Do déle zmlklých kostelů v okolí Mšena u Mělníka se vrací život. Když to vyjde, snažím se ho podpořit svou účastí. Po nedávném putování do Kadlína jsem byl, pro mě překvapivě, vyzván: „Pane Bartoň, nezazvonil byste?“ Hrklo ve mně radostí, neb jakkoliv jsem to nikdy nedělal, osobní setkání s jakýmkoliv zvonem je pro mě velkou vzácností, s níž mám již nejednu zkušenost. Do prastaré dřevěné zvonice vedou úzké, ošlapané, červotoči prozkoumané schůdky. Ach ten zvon, kolik staletí tu visí jako svědek chvátajících časů? Jako by byl živý a stále tiše čekal, kdy bude moci vydat svůj hlas. Úžasný výtvor lidí dávno minulých je nese stále v sobě, jako by ke mně mluvil, ač jsem ho ještě nerozhoupal. Už se snažím. Jistě, nemám ten potřebný grif zkušenosti, ale přece jen zvon svůj hlas vydá, aby se rozletěl krajem zdejší náhorní roviny, krajem širého oceánu oblaků.

Po nějakém týdnu tatáž možnost ve Skalsku. Šplháme s místní, starající se paní magistrou a panem Zábojem, tentokrát na mohutnou věž, čnící nad krajem. Počátek dubových schodů již krásně voní novotou, ale čím výše ve věži, tím více jsou zatím, než časem a penězi dojde na jejich výměnu, zaprášené žebříkovité schody zvetšelé a prožrané. Každý krok zavání stále větší nejistotou a modlitba se nyní opravdu hodí. I přes riziko vrzající stolice paní magistra, která na rozdíl ode mě grif má, rozhodnými výskoky na laně mohutný zvon rozhoupá, až jeho srdce tluče do obou stran. Poté ho přebírám a ona rozhoupá ještě jeden menší. Nad kraj tak stoupá část akordu, souzvuk. Jaký pocit v nás vyvolá? Jaký v těch, kdo ho v krajině uslyší?

Ve Skalsku byly zvony původně tři, je ale spíše s podivem, že dva zůstaly – zrekvírován válečnou bestií byl „jen“ jeden. Co může být výmluvnějšího, než když člověk zvon, který šíří tu nejhlubší harmonii srdce a je niternou spojnicí s hudbou Ducha, přetaví na smrtící, ničící děla a nábojnice? Za protektorátu bylo z českých a moravských kostelů odvezeno a roztaveno neuvěřitelných 9801 zvonů. O „Božích mlýnech“ víme, že jejich čas je jiný, než náš, pro nás melou pomalu. Ale jistě a překvapivě. Množí se skupiny lidí, kteří tuto ztrátu nepřenesou přes srdce a pouští se do činností, jejichž cílem je navrátit ztraceným zvonům život a kostelům jejich hlas. Krásným příkladem toho je skupina lidí kolem zvonu 9801, která dala odlít tento zvon symbolicky za všechny ty ztracené, a který již pravidelně zvoní za mír na pražské náplavce /pod heslem Zvon 9801 možno vyhledat na internetu/.

Další takovou aktivitou je činnost jisté diecéze v Německu, kde zjistili, že na věžích jejich kostelů visí až stovky zvonů, ukradených za války z Čech a Moravy. Snahou průběžnou a úspěšnou je navracet tyto zvony tam, odkud byly před mnoha desítkami let vzaty. Jak lépe přispět k usmíření lidí, v jejichž nitrech i přes případné pokusy o odpuštění doutná křivda? Je až dojemné, jak návraty těchto zvonů citově zasahují i místní lidi, kteří vůbec do kostela nechodí, ale třeba v dětství slýchali jejich hlas.

Ten hlas... Někdo to může brát jen prakticky – zvon je prostě kov, který zvučí, aby svolal lidi k bohoslužbám, jak tomu bylo už i dávno, kdy lidé ani hodiny či hodinky neměli. Je ale možné se hlasům zvonů otevřít hlouběji. Vnímání v Duchu se meze nekladou. Snažíme se zvon vnímat nejen uchem, ale také srdcem? Vnímat nitrem jeho konkrétní tón, vnímat akord jeho souzvuku s případnými zvony ostatními a pozorovat, jaké pocity v nás tato opakovaná melodie vyvolává? Kam a jak nás volá? Jaký svět nám otvírá? Zvuk je přece hluboké tajemství. Každý tón má mnoho niterných významů. To může poznávat každý, kdo se pokusí ztišit, vystoupit z toku myšlení, otevřít. Tím se můžeme dotýkat hlubiny tajemství, spočívající za vnější tvářností věcí, poznávat, jak Život spočívá i za vším, co se nám třeba zdá pouze hmotnou věcí.

Prvními hudebními nástroji člověka byly dle současných zjištění tzv. litofony, tedy znějící kameny. V jeskyních byly nalezeny krápníky, na které pravěcí lidé prokazatelně tloukli, protože vydávaly krásný tón. Tyto první zvony byly postupně se zvládnutím odlévání kovů nahrazeny zvony a zvonky kovovými. Ve všech kulturách světa, ve všech náboženstvích, v každém specifickým způsobem. Některé asijské kultury spíše vytvářejí zvony, na které se bije zvenčí, například v Japonsku kládou zavěšenou na laně, západní kultura vytvořila naopak zvony, jejichž hlas vychází zevnitř, neboť mají silné, kovové srdce, které ho svým bitím do těla zvonu vydává. Jakkoliv mám k východním kulturám osobní vztah, lahodnému hlasu našich zvonů se, aspoň pro mě, nic nevyrovná.

Měl jsem také vzácnou možnost být přítomen návratu čtyř zvonů do kostela na Vyskři v Českém Ráji, a to od vzniku myšlenky a touhy starého pana řídícího z Rovenska pod Troskami, přes obdivuhodnou snahu nyní již „nebeského“ pana faráře Kocmana, který dal návratu zvonů přednost i před dosti naléhavými opravami kostela, a tyto se staly jeho „labutí písní“, která stále v nádherném akordu zní do kraje. Viděl jsem plány, stavbu nové stolice ve věži, pozoroval jsem obdivuhodnou sbírku potřebných milionů panem farářem, byl jsem přítomen dovozu nádherných zvonů, odlitých firmou Tkadlec v dalekém Halenkově, účastnil jsem se mší na počest a posvěcení zvonů, jejich zavěšení a prvního halasu do kraje z tohoto krásného kopce. To jsou prožitky, které do smrti budou patřit k mým pokladům. Vezměte si, zvony rozdávají zadarmo. Ne však každému stejně. Kdo nastaví pouze ucho, uslyší jenom zvuk.

Je vskutku potěšitelné, jak všude v naší zemi přibývá takových snah lidí, chtějících zas naslouchat zvonům v míru. To jsou příklady, které táhnou, a těžko mohou být lepší.