Když se Erich Fromm vrátil ze svého amerického exilu, pokusil se ve své knize Strach ze svobody popsat průběh fenoménu, jak je těžké unést bez psychických následků fakt, že nikdo z vnějšku neurčuje naše společenské bytí. Naše současná neoliberální společnost si užívá dosažného pocitu svobody, cítí se dostatečně historií poučena a programově nenachází zalíbení v autoritářských představách uspořádání společenských pořádků. Současná doba je podstatně jiná, avšak nyní čelí zcela novým výzvám, které popisuje Byung-Chul Han, německý filosof a autor několika knih vydaných v jednom svazku zásluhou překladu Radovana Bartoše nakladatelstvím Rybka Publishers pod souhrnným názvem Vyhořelá společnost. Autor se narodil v Soulu a původní studium hutnictví vystřídal v osmdesátých letech studiem filosofie, německé literatury a katolické teologie ve Freiburgu a Mnichově. Hanova zkušenost s čínským kapitalismem založeným na trhu s napodobeninami různého zboží (Shanzhai-Markt) jej přivedla k samostatným úvahám o takzvané společnosti únavy. Společnosti posedlé kultem činorodosti, kde se upřednostňuje hyperaktivita a obětuje se soustředěnost a smysluplnost v zájmu zachování holého života neboli přežití. Zde se také setkáme s něčím, co Evropa implantuje do svých výrobních vztahů, aniž by si všimla, že to pochází z odlišné tradice, a stává se novou ctností kapitalismu. Člověka současné doby nazývá subjektem výkonnosti, který se tak dostává do náručí svobodného nutkání maximalizovat výkon. V této souvislosti Han zmiňuje, že psychická onemocnění společnosti výkonu nejsou důsledkem nadvlády vnější moci, ale dobrovolného podřízení výkonu, jehož paradoxní svoboda vede k syndromu vyhoření a pocitu vyčerpanosti.

Neustálé výzvy po iniciativě je vnitřním nutkáním, které se mylně vydává za svobodu. Tento vývoj je těsně spjatý s kapitalistickými výrobními vztahy. Od jisté úrovně produktivity je sebevykořisťování podstatně efektivnější a vede k podstatně vyšším výkonům, než vykořisťování někým jiným, jelikož je provázeno pocitem svobody.

Subjekt výkonnosti totiž konkuruje sám sobě a dostává se pod destruktivní tlak, jenž jej nutí, aby neustále překonával sám sebe.

V konfrontaci s ideálním já se reálné já jeví jako zkrachovalec, který je zahrnován sebevýčitkami.

Vzpomeňme na nám dobře známou metodu daňově výhodného způsobu u zaměstnávání lidí na živnostenské listy, kde se přenáší podnikatelská rizika na zaměstnance. Podle Hana syndrom vyhoření a deprese jsou dominantní choroby 21. století a vykazují autoagresivní rysy.

Čtenář si může povšimnout, že mnoho autorových větných konstrukcí nese stopy moderního francouzského myšlení. V tvrzení „...projekt se mění v projektil, jenž subjekt výkonnosti vysílá proti sobě samému“, nalezneme jasnou Deleuzeovskou stopu. To zatěžuje na první pohled plynulost čtení až do chvíle, než čtenář přijde na chuť používaným metaforám. Od toho okamžiku se stanou Hanovy texty strhující.

Ve vyhořelé společnosti kromě ubývající schopnosti kontemplace chřadne i vztah k druhému. V rámci požadavku flexibility se nárokuje moderní já jako beztvaré, bezcharakterní, ale vysoce efektivní. Nad situací se klene přemíra atmosféry pozitivity, kde odmítnutí nebo jakýkoliv náznak pochybností je vnímáno jako slabost a neiniciativnost. Ano je nevyhnutelné. Navíc se zvyšuje hodnota zdraví a souběžně se prohlubuje izolovanost jedinců. Výrazným příkladem, který Han zmiňuje, je fenomén japonských hikikomori, poustevníků ve vlastní zemi, jejichž výpovědi jsme mohli vidět na loňské výstavě Skvělý nový svět v galerii Dox. Tito jedinci nenašli uspokojení ve firemních kulturách koncernů a raději volí samotu mezi čtyřmi stěnami zcela izolováni od společnosti, kterou jim nahrazuje výhradně internet. K tomuto jevu Han poznamenává:

Konečné dílo se, jakožto výsledek dokončené práce, stalo čímsi nemožným. Postrádáme formy uzavření, které by měly jasně daný počátek a konec. Zůstává ponoření do sebe. Pocit, že bylo dosaženo cíle se nikdy nedostaví. Není tomu tak, že by narcistní subjekt nechtěl dospět nějakému „závěru“. Ztrácí se, rozpouští se do neurčita.

To přesně odpovídá výpovědím protagonistů hikikomori, ve kterých vyjadřují své pocity, kdy se ve výtazích firem míjejí se svými anonymními spolupracovníky, které spojuje jen výtahová šachta. Vyhořelá společnost se ráda podle Hana manifestuje jako společnost transparence a pozitivity. Autor si všímá, že příval přímých dat, od posedlosti kontinuálním sledováním, zaznamenávání všelijakých údajů až po jejich zveřejňování a vytěžování, působí jako novodobá ideologie. Taková společnost pozitivity má nakročeno ke zcela nové organizaci lidské duše. Jako by kontinuita a kompletnost dat zastupovala štěstí. Všimněme si, že nedávná konference Společně otvíráme data, pořádaná fondem Otakara Motejla, se nesla přesně v duchu Hanových poznatků. Praktické využití snahy státní správy zpřístupňovat nasbíraná data k veřejnému využití má vedle praktické i svojí stinnou stánku. Vynecháme-li skutečnost, že pod tlakem transparence je ochromeno strategické jednání, pak se do hry dostává i fakt, že lidský jedinec není transparentní ani sám vůči sobě. Jak Han uvádí, tlak na transparentnost degraduje samotného člověka na pouhý funkční prvek v systému. Imperativ otevřenosti resp. neskrytosti je totiž příslibem maximálního výnosu a je oporou pro společnost dozoru a důvodem jeho demokratizace. Totální vystavování se je Hanovými slovy jistý druh duševních popálenin. Naivní ideologie post-privacy je ve svém důsledku pornografií a hyperviditelnost je obscénní. Ve finále z pozitivního paradigmatu nemožnosti říci ne nastupují poruchy jako vyčerpání, únava a deprese.

Volání po transparenci se ozývá nejhlasitěji tam, kde už neexistuje žádná důvěra. Ve společnosti zakládající se na důvěře,není žádné dotěrné volání po důvěře slyšet. Společnost transparence je společností nedůvěry a podezřívavosti, která kvůli mizející důvěře sází na kontrolu. Hlasité volání po transparenci ukazuje právě na to, že se morální fundament společnosti hroutí, že mravní hodnoty jako čest nebo upřímnost ztrácejí stále více na významu. Na místo selhávající mravní instance nastupuje transparence jakožto nový společenský imperativ.

V první řadě se jedná o imperativ ekonomický. Světlo pravdy denarativizuje a podle toho je společnost transparence společností bez básníků. Podobně se ideologie shromažďování dat (big data) mylně považuje za informační společnost, jakoby s množstvím dat rostlo i poznání. Jako by teorie vyplynula přímým pozorováním dat. Zde se vytrácí hodnota teoretického modelu a degraduje se kouzlo teoretického výkladu a vyprávění. Ovšem podle Hana myšlení poháněné daty neexistuje, daty je poháněno jen počítání. Zakořenila se skepse vůči interpretaci, ale krása přece jen vyžaduje určité vypětí. Dnešek je zahlušen přebujelým chrlením dat. Vedle syndromu vyhoření se také usidluje další psychické onemocnění IFS - Information Fatigue Syndrome, čili jakási přesycenost daty a z nich plynoucí poruchy ze shromažďování veteše.

Zde se Han zaměřuje na přemrštěná očekávání od sítového propojení lidí a z nich plynoucí všespasitelnosti technologií. Digitální komunikace naopak přináší hlubokou erozi společenství. Rozkládá veřejný prostor a prohlubuje izolovanost lidských bytostí. Digitální komunikaci nedominuje láska k bližnímu, nýbrž narcismus. Jak filosof metaforicky dokládá: Je to fenomenologie "líbí se mi"

Budoucnost přitom zakrňuje na optimalizovanou přítomnost. Totalizace přítomnosti ničí časově podmíněné druhy jednání, jako jsou zodpovědnost nebo slib.

A u fenoménu lajkování na facebooku se společně s Hanem zastavme. Určitě si vzpomeneme na nedávnou diskusi, kdy se Zuckerbergovo impérium pokoušelo uvést do života tlačítko s palcem dolů, ale gesto odmítnutí se v pozitivně naladěné společnosti jaksi nenosí, a proto se záporné nálady opisují "neutrálními" emotikony. Letmým pohledem nás napadnou neblahé důsledky psychologie vytěsnění, ale autorovy úvahy jdou dál až k radikálnímu tvrzení, že neoliberální systém je navýsost stabilní i a přes rozevírající se sociální nůžky nemůže dojít k revoluci. Případný radikální odpor je neutralizován poukazem na volnost, která přehlušuje ideu rovnosti. Bratrství bylo nahrazeno pojmem komunity a komunita ve svém důsledku pracuje pro systém. Tento jev označuje Han psychopolitikou. Ta pomocí monitorování chování mas a následnou analýzou založenou na veledatech s tím již kalkuluje a tvoří recepty na ředění napětí.

Používání chytrých telefonů ukazuje, jak se svoboda proměňuje na nátlak. Skladba aplikací v miniaturních aparátech ukazuje, jak neoliberální imperativ výkonnosti mění čas na pracovní dobu kde aplikace umožňují, aby si každý nosil sebou pracovní tábor. Takto nejsme schopni od práce uniknout a svoboda mobility redukuje každé místo na pracoviště a každý čas na pracovní dobu. Máme nutkání všude pracovat. I relaxace je jistým modem práce. Podle Hana vyčerpané subjekty výkonnosti usínají tak, jako usíná včela. Ale včela zpravidla nespí. I ve chvílích „volna“ alespoň zahřívá královnu.

Definicí pojmu digitálního roje ukazuje Han jak digitální revoluce, ač se zdá zlomová, není sto vytvořit mocenskou protiváhu ke kapitalismu tak, aby jej zpochybnila. Masám v tzv. digitálních rojích upírá ve své efemérnosti politickou sílu neschopnou vyzrát, neboť „roje nepochodují a chybí jim rozhodnost“. Pravdou je, že nové technologie bývají systémem rychle integrovány, podobně, jako se okrajové trendy začleňují do módy aby produkovaly zisk. Například krypto-anarchistické měny typu bitcoin pomalu získávají své místo a už jsou již obchodovatelné. Je ovšem potřeba vzít v potaz fakt, že systém nereaguje na nové technologie bez vzájemného vlivu a nedá se na ně pohlížet jen jako na slabiny. Vývoj v hnutí opensource výrazně změnil postavení proprietárního software, čímž jasně reprezentuje dost vyzrálou sílu, která snese srovnání s autoritativní silou moci.

Konec konců hnutí přichází z IT oblasti, která jako jediná má znak původní dělnické třídy. Ajťáci jako jedni z mála aktérů společnosti disponují starým radikálním potenciálem toho, co se kdysi označovalo za třídu. Už jen tím, že ve své tvořivosti není izolovanost jejich způsobem bytí. Ačkoliv paradoxně jejich mentalitě může vyhovovat samotářství jako důsledek častěji zastoupených poruch autistického spektra. Proměna na úrovni vývoje software, kdy se aplikuje tzv. sociální development na úrovni github nástrojů, ukazuje naopak sílu, která se prolamuje z virtuality do reality a má bezprostřední dopad na mody chování, ať je to hnutí wikipedie nebo zkráceně jakýkoli crowdfunding, případně financování startupů. Zde vyplouvá na povrch Hanův generační posun, který dokládá, jak rozdíl 10 let ukazuje vliv dynamiky technologického vývoje do takové míry, že stále novější technologické koncepty dokáží navodit atmosféru generačního rozdílu. Protože jak sám autor úvah uvádí poukazem na zásadní proměnu společenského života: Digitálním tahem (digital turn) už člověk pasivně nezkoumá podmínky za jakých je realita konstruována, ale sám jí projektuje, snaží si jí vyrobit a uvést do života. To je distinkce, která „starší“ generaci uniká. Nepřisuzuje jí klíčový význam, ale stopováním tohoto faktu můžeme přece jen získat jistou naději. Že dříve či později přijde takové sousto, které všeobjímající systém nepozře a dostane se do inkonzistence.

Tedy pokud to všechno ve zdraví přežijeme.

Publikováno v literárním časopise Tvar 11/2017.

Byung-Chul Han (1959 v Soulu), německý filosof a kulturní teoretik. Je profesorem na Univerzitě umění v Berlíně. Jeho oblastí zájmu je filozofie 18., 19. a 20. století, etika, sociální filozofie, fenomenologie a teorie médií. Je autorem šestnácti knih, v nichž pojednává o podmínkách tzv. společnosti únavy (Müdigkeitsgesellschaft) a společnosti transparence. Vzhledem je svým kořenům zkoumá v evropském kontextu neolgismus shanzai, v němž identifikuje dekonstruktivní praxi čínského kapitalismu.

Hanova současná práce se zaměřuje na ideologii neoliberální tržní společnosti, která vede až k diktátu činorodosti běžnému jen totalitních systémech. Ve svých knihách popisuje dnešní společnost jako společnost únavy, kterou charakterizuje patologickou poruchou vedoucí až k depresi a častému syndromu vyhoření. V knize Agonie Eróta přináší na příkladu rozboru znaků používaných ve filmu Larse von Triera Melancholia. Vidí v něm obraz dnešní společnosti, kde výrazně převládá narcismus a sebestřednost. Ve spojení s diktátem pozitivity to vede k zatemnění myšlení a fantazie. Kniha Müdigkeitsgesellschaft vyšla 11 jazycích. Několik korejských novin uvedlo, že je nejdůležitější knihou roku 2012. Výbor z díla vzchází v češtině poprvé.