. Určitým náznakem, že se problém stává příliš zjevný, je snaha o vznik tzv. státního centra sdílených služeb, kde by zůstala data pod naší střechou⁵. Jinou otázkou je, jak nakládáme my sami se svými vlastními daty. Pokud nám neleží výhradně na našich médiích, svěřujeme je android telefonům (Google), své hovory Skype (Microsoft), nebo kontakty iCloudu (Apple), zkrátka pokud svá data chceme mít pořád po ruce, jejich provoz není ukotvený na nějakém místě ba ani na tom, kde momentálně přebýváme. S rozvojem mobilních technologií přímo bloudíme v neomezeném univerzu globalizovaného světa. Několik staletí užitečná společenská smlouva se transformovala na odkliknutí smluvních podmínek provozované cloudové služby.

V souvislosti s jedním reklamním sloganem, že kde jsou naše data, tam je i náš život, si nutně musíme položit otázku, co je ještě centrem a co periferií. Centrum již není výhradně topologická kategorie, vedle klasické infrastruktury jako prostředku sociální směny nabývají technologické kanály značné důležitosti. Periferií se pak stávají všichni, kdo nemají podíl na tomto způsobu směny, ať už z důvodu nedostupnosti Internetu nebo nedostatku technologických znalostí. A opět tu máme skalpel v nové podobě. Technologie v internetových oblacích se rozvíjejí tak divoce, že trpí mezigenerační směna a vylučují se z takového druhu směny celé kategorie uživatelů (nejen věkové generace), které již nemají schopnost se rychle orientovat a adaptovat.

Samostatnou kapitolu v této souvislosti tvoří boj o síťovou neutralitu⁶, jejíž ztráta by postihla jak stranu poskytovatelů dat, tak stranu konzumentů a vyloučila by je z takto chápané směny. A v souvislosti s pojetím Internetu jako prostoru společenské směny je třeba upřít zrak k diskusím o zdanění informační dálnice⁷. Zvlášť promyslet dopad takových opatření na ty, o nichž lze předpokládat, že budou předem vyloučeni. Myšlenka má na svojí obhajobu ovšem silný argument. Lze totiž uvažovat o příčinách vylučování v přehnaném důrazu na roli technologií v chápání společenské směny. Snad bychom pak měli být ušetřeni povzdechu lékaře: Nemohu léčit, nefunguje informační systém.

Je otázkou nakolik jsme se museli vyvázat z dominantního myšlení západu, abychom našli zalíbení v nehierarchicky strukturované skutečnosti jakou je dnešní Internet. Nakolik jsme museli vytěsnit ontologický problém skutečnosti, abychom mohli společně s piráty prohlašovat, že Internet je naše moře. V Dějinách světa vydaných v Německu v letech 2009-2010⁸ se jedna ze závěrečných kapitol věnuje fenoménu masové kultury a tzv. Web 2.0, kdy se privátní data stala veřejným virtuálním prostorem zejména díky sociálním sítím. Nikoho nepřekvapí, že nejdřív mediasféra a pak události podléhají vyjádřením na facebooku nebo twitteru, kde sami uživatelé v roli tvůrců zakládají nestrukturovaný pohled na skutečnost. V tisíci plošinách najdeme, že (rhizom) vytyčuje rovinu, jaká už nemá dimenze kromě těch, jež jí procházejí; také multiplicita, již tvoří, už není dál podřízena Jednomu, ale má konzistenci sama o sobě. Jsou to multiplicity mas, či smeček, a nikoli tříd; anomální a nomádské multiplicity, nikoli normální a legální; multiplicity stávání se nebo transformací, a již nikoli spočitatelných prvků a řízených vztahů, mlhavé a ne exaktní celky, atd⁹. Nechce se věřit, že myšlenky byly publikovány v roce 1972, tedy několik desetiletí před existencí sociálních sítí, u jejichž zrodu stáli výhradně technologové. Jako by jim to našeptávali Deleuze s Guattarim, kteří vzápětí pokračují: „Z hlediska pathosu vyjadřuje tyto multiplicity psychóza a především pak schizofrenie. Z hlediska pragmatiky se jich využívá v kouzelnictví.“ Příklady v diskusních fórech si zajisté najdeme sami, nepočítaje aplikované pojmy jako redundance a replikace, kterými se hemží svět cloudů a jejich datových center.

Pojem rhizomatu, neboli výhonku, boří další mýtus z dob Rousseauových současníků. Jestli se ve staré metafyzice ještě dalo mluvit o nějakém uspořádání, encyklopedisté nalezli jediný klíč v abecedním uspořádání věcí a rozvolnili náboženská pouta. A podobný obrat zažíváme i dnes na prahu krize vědění. Problém zasahující vzdělávací systém, kdy se zoufale hledá životaschopný model skutečnosti, který by založil fungující společnost a odrazil diktát peněz. Představíme-li si soubor vědění a znalostí jako rhizoma, tedy brambor, z nějž vyraší výhonek nějakým směrem, je tento směr jedním z možných závislý na zadání vyhledávacích kritérií. Jiný výhonek by vytvořil jinou skutečnost, jinou interpretaci světa a proto lze souběžně sledovat mocenské snahy se růstu tohoto rhizomu zmocnit a tento svět vykládat případně určovat vyhledávací kritéria. Zajisté si všimneme vysoké proměnlivosti hesel o politicích na wikipedii. Jsme v nebezpečí, že drobné modifikace nás mají manipulovat. Nikdy nedosáhneme takového nadhledu, abychom postřehli, že skutečnost se tiše stává hyperskutečností. Příkladem může být případ z wikipedie, která má ambici být obrazem skutečnosti. Pravidlo uvádět zdroje při tvorbě hesel je nutnou podmínkou, ale již je popsána situace, kdy na místě odkazu na věrohodný zdroj stál článek novináře, který primárně čerpal z téhož hesla na wikipedii¹⁰. Bez toho, aniž bychom se stali obhájci skutečnosti, podlehneme jako Narcis uchváceni odrazem vlastní tváře.

Tentokrát je to ovšem „gometrie korporací“, která nikdy nespí protože nic není zadarmo. Na množství datových stop, které na sociálních sítích po sobě zanecháváme, jsou již nahozeny sítě. Obrovský boom v komerčním světě zaznamenávají technologie tzv. Big Data, čili výlovu nezměrných hald dat, chatů nebo tweetů, aby se statisticky využily za marketingovými účely nebo sociologickými průzkumy a daly se těžit coby surovina. Jedna z diskusí, které na tomto poli probíhá se týká otázky, zda data z facebooku jsou veřejná, což všichni uživatelé odsouhlasili, když si zakládali účet. Sám facebook spolu s jinými firmami poskytují nástroje pro těžbu uživatelských dat¹¹ zcela otevřeně, což je pozoruhodné, ale nepřekvapuje. Není tedy třeba, aby za průzkumy stála nějaká instituce, nebo specializovaný legislativní aparát. Samy technologičtí giganti si dokáží svou suitou právníků poradit před potenciálními i faktickými spory. Dokonce se facebook svým psychologickým experimentem, kdy pozměňoval úmyslně statusy, aby zjistil manipulovatelnost uživatelů, zařadil po bok seriózním vědcům a vyšel s čistým štítem¹². Pevná půda pod nohama se stala další iluzí bez nároku na věrohodnosti diskurzu.

Blížíme se k pochybnostem Splenglera který v závěru kapitoly Faustovské a apolinské poznání přírody hodnotí sebezničení exaktních věd poukazem na jejich rozmělňování: Člověk se zříká důkazů; chce věřit, ne rozčleňovat. Kritické bádání přestává být duchovním ideálem. Smrt vědy spočívá v tom, že už nikomu není událostí.¹³

Na závěr stojí za zmínku pojem crowdfundingu neboli získávání prostředků na projekty ze zdrojů masy. Navenek to vypadá jako model demokratického principu, startupové projekty mají naději na úspěch pokud v globálním světě naleznou dostatek sponzorů. V informačně rozpadlém světě by se to stát nemohlo. Fakticky tento způsob sponzorování připomíná nejryzejší liberální principy. Podobně neexistují některá hesla na wikipedii, protože nestojí nikomu za to, aby byla založena. Snaha relativizovat neochvějnost mainstreamu ovšem postrádá protipól ve zdůraznění okraje, kterému nový deleuzovský mýtus neumí podat pomocnou ruku. Nemá odkud brát a stírá poslední metafyzické zakotvení poukazem na masy a smečky.

A právě zde se můžeme na chvíli přenést zpět k úvahám filosofů o zmařené revoluci. Tisíc plošin můžeme chápat jako modelovou odpověď na otázku po podmínkách lidské situace. Můžeme se ptát po současné typologii takového mladého revolucionáře, který by zohlednil Deleuzem vyměřený prostoročas. Zřejmě bychom spatřili mladého geeka, který právě přepisuje firmware ve svém mobilním telefonu vývojářskou edicí nově uvolněného minor updatu oblíbeného operačního systému. Brouzdá po diskusním fóru, protože mu aplikace hlásí divné chyby. Nad ránem jde bez úspěchu spát, protože jej čeká prezentace u zákaznické firmy a project manager si potrpí na dochvilnost. Koho by z toho nebolela hlava. Třeba během dne komunita vydá nový opatchovaný release a odpoledne si jej stáhne z gitu. Že není rozumět o čem je řeč? Nevadí, tato deteritorializovaná revoluce není určená pro široké masy, to jen mladý nadšenec sublimoval revoluční potenciál do odrazu své tváře v zrcadle, přičemž uctívá novodobý pěstní klín.

Metaforicky řečeno, je Internet nebo Web 2.0 prostor, kde člověk již nemluví k někomu, ale v důsledku sám k sobě. V tomto smyslu to bude periferie z masa a kostí, která se stane lékem naší nemoci sebelásky, až se objeví vyhladovělá na našem zápraží. V ten okamžik se nástroje globálního světa, virtuální peníze nebo statusy, stanou bezcennými artikly tváří v tvář Skutečnosti, kterou jedině periferie uchovala jako poklad nekončících dějin.

Napsáno pro časopis Tvar