15.4. jsem na ČT2 shlédl španělský film Agora z roku 2009. Po filmech jako je Quo vadis nebo Ježíš vysílaných tradičně o velikonocích měl divák možnost spatřit film z pohledu nikoli prvoplánově prokřesťanského.

Film se odehrával v egyptské Alexandrii na přelomu 4. a 5. st. za patriarchů Theofila a Cyrila. Milostné motivy jsou vykonstruované, avšak tajná či platonická láska žáků k půvabné a duchaplné učitelce není nic nepravděpodobného, ba naopak, je to něco, co se odehrává v každé škole každého věku. Ostatně bez lásky není poznání, a to jak v platonismu, tak i v Novém zákoně. Láska budoucího prefekta Oresta k jeho učitelce Hypatii (v obou případech jde o historické osoby) nemusela být proto jen fantazií autora scénáře. (Není sice jisté, zda vůbec Orestés v mládí navštěvoval alexandrijskou akademii a miloval svou učitelku, víme jen o jejím vlivu na něj coby prefekta, ale doklad platonické či intelektuální lásky žáka k učitelce nacházíme v listech jejího žáka Synesia, pozdějšího biskupa z Ptolemaidy). Naproti tomu zcela vykonstruovaný příběh nenaplněné a nenaplnitelné lásky Hypatiina otroka Davida dovolil divákovi nahlédnout nejprve do prostředí Hypatiina domova i akademie, a posléze do tábora alexandrijských křesťanů, potažmo radikalizovaných mnichů, k nimž se David přidal mimo jiné z nešťastné lásky. Tento milostný platonický trojúhelník tvořil základní osnovu filmu, neboť láska obou mužů k půvabné Hypatii nepřestala ani po jejich odmítnutí, ale nadále ovlivňovala jejich životy.

V době, v níž se příběh odehrával, nebylo křesťanství již náboženstvím nejnižších vrstev a otroků. Dávno si získalo příslušníky z řad patricijských římských rodin i císařů a po své legalizaci začalo být postupně upřednostňováno státem. Koncem 4. století se křesťanství stává státním náboženstvím a později jsou ostatní náboženství postavena mimo zákon. S tím souvisí i ničení chrámů a soch bohů, jež jsou pro křesťany pouhými modlami, které „maje oči nevidí, maje uši neslyší…“. V době současných válek na Blízkém a Středním Východě napadlo asi každého diváka srovnání s počínáním Islámského státu. Jeden Bůh, jedna kniha, jedna víra. Křesťané jsou v tomto filmu líčeni jako netolerantní fanatici, kteří s jistotou vlastníků jediné pravdy ničí tradiční polyteistickou helénistickou kulturu, jejíž předností byla tolerance ke všem náboženstvím, takže v rámci římské říše bylo možné integrovat nejrůznější etnika, kterým bylo často dopřáno autonomní existence.

Ve filmu je zachyceno křesťanské zneuctívání tzv. pohanských bohů vyvolávající reakci jejich ctitelů, pro které je chování křesťanů pohoršující bezbožností a drzou provokací. Dochází k násilným střetnutím různých náboženských skupin. Křesťané nabudou ve městě převahy, vyčistí město od pohanských model, zdevastují knihovnu a zmasakrují nakonec i poslední nekřesťanskou komunitu - židy. Filozofka Hypatia, jíž naslouchali pohané, křesťané i židé, byla nakonec ukamenována fanatickými pouštními mnichy, jež se v Alexandrii jinak zabývali charitativní a misijní činností. Krutá smrt ženy z rukou dobrých křesťanů není ve filmu ztvárněna zcela podle historických pramenů. Filmová verze je mnohem milosrdnější, než jak ji líčí církevní historici. Pro film patrně došlo k úpravě z estetických důvodů, v kontextu milostného příběhu a snad také s ohledem na divákův žaludek. Aktualizace této smutné historické události ubírá křesťanství na věrohodnosti ještě dnes - v krizové době střetu civilizací.

Scénář filmu se opírá hlavně o líčení církevního historika Socrata Scholastika (VII. knihu jeho Církevních dějin), jenž zločin křesťanů odsuzuje. Patrné je však i využití dalších pramenů, a to korespondence Synesia z Kyrény, encyklopedie Suda, ale i Kroniky Jana z Nikia, který vraždu Hypatie schvaluje jako čin dokonalých věřících. Nebudu film podrobně rozebírat a konfrontovat s prameny, jen bych rád upozornil na jeden důležitý dialog. Když David s ostatními mnichy parabolány pálí mrtvoly obětí židovského pogromu, svěří se se svými pochybnostmi svým bratrům. Hovoří o vlastní zkušenosti konverze: bylo mi odpuštěno, ale sám nedokážu odpustit. Nemýlíme se? Odkáže přitom na skutečnost, že Ježíš na kříži odpustil svým vrahům. Na to mu mnich Ammónios (budoucí světec) odpoví, že Ježíš byl Bohem, a tedy se s ním nelze srovnávat. Nakonec, Bůh nás přece vede. Vždyť to, že dosud žijeme my a ne oni (židé), je Boží vůle, tvrdí Ammónios s logikou vítězů.

Pro tento rozhovor nenajdeme oporu v historických pramenech. Můžeme jej chápat jako výčitku upozorňující na paradox fenoménu křesťanské nesnášenlivosti. Jádrem křesťanské zvěsti je přece Boží milosrdenství projevující se v odpouštění našim viníkům, jak nás tomu učí Otčenáš. Vždyť teprve s odpuštěním se přibližuje ono království Boží. V odpouštění se zpřítomňuje Boží vůle na zemi. Modlíme se přece „buď vůle tvá jak na nebi, tak i na zemi“! V této prosbě se spojuje naše vůle s dobrou vůlí boží. Závěrem Otčenáše prosíme, aby toto spolupůsobení neustalo, abychom nepodlehli pokušení svévole a nepřestali odpouštět, aby Bůh podpořil naše kolísavé snažení a my byli zbaveni tohoto zla.

Takovéto zbožnosti vyznačující se vírou v dobrého Boha učil Ježíš a své učení neopustil ani na kříži. Teologická kreativita prvních století křesťanství produkovala spory o dogmata a upozadila ono původní Ježíšovo evangelium o dobrém Bohu, jehož smíme všichni nazývat otcem. (U Jana 10,34 se Ježíš hájí odkazem na Ž 82,6). Jak upozornil již Adolf von Harnack, apoštol Pavel nahradil evangelium Ježíšovo o dobrém Bohu otci evangeliem o božím Synu. Ježíšovo evangelium (jeho příkladný vztah k Bohu a bližním) se nestalo hlavním obsahem křesťanské zvěsti. Jeho jedinečný vztah k Bohu byl pochopen jako vztah (komunikace) Boha Syna k Bohu Otci. Člověk coby pouhé stvoření nemůže vůči Bohu takovýto vztah praktikovat, nýbrž jen kulticky uctívat jako komplex vztahů. Vztah mezi Ježíšem a Bohem tím byl zpředmětněn a dokonce perzonifikován (hypostázován), čímž vzniká svatá Trojice, která se uctívá jako celek. Z něčeho přirozeného, co nás chtěl Ježíš naučit, se tak stalo nepochopitelné tajemství.

Domnívám se, že toto zastínění Ježíšova učení dogmatickou teologií má své dosud účinkující morální důsledky. Lze tak pochopit do očí bijící rozpory křesťanského učení a praxe. Se vzájemnými spory křesťanů se pojem království božího či boží přítomnosti bez lidského milosrdenství, odpouštění a lásky (i k nepřátelům) stává abstraktním pojmem a ze života věřících se stěhuje do teologie, stává se předmětem dogmatických konstrukcí, rozjímaní a liturgie, nečím jen pro svátek. V liturgii nakonec našla své místo i modlitba Otčenáš. Tak se generace křesťanů, pro které se stal Ježíš preexistentním Bohem, jenž sestoupil na zem, a jehož napodobit bylo by proto rouháním, modlí Otčenáš zcela proti jeho doporučení (Mt 6,5nn) tak, jako se modlí pokrytci na veřejnosti, či jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství pronesených slov.

Nesmí nás urážet ani překvapovat, že po dekonstrukci teologické obrazotvornosti dostáváme znovu Ježíšovo učení o lásce k Bohu a bližním. Ježíšovo charisma spočívalo v jeho žité víře v dobrého Boha, který není jen uctíván v chrámě, ale i ve všedním životě, v každém setkání, v každé práci, v každém jednání a skutku. Ježíš naplnil záměr Boha, stvořit člověka, aby byl jeho obrazem. A tomu Ježíš učil i druhé. Láska člověka k člověku měla být žitou a šířenou láskou Boží mezi lidmi. Kdo miluje druhého, poznává lásku Boží, jež byla na začátku božího díla. V tomto smyslu Ježíš věřícím zjevoval Otce. Dekonstrukce dogmat o Bohočlověku a Svaté Trojici umožňuje přechod od adorace k osobnímu napodobení Ježíše jako příkladného spolupracovníka s Bohem Stvořitelem, naším Otcem, zatímco Kristus coby druhý Bůh trůnící na nebi je nenapodobitelný, zůstává pouhým předmětem náboženského kultu. Alois Spisar připomíná, že Ježíš spolupracující s Bohem, poslušný jeho vůle jako syn otce: „neprožíval ve svém duchu trojosobního Boha“, ten „není náboženskou zkušeností Ježíšovou“¹. Dekonstrukcí trojičního dogmatu zahrnujícího Kristovo božství a tedy i preexistenci se uvolňují síly (energie) pro žitý synergismus, jenž je osobní zkušeností člověka s jeho Stvořitelem. Nejde ovšem o zkušenost esoterního typu. Tato zkušenost má sociální rozměr. Bůh se stává bližším, přítomným v tvářích druhých, jež nám objektivně zjevují jeho přikázání lásky. Je-li toto náročné učení v praxi nemožné, potom byl Ježíš na omylu nebo všechny kolem sebe mystifikoval. Já však věřím, že toto učení nemožné není. První křesťané jej realizovali s takovým úspěchem, že ještě po Ježíšově smrti vnímali jeho přítomnost, kdykoli se sešli dva nebo tři, ba dokonce viděli obraz Boha - slávu Páně – na tvářích svých bratří (2Kor 3,18).


Poznámka:

1) Spisar, A.: Věrouka v duchu církve českomoravské ve dvou dílech. I. díl, Ústřední rada církve českomoravské v Praze, 1941, s. 110.