ZA JARNÍ NOCI


Srpek měsíce
v květech blíž večernici –
na loži mraku.





V LESÍCH


Déšť šeptá lesům
tajemnou píseň mnichů –
kráčím do ticha.





POHLED Z OKNA


V okně vůně lip
s hlasitým zpěvem ptáků –
polévka vaří.





ZA DEŠTĚ V LESÍCH


Potůček bublá.
V lesním šelestu deště –
sborový zpěv včel.





LIJAVEC V LISTNATÉM LESE


Listnatým lesem
déšť s větrem syčí v proudech –
krkavec zmlká.





V LOUCE


Přilétá motýl.
Prostírá slunci křídla –
pučí další květ.

Nádheru květu
barví slunce, skrápí déšť –
už jsou zde hosté!






BOUŘE (tanka)


Prší na hory,
co krok blýskne a zahřmí -
zamlžen úkryt.
Jak daleko k těm dveřím
stále neuzamčeným?

VLAHÝ VEČER


Hvězdy nad hlavou
cinkot talířů z domů –
vůně a větřík.

Hlubokým sněhem
strmě od stromu k stromu -
za ticha lesů.


Temnící mračna
nad stezkou prahu noci –
letí k rozbřesku.





VELKOPÁTEČNÍ NOC


Tichý úplněk
na kámen hrobu shlíží –
zavaluje vchod.





ZIMNÍ (tanka)

Hlubokým sněhem
strmě od stromu k stromu
za ticha lesů
Křik káněte v oblacích
s křupáním těžkých kroků






PODZIMNÍ


Dům, kde už nejsme,
dlouhý čas vyprchává –
s řekou odplouvá.





SVÁTEK ZEMŘELÝCH


Blízcí zemřelí –
podzimní listí víří,
snáší se k zemi.

Když někdo umře,
prý rozsvítí se hvězda.
Která je ta Tvá?





ZA TMY (tanka )


Jiskřivé hvězdy
v průrvách světlých oblaků –
nočního nebe.
Chlad nekonečných dálek,
tvář tuhnoucí ve vichru.





NA CESTÁCH


V podzimních mlhách,
mokru trav, křik bažantů –
na prahu noci.

Sychravý vítr
zmítá odvadlou růží –
stále však voní.

Tráva v pahorcích
zešedivělá mrazem –
konec podzimu.

Noc a světla měst,
z černé hory štěkot psa –
zdá se tak blízko.





CESTOU


Míjím sošky hus –
náhle otáčí hlavy,
na sloupcích plotu.





BEZDOMOVEC MĚSTA


Krok bezdomovce.
Před sebou tlačí vozík –
se svým osudem.





NA CESTĚ


Klikatou stezkou
klesám z hor k světlům města –
v patách temná noc.

Rychle opouští
mokrou lavičku s listím-
dešťové kapky.

V konci ulice
vede z hory silnice –
z hory jako zeď.

Strom hučí větrem.
Za horou letí mračna –
jarem? Podzimem?

Deštník poutníka
střechou nad hlavou v dešti –
praská jak v ohni.





SONET O MĚSÍCI


Svou lucernou pohupuješ po vlnkách,
zajiskří jedna od druhé v černých tmách,
pohráváš si s oceány, přílivem,
přeléváš z dlaně do dlaně, odlivem.

Jsi mlčenlivý za mrazivých nocí,
zemskou osu svíráš svou zvláštní mocí,
chceš slyšet v horkém, dusném létu cvrčky,
na podzim snášet se listí, jak vločky.

Roztočenou Zemi jsi chytil v pase,
zpomalila na té vesmírné trase,
nebeský tanečníku, zvolnila krok,

přivrácen svou tváří, věrně se točíš,
jen na krátký čas navštívíš temnou skrýš,
v tanci dvacet čtyři hodin, celý rok.





TAJEMSTVÍ


Přeslabikuji sloky o tajemství,
i když bych chtěla zazpívat.
Tajemství vesmíru, tajemství v nás.
Vsakuje se s deštěm, vzlíná zemí,
přichází s bouří soumraku
i s paprsky rána.
Je skryté ve tmách nocí, v jasu dní,
v šumu lesů, potoků i hukotu řek.
Odpočívá tiše v hloubkách moří,
i hlubinách vzdálených, rotujících disků galaxií.
Prostupuje vlnami početí, zrodu i víry smrti.
Šustí v otáčení listů starých posvátných písem,
Véd a Bible.
Ukryto v žáru pouští, ledu polárních pustin,
ve svištění vichřic i v osnově písně.
Ve spirálách dobra i zla zastřeno
mlhami a dýmem trýznivého nepochopení.
V chvění tónů vypouštěno z dlaní k rozletu.
V hmotě, za hmotou.
Čeká.