Žalm 14

1. Pro předního zpěváka, Davidův. Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“ Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá.
2. Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli.
3. Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.
4. Což nevědí všichni, kdo páchají ničemnosti, kdo jedí můj lid, jako by jedli chleba, ti, kdo Hospodina nevzývají,
5. že se jednou třást budou strachem? S pokolením spravedlivého je Bůh.
6. Radu poníženého ostouzíte, ale Hospodin je jeho útočiště.
7. Kéž už přijde Izraeli ze Sijónu spása! Až Hospodin změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se zaraduje.

V dnešní době se mnoho lidí ztotožňuje se slovy na počátku Ž 14. Často slyšíme říkat: „Kdyby byl Bůh, nikdy by se nemohla na světě stát taková nespravedlnost nebo takové zločiny“. Každý, kdo je denodenním svědkem nespravedlnosti, do nebe volajícího zla plynoucího byť jen z neexistence pravidel, nedokonalosti zákonů nebo právních mezer, jichž mnozí směle a beze strachu využívají, musí se znovu a znovu ptát, zda se Bůh skutečně o své věrné stará, zda snad nespí. Odtud je již jen krůček k myšlence ještě skeptičtější, zda vůbec nějaký Bůh je. Celé své dějiny se židovský národ musí znovu a znovu vyrovnávat s otázkou, proč Bůh svůj lid bezvýhradně nechrání, proč dopustil tu či onu katastrofu, proč dopouští, aby se rozvinulo zlo a trpěli spravedliví stejně jako nespravedliví, či dokonce, bezbožní, jak o tom často čteme v žalmech, nespravedlivě a beztrestně ubližovali zbožným.
Přitom závěr: „Bůh tu není”, je v každém případě zavržen. Autor takového výroku je označen za „blouda” či „blázna”. Blázen je slovo v židovství téměř zapovězené, je tou největší nadávkou, kterou se Židé navzájem nesmí častovat. Blázen není nemocný člověk, ale člověk svévolný, který přemýšlí a jedná, jako by nebylo Boha, ačkoli ví, že Bůh je. Bláznovství spočívá v tom, že jde právě o Žida, příslušníka vyvoleného národa, jemuž se Bůh zjevil a uzavřel s ním smlouvu. Naopak není žádným bláznovstvím, a pro židovskou spiritualitu je přímo charakteristické, když ve chvílích největšího nebezpečí, ohrožení a zoufalství, nejen na pokraji, ale i v epicentru katastrofy, žalmista zvolává:
“Já však budu zpívat o tvé síle, nad tvým milosrdenstvím hned zrána budu plesat. Vždyť ses mi stal nedobytným hradem, útočištěm v den soužení mého.” (Ž 59,17).
„Písní budu chválit jméno Boží, velebit je budu díkůvzdáním.” (Ž 69,31).
“Já však budu vytrvale čekat a vždy víc a nade vše tě budu chválit.” (Ž 71,14).
Takových míst najdeme v Žalmech celou řadu. Za všechny připomeňme ještě pozoruhodný zlom v žalmistově náladě, jehož jsme svědky v Ž 22. Zoufalství, počínající se slovy: „Bože můj Bože můj, proč jsi mě opustil”, v nejtěžší chvíli přechází v předčasné díkuvzdání a eschatologické zření:
„O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit.” (Ž 22,23).
Vezmeme-li v potaz zmíněnou charakteristiku židovské spirituality, je dost pravděpodobné, že slova verše 1b¹, jimž předchází bláznův výrok, nejsou příčinou svrchu vyslovené skepse; bláznův výrok není závěrem vyvozeným z neblahé zkušenosti, ale naopak smýšlení: „Bůh není” je počátkem všeho zla, jež touto úvahou následně vzniká a rozšiřuje se. Tento výklad podporuje již Ž 10.
Židovská i křesťanská víra věří v Boha, který miluje právo a spravedlnost, trestá zlovolníky a zachraňuje spravedlivé. Jinými slovy, jde o víru ve smysl morálního a kulturního jednání a naopak v nesmyslnost sebestředného bezohledného jednání svévolných. Ti svou bezohlednost promítají rovněž do svých představ o Nejvyšším Bohu, takže si jej představují jako sebe, tj. dobře situovaného, nazávislého, svéhlavého a bezohledného mocipána, jež se zajímá jen o sebe. V Mezopotámských mýtech skutečně nalézáme motiv nezájmu bohů o svět lidí. Bohové se o lidi začínají zajímat až tehdy, když tito na ně přestávají pracovat (neplní úkol k němuž byli stvořeni) nebo když je lidé naopak ruší ze spánku lomozem svých motyk. Věřící v našem smyslu tedy není hned ten, kdo věří pouze v existenci Boha, a nevěřící bláznem, který není schopen logické úvahy a vyššího náhledu, jak měl zato Anselm z Cantenbury. Věřící Žid nebo křesťan není prostě ten, kdo věří jen v existenci Boha, ale tím, kdo věří v takového Boha, jemuž lidé a pozemské dění není lhostejné, který se ujímá slabých a svévolné choutky každého omezuje Zákonem, jenž vyjadřuje jeho vůli, jeho pohled na pozemské věci, tj. záměr stvořit svět. Tuto víru vyjadřují slova Ž 14,2:

„Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli.”

Víra v Boha, který věří v člověka, v jeho rozum, v Boha, který se obrací k lidem a přeje si, aby žili podle práva, v míru, porozumění a lásce, víra v Boha, jenž přímo vyhlíží a hledá takového člověka, který si také nepřeje nic jiného, taková víra zůstává pro člověka nejjistější orientací ve světě plném bezpráví a nesmyslně krutých událostí. Takového Boha třeba stále před oči si stavět (Ž 16,8), k takovému třeba vzhlížet, (jako On se na počátku vzhlédl v člověku coby svém obrazu), k Bohu, o němž věřím, že se na mě dívá, že mu nejsem lhostejný. Takový Bůh je předmětem mé víry, takového před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese (Ž 16,8nn). To je víra v Boha, který člověka navzdory vší zkušenosti s ním stále duchovně podporuje v jeho mravním snažení, které není ničím jiným než spoluprácí s Boží vůlí. Víra v tuto Boží vůli, je vírou, že naše mravní úsilí nalézá podporu Prozřetelnosti. V tomto smyslu ještě I. Kant věří, že mravní jednání nám bude umožněno. Bůh se zjevuje člověku nejen v perspektivě jeho víry v prozřetelnost, ale také ve svědomí. A to tehdy, vydá-li se špatným směrem a opouští své dobré předsevzetí. Bůh musí zůstat povždy mravním postulátem a předmětem pouhé víry, tzn. mimo vší zkušenost, tj. mimo náš obzor, kdesi na výsostech. Jedině tak nemůže ani ta nejstrašnější životní zkušenost vyvrátit víru v onoho dobrého boha. Bůh se tedy dívá z nebe, a co vidí?

„Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.”

Boží postřeh se překvapivě kryje s tím, co uviděl náš zmalomyslněný blázen. Jaká je však reakce Boha? Člověk není? Člověk mi je lhostejný jako jsem mu lhostejný já? Nikoliv! Bůh nahlíží pozemský zmatek a je zděšen lidským smýšlením i jednáním, jako by Boha nebylo, jako by vše bylo dovoleno, jako by lidský život a tedy ani dějiny neměly mít žádný smysl. Na konci žalmu zní slova ujištění a útěchy:

„S pokolením spravedlivého je Bůh.
Radu poníženého ostouzíte, ale Hospodin je jeho útočiště.”

Slyšíme zde ujištění, že s tím, kdo dbá na Boží Zákon, je Bůh. Spravedlivý je vytrvalý, jedná smysluplně i v nesmyslné době. V Duchu je s Bohem, ztotožňuje se s jeho plány a na prvním místě s Božím pojetím (obrazem) člověka, tj., koná Boží vůli. Víra zbožného se snoubí s Božím záměrem stvořit člověka, aby byl obrazem Božím. Pro zbožného je Hospodin útočištěm, pevným hradem, nedobytnou tvrzí, útočištnou skálou, jež mu v boji kryje záda a zároveň nedovoluje couvnout a ustoupit nepříteli. Jindy je Zákon přirovnáván také k hradbě či štítu, jež chrání nitro (srdce) zbožného - zaměřené na Boha (Ž 28,7). Jde o pozici, kterou zbožný brání a nemůže opustit. Tak jako byla země stvořena a je zachovávána, je utvořeno a chráněno také lidské nitro – Božím slovem. Podobně jako nebeská klenba, jež je silou Boží milosti, podobně jako mocná horstva na okršku zemském zadržují vodstva a chrání tak život na zemi (Ž 104,5 - 9), podobně jako je město Jeruzalém chráněno přírodní hradbou, je izraelský lid chráněn Hospodinem² přítomným v Zákoně³. Jeho slovo má člověk v srdci a ve svých ústech jako za vlastní. Z křesťanského hlediska, jež poznává Boha ve tváři Ježíše Krista, tvoří významnou analogii těchto starozákonních kosmologicko-ezoterních paralel místo v Epištole Koloským (2,5):
„Raduji se, když vidím vaši kázeň a pevnost vaší víry v Krista.”
Přitom slovem “pevnost” (στερέωμα) není myšlena tvrz. Jde o výraz známý z Gn 1,6 nebo Ez 1,22 ( רָקִ֖יעַ, rakia, LXX: στερέωμα), kde je řeč o nebeské klenbě, která odděluje zemi od nebeských vodstev. Slovo „pevnost“ zde (Ko 2,5) neznamená přímo tvrz, ale vyjadřuje sílu či kvalitu víry. Jde tedy spíše o šířku hradby (technicky řečeno: světlost) tvořící takovou tvrz či hrad, v níž bezpečně přebývá naše nitro jako ve skrýši (Ž 32,7; Ž 119,114).
Ve Starém zákoně je hradba zákona zároveň zřítelnicí oka, jíž se člověk vidí a poznává tak, jak jej vidí a poznává sám Bůh. Hospodinovo vidění spadá za jedno s vůlí, proto:
„Hospodinovo přikázání je ryzí, dává světlo očím.” (Ž 19,9b).
Rozvěcuje světlo naším očím (Ž 18,29), ba On je tím světlem (Ž 36,10)
„Dbej na mé příkazy a budeš živ, střez moje učení jak zřítelnici oka.” (Př 2,7).
Bůh zbožného zapřísahá, aby chránil jeho učení jako zřítelnici oka. Zároveň se zbožný dovolává Boha a prosí jej, aby jej rovněž chránil jako zřítelnici oka:
„Ochraňuj mě jako zřítelnici oka, skryj mě ve stínu svých křídel.” (Ž 17,8).
A sám Bůh mluví o svých vyvolených jako o zřítelnici oka Dt 32,10 nebo Za 2,12, rozuměj svého oka! Ne tak u svévolníka. Ten se na sebe nedívá prostřednictvím nějaké normy dané Bohem k sebepoznání, nýbrž sám na sebe pohlíží dobře (Ž 36,4). Tak mluví jen ze sebe (pronáší výrok jako Bůh!): “nemám v srdci místo pro strach z Boha” a to do očí mu říká.” (Ž 36,3). Symetrie či reciprocita metafory zřítelnice oka buduje vyšší metaforu: a to metaforu zření či vzájemného zrcadlení pohledů Boha a člověka: pohledu Boha na člověka, pohledu člověka na Boha, setkání těchto pohledů či jejich výměna. Po slyšení a naslouchání přichází tedy vidění. To je očividně smysl zmíněk znalců Zákona o vzácných a krátkých okamžicích zahlédnutí Boží tváře při studiu posvátných textů, ano té tváře, jež na počátku svým pohledem (tvářením se) utvářela obraz (tvar) lidství.
Střídmě shrnuto: zbožný v ideálním případě při studiu Zákona pozoruje dokonalé lidství, jež je obrazem Božím a vlastně Boží vizí, Božím pohledem na člověka. Proto se v mystickém nazření pohled studujícího do Písma setkává s pohledem Božím. Toť dokonalé sebepoznání: člověk nepoznává jen „něco“ (objektivně), ale poznává, jak byl napřed sám u Boha poznán (1K 8,2). Pro vznik takovéhoto mystického zážitku není zanedbatelná ani zkušenost nočního bdění, střídání denní a noční doby během studia. Za těchto proměnlivých okolních podmínek zbožný poznává a osvojuje si neměnná přikázání (Ž 19,3) a upevňuje tak své nitro. Zároveň v této zkušenosti povstává poznání vševládné jednoty Boží: Bůh je Pánem nad dnem i nocí (Ž 74,16 nebo Ž 104,20-22), tvůrce světla i temnoty (Iz 45,7).
Nehájit hradbu Zákona (zřítelnici oka) znamenalo by ztratit správný pohled na život a svět, přijít o zrak a nebýt schopen rozlišovat dobré a zlé, světlo od temnoty (Iz 5,20). Zákon je hradbou, jež nitro člověka chrání před náporem chaosu nesmyslného zla a temnoty. Běda tomu, kdo nedbá na toto rozlišení a jedno zaměňuje s druhým. Nechat padnout tuto hradbu znamenalo by riskovat, že naše nitro bude zalito kontaminovanou vodou povodně. Byla by to tatáž rezignace jako kdyby Bůh ztratil víru v člověka, přestal hledět na lidi a otevřel nebeské průduchy, aby spláchl svůj nepodařený pokus o stvoření. Bůh však dává lidstvu čas, čas k obrácení. Rubem milosti s hříšníky je utrpení spravedlivých zbožných, kteří svou trpělivostí dosvědčují, že je pro co trpět. Proto utrpení není znamením, že Bůh trpícího opustil, naopak trpělivost trpících je nejen svědectvím víry ve vládu Boha, ale dokonce v jeho v blízkost:
„Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.” (Ž 16,8).
Vzpomeňme na Jóba. Na jeho případě vidíme, že trpící netrpí nutně za své hříchy a i v utrpení jej Bůh má na paměti. Ostatně, kdekoli trpí spravedlivý, netrpí za naše hříchy? Není takové utrpení podporou našemu utrpení, které si vždy můžeme spojit s nějakou vlastní vinou a dát mu osobní smysl? Trpí-li spravedlivý pokorně a statečně, tím spíše s tímto vědomím nesu vlastní utrpení. Utrpení spravedlivého nemůže v žádném případě zůstat bez odezvy, nýbrž vyzývá k solidaritě. Po slovech o utrpení by se chtělo na závěr zvolat poslední slova žalmu:
„Kéž už přijde Izraeli ze Sijónu spása! Až Hospodin změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se zaraduje.”

Je však třeba konečně dodat, že naše slova o spravedlivém, o zbožném, jež se řídí Boží vůlí jako svojí vlastní, jsou skutečně vysokým ideálem, jehož následování vede cestou úskalí a pokušení, cestou kličkující mezi Skyllou pokrytectví a Charybdou zvrácenosti měnící zbožnost a lásku k druhým v sebelásku a nenávist ke všemu nedokonalému. Oním spravedlivým, jehož vůle sleduje a odráží vůli Boha, jenž v Zákoně pohlédl Otci tváří v tvář, je Ježíš Kristus, Bůh z Boha, světlo ze světla. To on dokonale odpovídá Božímu záměru stvořit člověka ke svému obrazu. A protože Ježíš měl nejen Boží Zákon v srdci, ale nad to na všechny hleděl také dobrým okem a hlásal lásku a odpuštění, hledět na jeho Tvář, bylo jako hledět na tvář Boží, jako vidět samotného Otce. Amen.


Poznámky:

1) “Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá
2) „Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky.”; Ž 125,2; srov. Ž 51,20).
3) „Tvoje spravedlnost je jak mocné horstvo….”; Ž 36,7; srov. Ž 51,20).