Před šestnácti lety, 11. července 2002, skončil nešťastným pádem ze skály život nepřehlédnutelného člena Skupiny XXVI, prozaika, autora písňových textů a spoluzakladatele ediční řady Branických almanachů Oscara Ryby. Bylo mu 39 let. Připomeňme si ho několika texty.

Oscar Ryba (vpravo) na fotografii s Martinem Davidem na básnickém srazu v hospodě Pražanka na Komáří vížce v Krušných horách v roce 1999. Foto: archiv Skupiny XXVI.

Opravdová námořnická

(píseň)

Co si dát, když ne předposlední rum?

Před cestou bůhvíkam?

Hádej!

Někdo se veze, někdo míří k oblakům.

Co uděláš na lodi, neškodí.

Plavba je zlá, i když vítr burácí,

ráhna ti nad hlavou

kvílí.

Kurděje, strach, smrt se plete s legrací,

žízeň je černá a led bílý.

Co bude dál, když se lodi nevrátí?

Kdo za nás ztratí slzu?

Hádej!

Holky se z mola rychle vytratí

- co vyděláš na lodi, neškodí.

Potkal jsem jednou Kidda – námořníka

na jihu ostrova

Zealand.

Láhev, bible a chlap, jak se říká,

naposled ho viděli v pondělí.

Co si dát, když ne předposlední rum?

Před cestou bůhvíkam?

Hádej!

Někdo se veze, někdo letí k oblakům.

Co proděláš na lodi, neškodí.

Publikováno v Almanachu Pant, sborníku

Pant klubu 1990 – 1995 (Praha, 1996)

Třetí z kreslených anekdot

Ty a já

Dva kosmonauté

Každý jiným vektorovým směrem

utržen od mateřské lodi

Hledíme na sebe v prostoru

Milióntinu vteřiny

Helmy a vzduchovody

uprostřed města

v komickém rozporu

Tak se chodí

Zásobu kyslíku

Šťávu nevyžaduji

Publikováno v almanachu Kroky ze tmy (Triton, 1996)

U Kahudy

Jednu deštivou neděli jsem se vpodvečer zastavil u Vaška Kahudy. Na představování takového podivína zde asi není dost místa, stejně jako bych dost nerad vysvětloval, proč k té návštěvě došlo. Důležité je, že jsem byl nejistý a nečekal ani jeden normální zážitek. Kahuda – říkávali jsme mu také Bombur podle jednoho tlustého pohádkového trpaslíka – bydlí v zapadáku mezi holešovickými přístavy, ke kterému se člověk dostane jenom dlouhou chůzí po vlhce lesklých asfaltových ulicích; musí překračovat kolejnice zrušených železničních vleček, nenarazí na žádné chodníky, jenom na ty asfaltové plochy a hned u nich na domy nebo skladiště. Nějak tak jsem si vždycky představoval atmosféru dělnických čtvrtí velkých měst ve třicátých letech. Za hospodářské krize. Nemusel jsem ani vstoupit do baráku, a už to přestávalo být v pořádku. Kahuda mi do telefonu vysvětlil, že bydlí v ulici U řeky v čísle sedm, zapamatujte si, prosím – sedm, a já jsem v té ulici našel jedinou budovu se čtyřmi vchody, a ty vchody byly očíslovány popořadě: jedna, tři, pět a devět! Slyšíte? Žádná sedmička! Vzpamatoval jsem se až ve dvoře, do kterého bylo nutné se prodrat k tomu zašantročenému vchodu, ale tam zase nebylo možné zazvonit: ze čtyřiceti zvonků byl jenom jeden označený, a to ještě římskou číslicí, musel jsem stoupat podestu od podesty a najít jeho byt ve druhém nebo třetím podlaží. On totiž Kahuda bydlí v tak nesmyslném domě, že jeho jednotlivá patra spolu splývají. Zvonkem jsem rozsvítil světlo na chodbě a teprve vypínačem jsem zazvonil.

„Ale jó,“ zahlaholil zevnitř zvučný, až kňučivě žoviální hlas. Ozvaly se dunivé kroky, klapání několikerých zámků, teď si dokážu konkrétně vzpomenout na tři, chřestění odjišťovaných řetězů. Obrovskou tlustou chlupatou (tehdy nahou) horní polovinou těla utěsnil škvíru ve dveřích, obdélník okna za jeho zády jsem mohl tušit jenom podle odlesků. Mával nějakým ručníkem a říkal, že se zrovna chystá do sprchy, že je tam všude hrozný nepořádek, to měl tedy pravdu, a ne, že něco sním. Neřekl „nepořádek“ a „sníš“, řekl to mnohem hruběji a na to druhé slovo položil tak nečekaně vzteklý akcent, že mi to až nahnalo strach. Po stolech se v té předsíni válely kusy potravin, některé čerstvé a jiné zase rozbalené a nedojedené, rozsypané sáčky s oříšky a praženou kukuřicí, na věšácích visely části nesezónních oděvů, o kterých tvrdil, že se je chystá prodávat v Gruzii. To také přeci není normální. A řídké deštivé slunce z obývacího pokoje zrovna usvědčilo šmouhy v usedlém prachu na botnících a skříních a na nich desítky pitoreskních suvenýrů a nepoužitelných starožitností, ten byt by zasluhoval samostatnou pozornost. Zutý jsem vešel do obývacího pokoje, kam na mě Kahuda skrze hluk tekoucí vody křičel jména pražských hospod, které bychom mohli zvolit za cíl nedělní vycházky, hned vzápětí ale nekonečně pochyboval o každé z nich, aniž bych já některý jeho návrh vyvracel nebo podporoval. Přicházel do pokoje drhna se obrovskou osuškou a vyzvídal, co si konkrétně myslím o hostinci Na staré vartě – ale hned si odpověděl sám a ujistil se, že ten jistě nebude v neděli otevřený.

„Dá se tam zavolat,“ řekl jsem svou první větu v jeho bytě a Kahuda strašidelně zbystřil pozornost a zahromoval: „Ale ano, prosím, samozřejmě, mým telefonem! Můžeš si tam zavolat třeba i dvakrát! Co si tady u mě ještě potřebuješ zařídit!“

Vylekaně jsem zavrtěl hlavou.

„Nějaké telegramy že by sis odeslal na moje jméno,“ zvolal Kahuda a prudce odhodil osušku na velikou manželskou postel, přes její vyřezávanou pelest, výhrůžně vytřeštil oči. „Třeba rekomando, všechno pochopitelně za mé peníze, balík do zahraničí, dám ti dost času, aby sis mohl ověřit adresu. Pozdravy. Pohlednice! Složenky a telefonní výzvy,“ rozhulákal se a zuřivě kolem sebe mával pěstmi, blýskal očima, „oznámení, blahopřání, objednej si všechna periodika na dobírku, zaveď si sem sporožiro a prémiové spoření, já to platím, já to platím,“ řval a trhal ze svých kalhot kapsu, ve které zřejmě nosíval peněženku, „na, ná, tady to máš, tady je dekret na byt, sežer ho, okamžitě ho tady přede mnou sežer, tady je občanka, rodnej list, tady jsou fotky z dětství, milostný dopisy...“ na stole se přede mnou vršila hromada dokladů, formulářů, fotografií, co neskončilo na stole, létalo po pokoji a padalo na zem.

Trvalo dlouho, než se Kahuda začal uklidňovat. Našel kapesník, setřel si pot z tlustého zátylku, spolkl čtyři tablety a nepříčetně sípal, šeptal o vodu a ptal se mě, zda si i já nedám něco k pití z jeho nevyčerpatelné lednice. Dal jsem si skleničku vína z láhve zazátkované jenom okousaným zbytkem bílé plastové hmoty. Jemu jsem pro jistotu také jednu nalil.

Za čtvrt hodiny jsme vyrazili na nedělní vycházku a na pivo.

Publikováno ve sbírce povídek Žiju si jako Rybouac (Petrov, 1998)

Rockový klub Stalin

Začátek devadesátých let nabízel mnoho zkušeností. Každý cizinec – pokud se cestou z letiště zeptal správně na okolí centra – uslyšel jméno vinárny Blatnička. A nově otevřeného rockového klubu Stalin pod Letenskou plání.

Blatnička (tehdy dobré víno) bylo poměrně levné pijácké hnízdo středně nekonformní pražské inteligence a rockový klub Stalin byl tou dobou i pro otrlé a protřelé zahraniční výsadkáře úplně novou zkušeností. Díky ní si mohli udržet svůj standard pokorné nezávislosti daleko od domova a stejně tak i návyky bezbožného flámování, které ve svém světě nostalgicky opouštěli výhradně ve jménu lepších zítřků planety. Jako jít do války.

Stalin byl snadno dosažitelný z centra, rockový klub nějaký čas duněl a pulzoval v protiatomovém podzemí. Pachman ho rychle lokalizoval a později mi ukázal dopis, který tehdy napsal spolužákovi do Bavorska.

„…leckdo si z těch časů dobře pamatuje rozervané příchody přes Letenskou pláň. Bouřlivé vichřice zvedající se za temných nocí z údolí Vltavy a čechrající pomyslné vlasy a plnovous ruských pravoslavných apokalyptiků, přízračné světlo nekonečných železobetonových prostor a podlahy z písku v podzemí pod plání. Tři hodiny ráno. Epicentrum nejdramatičtějšího života...“

Konec citátu z dopisu. Hloučky zhypnotizovaných posluchačů živých kapel. V pološeru seskupené projekce lidí a sochařské výstavy a různé vysněné události – ti lidé se navzájem přelévají a mísí a všemi jazyky spolu nekonečně komunikují a slaví a tančí podle všelijakých vlastních sugestivních pravidel a rytmů. Býval jsem tam i já a neznal jsem tehdy Pachmana.

Někde v úplně jiné části železobetonových jeskyní bylo možné si sednout k baru a osamocen do sebe házet jednu za druhou sklenice levného burčáku. V klubu Stalin bylo tehdy totiž možné všechno. Mohl tam člověk potkat bytost, které pomáhal už před osmi lety organizovat pohřeb. Mohl si tam na baru zadarmo potáhnout z cigarety dobré marihuany nebo se pohádat s klíčovým poslancem federálního parlamentu. Když při rozhovoru s férovou barmankou ztrácel o půl šesté před ránem síly a padal i se stoličkou na záda, padal do měkkého polštáře písečné podlahy a usínal zahalen do svého kabátu a někdo za něj tu stoličku zase ochotně postavil a nikdo jej potom hlavně nevyrušoval ze spánku. V rockovém klubu Stalin se mohlo stát, že člověk přišel beze stopy o své první děvče z úvodního amerického výsadku a nikdy v životě je už potom nespatřil. Díky děravému pletivu v ústí klesající hlubinné chodny, jejíž druhý konec by si, myslím, dokázal málokdo představit bez mrazení v zádech.

Jmenovala se Kiwi a pocházela ze San Franciska, z města, o kterém Pachman věděl z gramofonových desek, že je proslulým útočištěm nejzklamanějších lidí na celé zeměkouli. Ona to připouštěla, když spolu pod Stalin poprvé hovořili, tvář měla tehdy radostnou a prokrvenou jako zralé jablko. „Ale jsou tam nejšťastnější,“ říkala vesele a zároveň učila Pachmana kalifornskou lidovou píseň, ve které každý den v týdnu každý (!) umíral. „Pondělí, každý umírá, úterý, každý umírá,“ zpívala Kiwi Pachmanovi, ta píseň měla sedm slok a vždycky se tam změnilo jenom jméno toho dne v týdnu, neustále se dětsky radovala a všichni ji za to měli rádi. Potom se ztratila v podzemí za protrženým pletivem nějaké bariéry vedoucí pod Letnou.

Zakrátko vystřídaly první výsadek mnohem organizovanější a podporovanější skupiny, zkušené a dokonale profesionální. Na druhou stranu rockový klub Stalin dodýchal pod nátlakem staronově se vzmáhající úřední moci. Ale lidé jako Kiwi nebo Ester Baraková patřili k úplně nejotrlejším náturám.

Jazykové dovednosti výsadku

Je asi na místě přiblížit osud jazykových dovedností Kiwi, Ester Barakové a ostatních lektorů z první vlny anglosaských výsadkářů – přijeli do země učit vysokoškolské studenty své rodné řeči, ale kupodivu uměli všichni plynule česky dřív, než odpřednášeli první semestr, dřív než dokázali projít prvních pár úvodních metodických kapitol dostupných učebnic.

Publikováno v knize Život mezi prsty (Protis, 2005).

Čtěte také: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/30-oscar-ryba/27-uvod-do-stredoevropskeho-mysleni-s-prikladem-nazornym