Donkichotský pokus
Posílám to hlavně vám dvěma, kdo jste mi v tom pomohli – Vitce, která zajistila překlady textu a Milanovi, který mi tabulky vytiskl – abyste věděli, že tento donkichotský pokus udělat aspoň to něco, co člověk může, nezapadl, ale nakonec vešel ve skutek...
Jo, trvalo mi to, jako mě všecko... ono dostat se na tuto horu kombinací vícero vlaků, přeběhů rozpálených měst s báglem a autobusů, u nichž nikdy nevíte, zda přijedou, není pro človíčka, kterému taky není vždy dobře, tak úplně jednoduché… Mohl bych totéž říci i o výstupu na tento sráz v dnes obvyklých pětatřicítkách, ale to už je ta nejpříjemnější část pouti... tam už jsem doma... na konci mého – společného krajinného těla...
Tahle hora na mě léta tiše volala, pokud ji na těch 80 km vzdušnou čarou bylo na obzoru vidět… Cítil jsem to jako zvuk, hudbu v srdci, osobní dotek, oslovení, jaké jiné hory neměly, jen právě ona, ač na tu dálku je možno vidět více středohořských kuželů... Když se mi podařilo to volání poprvé vyslyšet, byla to úžasná euforie – kterou pak na vrcholu vystřídalo zděšení, smutek a bezmocný, zoufalý vztek, který zná každý, kdo trochu vnitřně cítí... Když si prohlédnete krásu v krabičce „hora“, najdete to, co jsem spatřil na vrcholu, v krabičce „člověk“...
Když opadl prvotní záchvat, začal jsem jako vždy přemýšlet, jak se tomuto ješitnému, bezohlednému, sebestřednému zlu postavit… Nejprve jsem se chtěl pokusit nápisy odstraňovat, jako to dělávám na pískovci... Přinesl jsem si při příští pouti ruční nářadí, ale jím to nešlo... Odstraňování jsem tedy musel vzdát, ale jako vždy vzdát se i přes svou slabost nedokážu nikdy... Vymyslel jsem tedy jakýsi systém cedulí, které se měly zčásti tvářit jako „oficiálně úřední“ (což se mi kupodivu na jiných místech až překvapivě osvědčilo), a zčásti měly apelovat na srdce lidí, pročež jsem složil onu říkanku, kterou najdete v textu. S vaší pomocí tedy cedule vznikly, ale nejprve jsem nevěděl, jak je upevnit, aniž bych poškozoval stromy, a také různé nepříznivé okolnosti způsobily, že trvalo tak dlouho, než jsem se na horu, už aspoň popáté, dokázal zase vypravit...
Nakonec jsem zvolil způsob upevnění gumovými pásky, nastříhanými ze staré duše, jakkoliv je snadné z nich cedulku vytrhnout a zničit... Ale jak víte, v tom by příslušnému idiotovi nezabránily ani hřebíky či šrouby... Vsadil jsem na to, že aspoň nějaký čas tam cedule vydrží a osloví aspoň část té vnímavější veřejnosti... Snad texty vydrží také ve vrcholové knize, kterou už před lety zřídilo jakési hodné místní děvče, a kteroužto knihu veřejnost častuje většinou snůškou takových banalit, stupidit a bezuzdných čmáranic, že by člověk plakal... Ó kde jsou dávné památníčky, do kterých si lidé vzájemně psali skutečná životní moudra, poklady rozumu a srdce...
Cedule jsou rozmístěny celkem na třech „strategických místech“ na hoře... abyl jsem nadšen, jak mi to nakonec – neopomenu říci s Boží pomocí – pěkně vyšlo... Ostatní už ovlivnit nemohu, proto to předávám hlouběji...
Ještě k fotografiím hory: Mám jich stovky z více poutí, při kterých už na vrchol zajdu jen na chvilku, abych si nezkazil den, a pak rychle zalezu do rozeklaných skal na suťových svazích pod vrcholem, kde není nikdo, kromě zajíců a divočáků, kteří také až tam hledají únik před člověkem… A tam „se vypustím“...ležím, zírám, cítím... splývám... Čím vyvážit pár hodin tichého blaha?
Ještě před dvěma roky byly i ty nejsušší sutě plné vzácných rostlin, živočichů, křivolakých dubů a bříz, i v té době ještě hustě obalených tmavými závoji listů... jen tak krátká doba a katastrofa je zde – stromy v létě vypadají jak v předjaří, listí nikde, a kde nějaké vyrostlo, sežrala ho nebývalá invaze housenek... Svahy zmrtvěly, stromy opouštějí výživu kmenů a korun a v boji o přežití obrážejí jen přízemními větévkami s pár listy... Horko na jižním svahu strašlivé, žádný stín, kromě housenek žádní viditelní tvorové... Co bude dál? Je to předzvěst, jak dopadnou nejprve všechny kopce a nakonec i nížiny? Příroda zůstane přírodou, jen pro nás už možná ani trochu takovou, jakou jsem mohl zažívat od (jak požehnaného) dětství až vcelku donedávna... Nekopíruje příroda stav lidské duše? Nebo snad zmrzačená příroda zmrzačenou lidskou duši probudí?
Jelikož jsem původně neplánoval se takhle rozepsat, nevybíral jsem „nej“ fotografie z krásných let minulých, ale použil fota z této poslední, již vyprahlé cesty… Budete – li chtít vidět to ještě krásnější, byť minulé, rád vám udělám srovnání...
A jak je na tom naděje? Tyto kopce jsou tvrdé sopečné vyvřeliny, zde znělec… Do něj netrpělivý primitiv nedokáže rýt do hloubky, jako do pískovce... Nápisy jsou tedy jen v tenké, zčernalé slupce, která časem vcelku rychle zvětrává. Pokud by cedule, říkanka, zápisy v knize pomohly tomu, aby nové nápisy nevznikaly, mohly by tyto stávající zmizet i do deseti let… A já, ač jsem tomu předběžně nevěřil, jsem na různých místech s fiktivními úředními hrozbami až překvapivě uspěl – jistě, na opravdu kovaného blba nezabere nic, ale naštěstí, škála návštěvníků vykazuje i jemnější spektrum... A také – dokud někdo nevznese protestní hlas, lidé se sklonem s stádnímu myšlení považují i velké barbarství za normální... Zkusil jsem aspoň tedy ten hlas.
A proč, proč vlastně? Jde jen o ekologii? O tu jistě také, ale co takové dnes vachrlaté slovo „estetika“? Dnes je pojem „estét“ pohrdlivým posměškem, ale za tímto vzletným pojmem se skrývá pro mě to zásadní – hluboký, ba bezedný smysl pro niternou hodnotu všeho, pro vědomí krásy, ve všech jejích souvislostech... Tedy pro vnímání hlubokého DUCHA všech věcí, tvorů, jsoucen....vnímání ducha, které v člověku objevenou radostí otevře ty nejkrásnější vlastnosti, jako je schopnost hlubokého obdivu, vděčnosti, skromnosti, vědomí naprosté vzájemnosti, přejícnost a sounáležitosti....něco, co člověk v nitru vnímá jako nejkrásnější požehnání, něco, pro co jedině chce žít...
O Duchu všeho přirozeného tedy mluvím, a pro něj jsem, s vaší pomocí, udělal tuhle donkichotskou drobnost...
Karel z lesa,
