Stará paracelsovská myšlenka, že lék od jedu odlišuje pouze podané množství, je nosnou rovinou kritické práce univerzitního neurologa Manfreda Spitzera: Kybernemoc! s podtitulem Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví. Spitzer působí v německém Ulmu a už jeho předchozí kniha nazvaná příznačně Digitální demence s podtitulem Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum vzbudila oprávněnou pozornost veřejnosti, zejména rodičů a pedagogů, kteří se potýkají s dětskou roztěkaností. Název knihy Kybernemoc! je v konci ozdobený vykřičníkem; tato použitá interpunkce má podtrhnout naléhavost, s jakou se téma knihy varovně obrací na čtenáře.

Spitzer v roli neurologa zdůrazňuje své zjištění, že klouzání prstem po tabletu v principu nenahradí klasické počítání na prstech ruky při výuce počtů, a tudíž naznačuje, že setkání dítěte s tabletem jako výukovým nástrojem by se mělo odehrát co nejpozději. Ba co víc - to všechno hlásal kriticky už v době, kdy nastupovala ideologie pokroku digitalizace v podobě diskutované akce „tablety do školek“. Sotva si dovedeme představit, že by elektronická chůvička stoprocentně nahrazovala prvotní interakci dětí s vezdejším civilizovaným světem. Leč současná kyberlobby nám nabízí jako všelék vymoženosti svých hraček. Nadváhy způsobené poleháváním u videoher nás má zbavit vhodná dietní aplikace, problémy ve škole spraví ten správný výukový program a na pocit osamělosti se předepisuje Facebook. Digitální média jsou nám doporučována jako univerzální všelék, ačkoliv se zde zaměňuje příčina za následek. Přesile okolí podléhají i rodiče dětí, kteří by jinak negativnímu vlivu médií rádi čelili.

Strach z promeškání

S německou precizností nám Spitzer dokládá, jaký neblahý vliv na kvalitu spánku má ve vztahu ke školním výsledkům usínání v kombinaci s každodenním používáním mobilního telefonu. Zda a jak často se chytrý mobil používá ke hraní her, poslechu mp3 nebo chatování, vyjadřuje prokázaná latence, za jak dlouho se dostavuje spánek a s ním rostoucí akumulovaný spánkový deficit. Podíl snížené kvality spánku na celkové únavě autor přičítá nedostatečné regeneraci organismu, v důsledku čehož se projevuje úbytek vzdělanosti. O takto komplexní studii vlivu moderních technologií na vzdělanostní úroveň populace se právě autorovi jedná. Odcizený a zneužitý systém odměňování velmi dobře mapuje a svými argumenty precizně zpracovává potomek téhož národa, z něhož pochází i zakladatel novodobé medicíny, věčně zvídavý Paracelsus, nazývaný pro jeho reformy lékařské vědy „Lutherem mezi lékaři“; ten se narodil ve švýcarském Einsiedelnu čili na průsečíku dvanácti evropských cest slavné svatojakubské pouti do Santiaga de Compostella, která stojí v úsvitu vrcholné renesance a na křižovatce lutheránské reformace.

Spitzer metaforicky přirovnává univerzálními funkcemi nabitý telefon ke švýcarskému nožíku, a to zejména pro jeho komunikační schopnosti, které zajišťuje souběžně s připojením k internetu, a představuje tak univerzální komunikační nástroj, bez něhož si nelze představit běžné každodenní fungování. Na tento novodobý artefakt poukazuje stále frekventovanější pojem nomofobie - No Mobile Phobia, fobie z nepřítomnosti mobilu. Bez přítomnosti trvalého vstupu do online světa si připadáme zcela bezbranní a handicapovaní. Důkazem budiž fantomické nutkání displej mobilu trvale kontrolovat, které projevujeme bezděčným pokukováním po stavu svého fetiše, zda nám někdo právě nevolal či zda nám někdo neposílá zprávu - zkrátka neseme si s sebou trvale nás rozptylující kontrolu, zda-li je svět tak, jak má být. Jinými slovy neustále setrváváme on-line a na příjmu. Tento fenomén definuje autor zcela exaktně jako „strach, že něco promeškáme“, zkráceně FoMO neboli Fear of Missing Out, a zdůrazňuje, že náchylnější na takto definované úzkosti jsou pochopitelně mladí lidé. Strach z promeškání vstoupil do našich životů a stal se součástí mainstreamu a mimo jiné i nástrojem reklamy, neboť je již integrální součástí mnohých reklamních kampaní.

Někteří lidé se domnívají, že nadměrný mediální konzum nelze považovat za závislost, nýbrž pouze za „zlozvyk“. Tomu musíme jednoznačně odporovat na základě našich poznatků o formách nelátkové závislosti (viz třetí kapitola). Herní průmysl přece svůj obchodní model buduje na rozvoji závislosti! Spitzer v kapitole „Proti závislosti, nebo technické obelstění sebe sama?“ uvádí tento citát herního vývojáře: „Každou minutu, kdy bojují, vydávají peníze, aniž by si toho vůbec všimli, a tak se dělají prachy. Potom si vymyslíš nějaký event, který lidi přiměje, aby proti sobě bojovali ještě víc. To je baví, protože se ve hře něco děje. Nám naopak pořád běží v hlavě: ‘Wow, už zase tečou prachy!’ Lidi se uvrtají k ještě většímu utrácení, a dokonce to dělají rádi! Neuvědomují si, jak je dojíme. Prostě je to baví.”

Sběr soukromých dat

Jedno z hlavních simulaker, na které Spizer ve své studii výrazně poukazuje, je zmatečnost používání Facebooku. Obdobně jako ostatní sociální sítě i tato dává člověku falešný pocit, že pěstuje skutečné sociální kontakty. Autor dokazuje návykovost takové náhražky a poukazuje na dlouhodobé negativní dopady na společenský život. Průvodními jevy závislosti jsou mimo odlidštění zejména pocit nespokojenosti z osamělosti a plíživě rostoucí depresivní nálada.

V návaznosti na to rozebírá metodu odměňování, která se ustálila v komerčním světě výměnou za prozrazení soukromých údajů. Zmiňuje, že ochrana osobních údajů je písemně zakotvena v Evropě již v církevním právu od roku 1215 a nezávisle na něm existuje institut zpovědního a lékařského tajemství. Tedy to, co nyní horko těžko dohání Evropská unie svým nařízením rady Evropského parlamentu o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů, zkráceně GDPR. Což je pochopitelná reakce na sběr soukromých dat, s nímž se roztrhl pytel a který komerční sféra podstatně využívá ke svému jednání na trhu. Vzpomeňme na nedávnou výstavu proběhnuvší v pražské galerii DOX, která předváděla, čeho a v jaké míře jsme ochotni se ze svého soukromí vzdát výměnou za získané pohodlí slevových taktik. Ve finále se velmi rádi necháme za odměnu špehovat, přičemž obchodování s tzv. daty je největší za poslední dobu. Vpravdě už sami nevíme, k čemu všemu jsme vyjádřili souhlas, a málokdo z nás tuší, co lze s velkými daty provádět za analýzy. Internetová stopa, kterou za sebou zanecháváme, je značná a platí pravidlo, že čím chytřejší zařízení používáme, tím je stopa přesnější a náchylnost k potenciálnímu zneužití větší.

Spitzer ve svých úvahách tvrdí, že pro vnímání a rozvoj myšlení a chápání je důležité smyslové uchopení a posléze osvojení si vnímaného. Rozvoj myšlení je pro Spitzera navázán na hmatovou zkušenost. Pochopení koreluje s uchopením. Tvrzení, že digitální média jsou vhodná pro stimulaci rozvoje dětské zkušenosti, se opírá o mylné představy toho, jak dětský mozek funguje. Největší nebezpečí číhá na úrovni umělé inteligence, která automatickými opravami znásilňuje cit vidět vlastní pravopisnou chybu a takto od sebe izolovat produkci vlastního myšlení a vyjadřování. Tím se umělá inteligence bezděky podílí na našem vlastním hloupnutí a vede nás tam, kam chce ona a průmysl na ni navázaný. I autor těchto řádků musel svého času trvale čelit názoru umělé inteligence při psaní textu, kde se frekventovaněji vyskytuje slovo „Vontský“, a trvale musel oponovat vnucovanému přepisu slova na „Pontský“, jako by na záhubu vynálezce létajícího kola Jana Tleskače měl největší zálusk právě tento bývalý římský prefekt.

Srážka s umělou inteligencí

Umělá inteligence například při vyhledávání kontextů na YouTube nás může hloupě svést na scestí, pokud podlehneme nasměrování a nebudeme trvat na svém původním smyslu hledání. Je doloženo nesčetnými příklady, že svádivá moc umělé inteligence se nejvíc podepisuje na malých dětech, které si často nechají odvést pozornost. To vede autora kritického pohledu k tomu, aby se hlouběji zamyslel nad větší diferenciací při uplatňování informačních technologií, od alternativy zcela se jich zřeknout po možnost pečlivě zvažovat, kde úplný půst, nebo aspoň jejich uvážlivé omezení přináší prospěch. Zjištění, že lék od jedu odlišuje pouze množství, je po zkušenostech víc než jasné. Spitzerova studie je první z celé řady dalších studií, které si kladou otázku, co s tím. Je první a nejkomplexnější, ale když se podíváme pozorně, není zdaleka jediná. Že jsme nastoupili do bludného kruhu, ukazuje autor knihy na faktu, že se ze skeptických pedagogů, kteří tuší nástrahy nekritického přijímání digitálních informačních technologií, vytvářejí nepřátelé pokroku. To, že se setkávají s podobnými výhrůžkami, ba až mobbingem všichni ti, kdo se tzv. vyhýbají inovativním metodám výuky, dokládá křiklavým příkladem ze školského úřadu v Los Angeles. Tamní úředník zařídil na úkor fondu oprav z prostředků školy nákup dvaceti pěti tisíc iPadů. Zde se ukazuje, že kritické argumenty proti obezitě a hlouposti, které se dostavují přehnaným užíváním mobilních technologií, se zpravidla neberou v potaz. Při globálním pohledu musí argumentující znát podrobnosti studií a jasná fakta, aby se nenechal znejistit a odolal tlaku lobbistů. K tomu slouží právě předkládaná kniha, která vede k tomu, jak zacházet s digitálními informačními technologiemi v soukromém, pracovním i veřejném životě.

Podobnými tématy s úzkým zaměřením na maskulinitu se zabývá světoznámý Philip Zimbardo (ve spolupráci s Nikitou D. Coulombovou) ve studii Odpojený muž s podtitulem Jak technologie připravuje muže o mužství a co s tím. Zimbardova kniha je mimo jiné odpovědí na diskusní příspěvek, který zazněl v závěru pražské konference Fenomén Foglar z hlediska vědy o náboženství (konala se 13. května tohoto roku). V něm zaznělo konstatování, že se ve sdružování dosud typicky mužské pospolitosti, vontské organizaci, angažují v poslední době převážně dívky. Tento diskusní příspěvek vzbudil přinejmenším nevěřícný údiv auditoria. Jinou aktuální referenci otiskl Tvar 7/2017 v rubrice „Horké párky“ na str. 24 a to na knihu Nebezpečná mělčina od Nicholase Carra, která pojednává o značné roztříštěnosti informací, pokud se spoléháme na internet jako na jediný jejich zdroj. Daň, kterou platíme, spočívá v omezení schopnosti kriticky vnímat kontext výpovědi. Tím se narušuje porozumění obsahu a přehlíží se jeh/o mentální dosah.

(článek byl publikován v literárním obtýdeníku Tvar 18/2017, str. 18)