Každý se jednou narodí a jednou zemře.
Ale není to stejné.
Zrození - jeho smysl a tak - to vás nenapadne dřív, než vám začnou strkat do úst dudlíky a matčinu kůži a učit vás nějakému jazyku, ve kterém se neumíte ani urychlovat, ani oddalovat.
Se smrtí se setkáte nekonečně předem.
Jasně, že existuje, nemá druhý díl, já sám jsem smrtelný, jako tělo v černém igelitu u přechodu pro chodce.

Jsou také lidé, co větří jako pes.

Byla podzimní sobota, řádila teplá vlna a víkendový smog, město vylidnili rodáci a zaplavili podivní a osamělí. Tu vrátný či roztřesený zahrádkář, tu veterán ubytovny o ulici dál, ve městě řídly hezké ženy a děti, taxikář si dlouho vybíral z nejlepšího štaflu na konečné.
O smrti jsme mluvili už ve Vršovicích. Vysvětloval jsem Kahudovi stupnici mezi láskou a hybernací, při které se stárne. Šlo o kuželky, které jsme chtěli hrát na Zahradním městě, o špinavá skla a prázdné bistro u metra, o bláto a o sobotní odpoledne, o plná břicha brambor a zoufalství, o muže, co stojí v dešti u zavřené sešedlé periferní herny a nerozumějí svému osudu a vinám, dvojice zmoklých mužů ve vybledlé čtvrti květinových ulic. Zakoupit vlastní herní nářadí, těžké černé předměty by se jim vysmívaly ze skel, kyvadla pohozených Riegenhofferek, mohutné koule na konci paží. Vlhký igelit. Mokré tváře a vykasané límce.
Od smrti k lásce - od nuly do deseti.
Tak se dá hrát o boží život. Nulu neznáš a desítku také ne, nenajdeš švindl v té hře, neošidíš skóre. Ve Vršovicích jsme se nevyhoupli nad první přirozené číslo. Snad jen venčení psa Tondy, černého ratlíka, o němž Kahuda vyprávěl podivně zjihlý, jsme oba ocenili známkou kolem 1,75.
Osamělí muži v sobotu odpoledne, v ulicích se brzy stmívá. Kahuda nesměle navrhl, že má 32-hé narozeniny.
„Já to neslavím,“ říkal zbytečně na obranu, „slaví to moji rodiče. Ale v Holešovicích mám, víš, dort a hrnec tátovy svíčkový. A našel jsem tam nějaký fotky, víš z Bulharska v 85-tým, plný našich mladých nahých těl a koziček děvčat...“

Není prázdnější země mezi Strašnicemi, Hostivaří a Zahradním městem. Není tam krajina, není tam historie, nevedou tudy cesty, nejsou tam lidé. Dělnické ubytovny mlčí okny. Lidé chybí v obchodech a netelefonují, zřídka projede autobus. Kdesi dole v koutě je agitační středisko a ta herna, vidíš zašlé sklo, zamčené, znovu bez lidí. Prší tam na jízdenkové automaty, rozbité a podmáčené. Někde jsou ženy a zajímaví přátelé. Někde jsou pevné domovy. Barmanka odmítá dát led do limonády, protože je chlazená, jak říká.
„Vy nemáte led?“
„Do chlazený limonády led nedáváme!“
„Já tě znám!“ vyhrknul Kahuda, „to je přesně tvoje hřiště, panáčku! Číháš na záminky ke konfliktům, žiješ sám ve vlastním divadle. Znám to napětí, kterým kazíš zábavu, najdeš si svoje pachy...“
„Počkej,“ poprosil jsem ho. Kahuda reagoval úplně totožně už sedm let. Někdo se vzepře, někdo mluví o ponižování, stejně hysterická reakce, stejná dialektika. Dalších šest let. Neopakujte tak dlouho jednu anekdotu, prosím.
„ Já vím, co chcete,“ říkala barmanka a štěkala na cizího Slovana, „ale objednáváte si to špatně.“
„Slyšíš to? Barmanka nic neprodá, protože chlap si špatně objednal. Vynadá mu za to, chlubí se nahlas, není xenofobní, protože mně před tím neprodala limonádu. Přeci uznáš i ve svym larválním holešovickym teple, že ta ženská je prokazatelný hovado...“
„Počkej, Rybo,“ zastavil mě Kahuda, „špatný objednávání, to já zase beru, to zase jo, to jó...“
Setkali jsme se Na skalce - konečná metra. Letmý přístav, hrdá důstojnost. Kalhoty ošoupanější, neprané: mohutný muž. Nepřátelský vůči realitě, stojí pevně na větrném místě. Vchod do metra, plnovous. Deš?ová voda kape na loveckou bundu. Versus periferní lidé, sevřené hloučky slovanských dělníků, strážní ze skladiš?, ošklivé babky surové k vnoučatům a potom zase nikdo a nic. Kahuda se rozhlíží, ale trochu výš, nad hlavy chodců, i já k němu přijdu nepozorovaně. Ihned se pokusí zamluvit rozpaky lavinou nesourodých úvah.
„Tak jo,“ říkám po chvíli na pusté konečné podzemní dráhy. „Vyrazíme někam?“
„Určitě jo,“ říká Kahuda.
„Tak jo,“ říkám já.
„Jo,“ řekl Kahuda.
Ještě jsme tam mlčky stáli.

V sobotu odpoledne je to řídké město, plné nejistých cizích druhů. Podzim a teplo a někde nahoře prosakuje slunce, ale bezvětří nedokáže rozehnat vatu pátečního smogu. Tlupy cizinců u bufetů, sprchne a ženy bez doprovodu spěchají. Staří přátelé uroní slzu.
„Ještě jsem neviděl žádná prsa!“ řekl Kahuda komisně, když jsme už hodinu sledovali půlnoční film v televizi.
„Upoutávky byly jednoznačné: Sylvestr Stallone... no... ten..., inu budiž.
Ale především Shaaron Stoneová! Oni porušují jízdní řád televizních programů!“
„Právem jsem spoléhal na to,“ pokračoval Kahuda, „že budou po filmu pravidelně roztroušeny prsy a ostatní známé kvalifikace Shaaron Stoneové. Machrování Stallona tam bylo dost a dost. Víc, než bys čekal po bombastické kampani...“
Poměrně výhrůžně si pohrával s ovládačem. Zmátlo by kdekoho koncem 90-tých let, že Stoneová hraje jen mlčící oblečenou manželku, o kterou se ani nezajímají únosci, přesto jsem se pokusil zastavit pramen Kahudova hněvu. Chystal se - nikoliv poprvé - zcela propadnout teritoriálnímu chování ve svém bytě. Přicházelo vždy alespoň jednou za večírek...
„Václave,“ řekl jsem opatrně, „je to starej film.“
Kahuda se zarazil. Nepřestal rozechvívat spouš? - být tedy ovládač střelná zbraň...
„To bylo ještě před těma jejich velkejma peckama, co oba známe.“
„Jakejma peckama?“
„Víš, tenkrát v osmdesátejch hrála Stoneová jenom takový béčkový role...“
„Jaký béčkový role?!“
Ve vzduchu páchla nesprávná volba slov.
„Dneska má velký jméno, který přitáhne chlapy k televizi, víš...“
„Co to mám pořád zatraceně vědět?!“
„Tím jménem chtěj teď prodat její starý sračky...“
„ANO!!“ zařval Kahuda a já vystartoval z místnosti a křičel, že musím honem na záchod, zamkl se tam všemi způsoby a za mnou dorážel třeskot předmětů z obýváku a Kahudův nenávistný jekot: „Klamavá reklama!“ ječel, „to je přesně ono, přesně ono! Takhle si se mnou chceš hrát, nenávidím tě, nenávidím tu televizi, nenávidím Havla a NATO a všechny cizince a všechny demokraty a ty hajzle... - ani koza, ani jediná piha z tý děvky tam nesvitla (ve skutečnosti volal: „...ani koza, ani jedinej chlup z kundy tý děvky tam nesvitl...“) a já platím všechny poplatky a odebírám troje programy a už ženevská konvence to říkala, slyšíš to, jasně říkala 23 vteřin kozy a 12 vteřin pihy (resp.: „...chlupy z kundy a ty se musej nechat spočítat...“) a ty to nevíš, nevíš a nikdo to nevíte, vy humanisti a liberálové a kosmopoliti, vy..., vy trosky panoptika a ten váš noční pláč...“ Kahudův jekot tehdy kolísal kolem vyvrcholení.
„Vyhraný procesy od roku ‘74...“ To už jen pofňukával a jeho hlas se mísil s údery prostěradla o pelest manželské postele. Televize odtud nepřestávala škrkat.

Kahuda mi většinou dával vědět, kdy mohu vylézt. Pouštěl mě ze záchodu a zpocený vysvětloval, že už je všude bezpečno, a? jdu do kuchyně, že mi tam bude předčítat svůj životopis.
Nemohl jsem mu hledět do slzavých očí a blednout nebo říkat, a? mi raději opravdu pořádně rozbije obličej vázami, než ten životopis, do kuchyně jsem ustoupil.
Ano, dostal jsem teplou večeři a zažil kamaráda v podbízivé náladě, ale přeci jenom - člověk je zvyklý na nějakou mez denní námahy a sobota by mu v tom měla ulevit.
„Já vím,“ říkal Kahuda, když se směrem od Libně probouzelo svítání a já zíval u pančovaného rumu, „je to zase jenom takovej pásovej dopravník prasečin a pomluv a udání na účtenkách a cárech ubrousků. Ale je v tom i hodně života. Jak jsem se cejtil ve škole, jak jsem poprvý přišel Na kovárnu, víš. Poslouchej třeba tohle...“
„Václave!“
Už čtyři hodiny jsem poslouchal monotónní přednes jeho posledního rukopisu. Monotónní a hlasitý.
„Ty nevidíš závaží na mejch olověnejch víčkách...?“
„Dobře dobře, Rybo,“ řekl Kahuda vyzývavě, „bude to už jenom chvilička! Ještě tenhle štůsek...,“ vytáhl z balíku asi sedmnáct listů.
„To nedokážu. Fyzicky to nedokážu...“
„Bude to taky o Bulharsku!“
„A umřeš tam někde? Třeba hned na první stránce?“
„Tak jo, tak jo, Rybo.“ Kahuda rezignoval. Bydlel tehdy jenom s rodiči. Z vrozené soudnosti mu tou dobou zbývaly nepatrné záblesky, ale po hodinách nátlaku připustil, že jsem vyčerpán, že by snad bylo dobré změnit alespoň rytmus rozhovoru.
„Koupil jsem si kvůli tomu počítač. Našim to vadí. Jsou oba v důchodu a já jedináček taky. Honěj mě z Holešovic do Polabí a zase nazpátek, abych se oženil, víš, a když si místo toho koupím počítač na sepsání pamětí, máma pláče a otec krčí rameny. Všichni bratranci jsou už ženatý, víš...“
Šel jsem si opláchnout obličej do koupelny.
„Ale jsem rád,“ volal na mě Kahuda, „že jsem to dokončil. Už by mi nevadilo, kdybych nic jinýho nestačil v životě udělat. Já vím, že na to koukáš jink, ale přece jenom,“ vstával a harašil židlemi, „tohle tady je a může to zůstat místo mě. Napořád!“
Cestou z koupelny jsme se srazili u ledničky. Najednou se tam ládoval bohatou zásobou svíčkové, z kastrolu na namáčení prádla.
A já padl na otoman a ve vteřině usnul. Spal jsem chvílemi.
„Půjdu vyvenčit psa. Tondu. Ty, ty si dělej, co chceš, rozumíš?“ říkal mi kupříkladu Kahuda ve snu, „úplně všechno na světě si dělej, ale ne v tomhle bytě.“ Křečovitě se na mě vytlemoval - já ležel na zádech a jeho zvířecí hlavu pozoroval mezi chodidly. Mohla to být skutečnost?
„Odpoledne půjdeme oba do kina,“ rozkázal poloprůsvitný Kahuda, „každý si prostuduje tři filmy. Každý v jiném multikině a já, já si před tím dáchnu! Víš, dáchnu si na svý posteli, co ty se na ní už hodiny válíš, vyvětrám celou kuchyň, mám jenom jedny plíce, jenom jedny!“ vztyčil důrazně prst a netušil, jakou říká pravdu. Mně se po letech znovu spustila krev z nosu.

Potom přinesl Kahuda fotografie.
Říkal: „Se mnou a? se stane cokoliv. S tebou, Rybo, ty třeba chcípni hned. Ale a? tenhle rukopis přijde do nějakýho vydavatelství. A tyhle fotky,“ vysypával přede mě na stůl desítky obrázků, „ty se daj prohlížet. Není moc takovejch fotek o Bulharsku.“
Prohlížel jsem fotografie a Kahuda se ptal: „Rybo, přemýšlíš někdy o smrti?“
Hromady snímků.
„Dvakrát do hodiny,“ řekl jsem bezděčně - na fotce byla zrovna Síma. Před 12-ti lety štíhlá oddaná slovanka s vlasy do vrkoče, smutně povzbudivý pohled, legenda studentských kampusů 30-tých let, záběr od pasu k modrému nebi. Den před tím jsem ji viděl kupovat panáky Slančev Brag po trojicích v primorském bufetu, „Divná nálada,“ tomu říkala, zpila se do bezvědomí během 15-ti minut a mladý organizmus to vstřebal do svítání.
„Vždy? jsem ti včera vysvětloval nulu v tý stupnici...“
„Já myslím fyzickou smrt,“ řekl Kahuda. „Kam bys’ třeba zavolal, co bys’ ještě stačil udělat, kdyby tě najednou bodlo u srdce...“
Pohlédl jsem na něj a on se zakuckal. Studeným zbytkem svíčkové ze včerejší oslavy, cpal ji do sebe měchačkou.
Padl na bok a ukazoval si na záda jako stopař. Zkusil jsem ho zezadu nakopat do plicních košů. Potom zblízka vidím, jak jeho jazyk bledne a utěsňuje spodní ret. Přítel chrčí a hledí na své čelo. Kudy do něj nacpat první pomoc, zkuste nafouknout měch pod šedesátikilovým závažím. Horní polovina obrovského trupu - svíčkovou nacpete do jedné plíce a druhá vám přidělá námahu, boule za ušima se zvětšují a ambulance jede pro vás a ne pro kamaráda. Kopal jsem Kahudu do zad a doufal, že svíčková vyletí, že jeho srdce povzbudím, potom jsem sám zeslábnul a z posledních sil klesnul naproti příteli. Tedy proti jeho očím.
Vyděšený muž. Strašná náhoda jej dostala někam, kde od začátku nebylo místo pro hrátky, havárie a životní díla. Krčil jsem rameny. Něco se mi snažil naznačovat a mně zapálilo: má namále a nemůže mít na srdci nic jiného, než svůj životopis! Jasně! Koupil si na to počítač. Celou noc nemluvil o ničem jiném. 700000 písmen a 80000 slov, to mi celý večer opakoval. Co se teď, proboha, snaží dodat?
„...ioo..., ...chrr, ...chrropis, ...uchy...“
„Pravopis?“ zeptal jsem se zadýchaně, „to máš třeba na mysli?“
„...e, ...é...,“ sípal Kahuda možná svá poslední písmena.
Co si mohl najednou myslet o svém odkazu?
„Já vím, že tvý češtinářky byly krávy,“ řekl jsem třesoucímu se tělu, „moje taky.“ Nevypadal dobře, poklepal jsem ho po rameni jako opravdový přítel. „Tys’ jenom neměl tu kliku, že češtinu učila tvoje máma.“
Zkusil jsem mu zatlačit víčka, ale ještě žil. Cukal se...
Vypnul jsem nový počítač, na kterém celý román napsal a Kahuda zachroptěl. Nepříjemně. Už moc nežil, ale ještě se mu nechtělo překročit hranici. Neujistil mě, že chápu jeho poslední přání.
Počítač jsem tedy zapnul a smazal soubor s textem a Kahuda zachroptěl znovu. Zamknul jsem tedy disk dlouhým heslem, vy?ukal jsem ho naslepo lokty. Na odchodu jsem z vytřeštěných očí kamaráda nepoznal, zda mě vidí či zda je už po smrti. Pes se tvářil vyděšeně...

Nepamatuji se, kdy se k nám Václav znovu přidal. Vlastně jeho duch. Nebo nevím - skrz tělo člověk neviděl a on mi odpustil i tu věc s rukopisem.
„Musíš vědět,“ volal najednou zblízka, „že ta prasárna s rukopisem mě nemrzí!“
„Prasárna?“
„Nech to být. Nedovedeš si představit, jak jsou věci vidět odsud.“
Hovořil moudře a klidně. Vůbec najednou zářil vyrovnaností, objevil se po boku a nelekal, nevadil, zastřešoval, napadl mě tehdy pocit technických rodičů. Dotýkali jsme se a bylo to přirozené, na druhou stranu - Tonda ho vůbec necítil. Vyděšeně se otáčel ke mně a Kahuda jenom radil a po čtyřletém spojení vypadal necitlivý ke zvířeti a jeho smutným očím, jenže ono kráčelo neomylně.
„Jenom vás s Tondou doprovodím a potom v klidu odejdu.“
Co dělat, když hovoříte s mrtvým přítelem, několik posledních minut? Já se snažil doptat na jeho sny, naděje, tvorbu, křivdy a podobně, ale ptal jsem se zase nějak blbě.
„Co to plácáš, Rybo?“
To nábřeží. Ale ne. Všechno. Co byly jeho struny, světlo za tmavou bariérou, jehož jsem se nikdy nechtěl vzdát, strašidelný chlap se najednou naladí na stejnou vlnu a jeden úplně zpanikaří, ptal jsem se na temnou lásku v jeho prózách a taky na nedostatek kondomů a podobně, asi už nepotřeboval mluvit o minulosti, snad si ty pohnutky ani nepamatoval, ptal jsem se čuněte a odpovídala mi duše vybroušená z nějakého křiš?álu. Už neměl fyzickou převahu, neměl své tělo, hovořil živě a pohodlně.
„Jestli se chceš brodit v kondomech, tak si zaplav v řece.“

Když končilo zarostlé kolejiště a navigace se zužovala do úzké betonové římsy pod plynárnou, potkali jsme s Tondou dvě neřestná devčata. Třináct let jim mohlo být, dílem v teplácích, dílem v zimních bundách, ještě potřebovala dorůst do erotických tvarů, ale hleděla tak vyzývavým způsobem, že vzbuzovala chu? k pohlavkování. Ve mně, ne v Tondovi, Tonda je necítil konfliktně.
„Bejt tu sám,“ řekl duch Kahudy, „ještě tak před třema lety, vytáhl bych na ně čuráka.“
„No nazdar,“ řekl jsem já.
„Teď už ne. Kdo ví, jestli fungoval a navíc: hledej ho v tý strašný změti sádla a chlupů, co jsem měl pod břichem. Zkusíš to a nenajdeš a trapně se zmítáš, už bych to dneska nezkusil.“
„Bejt tu sám a bejt ještě naživu,“ dodal.
„I před třema lety to smrdělo zákonem. Byly dvě, nechat je naživu, nikdy by ses z toho nevylhal.“
„Teď už ti to můžu říct,“ řekl duch Kahudy s povzdechem. „Tenkrát bych o tom vůbec nepřemýšlel. Věříš mi?“
Ještě jsem se pokoušel studovat jeho duševní zbytky, ze zvyku, s důvěrou to nesouviselo. O kus dál prolétl vrátný z policejní školy v Kobylisích.
„Vypráví o obrovských bunkrech tady pod řekou,“ tlumočil mi Václav, „takovej mladej kluk, co jezdil Favoritem a žil s mámou a četl Letectví a kosmonautiku. Myslím, že nemáme důvod pochybovat, že je to nejlepší místo na stavění bunkrů v celý zemi.“ Podíval se na mě a já souhlasil.
„Trocha bahna a vlhkejch stropů. Uhořel nedávno i s nutrií, co ji choval v bundě. O bunkrech mluví s nadšením.“
Potom mi ještě stačil ukázat místo, kde chtěl mít odjakživa zakotvenou ponorku. Tonda tehdy trochu zaštěkal, snad se ohnal po zlomené travině. Břeh tam končil a zavíral se k začátku té nejužší betonové římsy, co vpravo padala do vody a vlevo z ní rostla barikáda přede vším vnitrozemským. Jen ocelové kruhy k uvázání lodí chodec potkával, zřídka po sobě, jinak se Tonda motal pod nohama a po řece putovaly zlověstné vlny.
„Tonda je taky pěknej vykuk,“ říká duch Kahudy, „znáš to: malá svině, ale zároveň dobrák od kosti.“ Ví, že pod trojským kovovým mostem musím opustit i pejska.
„Tady to je,“ pokračoval Kahudův duch civilně, „tady by kotvila. Nic pompézního, třeba jenom jednomístnej ocelovej sud. Jen do něj vlízt, ponořit se, uprostřed řeky dvakrát třikrát potají vykouknout nad hladinu. Potom zpátky.
To byl vždycky ten můj sen, jak jsem ti o něm povídal.“
Kahuda se pomalu chystal k řece.
„Když psa vypustíš před mostem, bude příliš zmatenej, aby tě sledoval. Vydá se po proudu k Trojský lávce a po druhym břehu nazpátek. Přejde Libeňskej most a hajdy domů a tam bude kňučet na dveře a díky tomu najdou mou mrtvolu.“
Zamával mi z oparu nad vlnami, poprvé živě, poprvé bez zášti.
„Netrap se tím, bude mu líp, vím to a nemůžu to vysvětlit.
Ty bys ho nedokázal mít správně rád...“
Duch Kahudy se rozplynul napříč proudem. Ani nahoru, ani dolů.
Tonda zakňučel.

Byl za mnou Kahuda i Tonda, důchodci i rybáři a neřestné dvojice žákyň dole na navigaci, vyplavené mrtvoly a tajný nábřežní sex a lodi a ponorky a vzájemné polibky vousatých čtyřicátníků, pod železničním koridorem jsem se vrátil k teplárně a odtud mezi chodce u metra a musel se zastavit a usednout na lavičku.
Staniční budovu opustil muž ve žlutých teplácích. Dlouhé ondulované vlasy mu poletovaly kolem temene jako rokovým hudebníkům 70-tých let, hovořil do přenosného telefonu. Překonával jsem nějaké rozjitření. Zakrýt si oči dlaněmi a zkoušet ubránit zbytek pocitů. Vědomí, integrita, roztrháno tvářemi od sobotního rána, rozhovory, představami. Klidný žaludek byl to, co jsem potřeboval zajistit. O několik laviček dál seděl muž, který měl tohle všechno za sebou. Chechtal se jako chechtací pytlík.
„Jó!“ křičel a mlátil do lavičky, „cha cha chá, to se teda povedlo! Jo ho hó, to je nářez!“ vyrážel chvíli hlasitěji, chvíli tišeji, „cha chá, já se z toho vojebu!“ Byl sešlejší a osamělejší, než já, popíjel levné pivo, ale smál se upřímně a vytrvale, občas se vysmrkal, jak mu z očí a nosu tekly slzy.
Když nepřestal ani po osmi minutách, zkusil jsem si límcem bundy utěsnit ušní bubínky.
To bylo všechno, co jsem mohl v tu chvíli dělat.