Článek o České družině jsem původně napsal pro časopis 1. světová válka. Jelikož v letošním roce vzpomeneme 100. výročí založení Československé republiky, je dobré si připomenout, kdy, kde a jak to vlastně začalo. V Rusku byli Češi první, kdo začali organizovat vlastní vojsko a také nejpočetnější. Kromě toho mám k tématu i osobní vztah, protože můj dědeček z matčiny strany Alois Sviták byl legionářem v Rusku, jako voják 9.střeleckého pluku, který nesl jméno Karla Havlíčka Borovského. Do vlasti se vrátfil přes Vladivostok a Severní Ameriku...

Téměř vzápětí po vypuknutí válečného konfliktu, který vešel do dějin jako Velká nebo světová válka (označení „první světová válka“ vzniklo až mnohem později), začali Češi v zahraničí organizovat vojenské jednotky, které se měly zapojit do války proti Rakousko- Uhersku. Většina zahraničních Čechů nepovažovala habsburskou monarchii za svoji vlast a očekávala její porážku, která by otevřela českému národu cestu k samostatnému národnímu státu. Bylo by však nepřípustným zjednodušením tvrdit, že tak smýšleli všichni a hned od začátku. Málokdo by také na samém začátku války soudil, jak bude dlouhá a jak se po jejím skončení změní mapa Evropy… I sám Tomáš Garrigue Masaryk uvažoval ještě před válkou o federalistickém uspořádání monarchie a teprve poté, co koncem roku 1914 odešel do exilu, přijal za svou myšlenku české samostatnosti. Nevěděl přesně, zda do čela státu by měl být postaven někdo z příbuzných anglického krále (touto možností se zabýval poměrně dlouho), nebo zda by měl být nový český stát republikou, což u nás nemělo žádnou tradici. Že nakonec zvítězila poslední z možností, lze připsat zejména vlivu amerického prezidenta Wilsona.

Češi v Rusku byli jednak již několik desetiletí usedlí rolníci ve Volyňské gubernii. Zde žili v počtu asi 20.000, ale jako poddaní Ruské říše podléhali odvodní povinnosti v rámci carské armády. Do první české jednotky v Rusku tedy vstupovat nemohli. Jejich chvíle přišla až po pádu carského režimu, kdy se z původních českých jednotek staly legie, tehdy označované jako revoluční dobrovolná vojska, později zahraniční čs. vojska. Souhrnný název legie je až poválečný. Také ve druhé světové válce se volyňští Češi stali jedním ze zdrojů tehdejší československé armády v SSSR (do osvobozené vlasti přišla jako 1. Československý armádní sbor, krátce a neoficiálně Svobodovci).

Byli zde však i Češi, kteří byli rakousko-uherskými státními příslušníky, jejichž počet se odhaduje v desetitisících. Byli to zástupci českých firem, podnikatelé, manažeři, techničtí odborníci, zvl. v pivovarnictví a cukrovarnictví. Jiní vynikli jako hudebníci nebo učitelé tělovýchovy. Většina z nich měla dobré sociální postavení. Podobně jako v jiných zemích, kam se v této době čeští lidé vystěhovávali, pomáhaly je sjednotit sokolské myšlenky (v USA se prý v té době říkalo, že kam přijdou Češi, postaví nejdříve sokolovnu.) V Rusku byli Češi usazeni hlavně ve větších městech, nejvíce v Moskvě a Petrohradě, ale jejich největším centrem se stal Kyjev. V těchto i vdalších městech se už v srpnu 1914 konaly manifestace pod heslem:“Bratři, osvoboďte Čechii.“ Nadšení, které naši lidé v Rusku projevovali pro carský režim (i když by v mnohém dopadl hůře při srovnání s vládou Habsburků), vyplývalo jednak ze zakořeněného slavjanofilství a do jisté míry i z nutnosti zbavit se podezření, jemuž by mohli být vystaveni jako „nepřátelští cizinci.“

Přibližně v téže době se ve Francii ustavila vojenská jednotka z Čechů, usídlených ve Francii a v Anglii v počtu asi 250 mužů. Podle francouzských zákonů se tak stalo v rámci Cizinecké legie. Vešla ve známost pod názvem Rota Nazdar hlavně hrdinstvím v boji proti Němcům u Arrasu v květnu 1915.

Dnem do jisté míry přelomovým se stal 20. srpen 1914, kdy car Mikuláš II. přijal českou deputaci v Moskvě. Tvořili ji hlavně zástupci krajanských spolků a jejich řeč obsahovala nejen projevy loajality k carské říši, ale i naději, že „národ československý“ bude uveden do společenství slovanských národů jako právoplatný člen a „česká koruna zazáří v paprscích koruny Romanovců.“ Méně vzletným jazykem se to dá vyjádřit jako spojení zemí Koruny české a Slovenska v jediný stát pod vládou některého romanovského velkoknížete. Krajanské spolky zároveň na Čechy v Rusku apelovaly, aby usilovali o přijetí ruské státní příslušnosti, ba dokonce doporučovaly přijetí pravoslavného (ortodoxního) náboženství místo katolictví, které mezi nimi převažovalo. O založení české dobrovolnické jednotky bylo tedy rozhodnuto, snad i proto, že existoval určitý precedens z války proti Japoncům. V letech 1904-1905 totiž existoval v ruské armádě pluk z etnických Číňanů a příslušníků jiných východních národů, jenž vykonával především výzvědnou službu.

Tak vznikla Česká družina. Jejím zřízením byl pověřen kyjevský vojenský okruh a ke dni 13. září 1914 se zde shromáždilo 720 českých a 16 slovenských vojáků. Na celkový počet 942 mužů, rozdělených do čtyř rot je doplnili Rusové, s nimiž se počítalo na místa vyšších důstojníků, lékařů, ale i pro administrativní činnost. Jejím velitelem se stal podplukovník Sozentovič. Po přísaze před kyjevským chrámem svaté Sofie dne 11. října 1914 (dle pravoslavného kalendáře 28. září, na den sv. Václava), byla jednotka rozdělena na skupiny o 15-50 vojácích (v tehdejší terminologii půlroty, čety a poločety) a přidělena na jednotlivé úseky fronty v sestavě 3. armády generála Dimitrijeva, zvláště tam, kde se předpokládalo, že budou stát proti rakousko-uherským plukům, v nichž budou také Češi. Právě zde se mohli uplatnit při průzkumné činnosti nebo jako tlumočníci při výsleších zajatců. Taková činnost byla ovšem nebezpečná. Pokud by byl zajat rakousko-uherský státní příslušník v uniformě cizí armády, trest smrti by ho neminul. Prvními oběťmi se stali J. Muller a J. Grmela, kteří byli zadrženi rakouskými polními četníky a popraveni ve Wadowicích (dnes na území Polska) 12. prosince 1914.

Představa zakladatelů České družiny, že se jednotka bude zabývat také propagandistickou činností, se nenaplnila proto, že se ruské armádě nepodařilo vstoupit na území obývané Čechy. V prvním roce války sice carská armáda dosáhla přes počáteční nezdary ve Východním Prusku proti Němcům a u Krašnika v Haliči proti rakousko-uherským vojskům značných územních zisků a dostala se až za Karpaty. Na území Slovenska obsadila Bardejov, Sninu, Humenné, Stropkov, Svidník a Medzilaborce. Pronikla také hluboko na polské území a k hranicím Čech se přiblížila jen na několik desítek kilometrů ve Slezsku. Tuto hrozbu se rakousko-uherskému generálnímu štábu podařilo zažehnat jen zvýšenou podporou od německé armády. Ta převzala nejen strategickou iniciativu, ale oproti dřívějším dohodám i vrchní velení na východní frontě. Že se tím válka stala u rakouských vojáků, zvláště u těch, co byli slovanského původu, ještě nepopulárnější, není třeba zdůrazňovat.

Následujícího roku se válka změnila na zákopovou a bylo jasné, že oproti plánům bude trvat ještě dlouho. Na východní frontě se bojové akce přenesly do zákopů jen dočasně, ne jako na západní frontě, kde válka v této podobě vydržela až do svého konce. Začátek roku byl ještě ve znamení ruské ofenzívy a družiníkům se podařilo navázat kontakt s pražským 28. regimentem, ale jeho kompletní přechod na ruskou stranu se nezdařil. Celá věc byla prozrazena a pluk byl stažen z fronty a vystřídán spolehlivějšími jednotkami z Rakouska. V létě 1915 po ofenzívě ústředních mocností na severu Karpat byla ruská vojska zatlačena téměř o 500 km dále na východ, byla ztracena rozsáhlá území v Polsku, Litvě, části Lotyšska a Běloruska. O této operaci se zjednodušeně mluví jako o bitvě u Gorlice.

Česká družina se v průběhu války mimořádně osvědčila, třebaže její příslušníci neměli za sebou vojenské vzdělání. Přesto dokázali zastávat i velitelské funkce. a později v období první republiky i místa vyšších důstojníků až po generály. Právem mohli říkat, že jejich školou byla válka. V této době rovněž ruské velení povolilo nábor českých vojáků z řad válečných zajatců pro posílení České družiny. Těmto novým vojákům se začalo pro odlišení od původních, starodružiníků, říkat novodružiníci. Příliv těchto nových sil znamenal posílení České družiny natolik, že došlo k její reorganizaci. V únoru 1916 se z ní stal Československý střelecký pluk a v dubnu Československá střelecká brigáda o dvou plucích, z nichž každý měl dva prapory po čtyřech rotách. Početní stav brigády se ke konci roku 1916 rozrostl na 5750 mužů, ale stále ještě neoperovala samostatně. Většímu nárůstu bránil malý zájem ze strany zajatců, kteří byli rádi, že pro ně válka skončila, a na druhé straně se carské vládě nechtělo rozšiřovat národní jednotky ve své armádě. Rovněž názory Tomáše G. Masaryka, který se vypracoval na neformálního vůdce protihabsburského odboje v zahraničí, nebyly v Rusku přijímány - jeho kniha Rusko a Evropa byla carským režimem ještě před válkou zakázána. Masaryk se totiž obával, že kdyby o poválečném uspořádání českých poměrů mělo rozhodovat výlučně Rusko, nový stát by se snadno mohl dostat do ruského područí. Obrat nastal až po pádu carského režimu v únoru 1917, kdy se Mikuláš II. zřekl trůnu a byla vytvořena demokratická Prozatímní vláda. Ministr války Kerenskij zprvu formování dalších českých jednotek zastavil, ale další události ovlivnil nejen Masarykův příjezd do Ruska, ale i fakt, že se ruská armáda vlivem bolševiků zcela rozložila. Vznikaly rady dělníků, rolníků a vojáků (sověty) a přimět takto zrevolucionalizovanou armádu k bojovým akcím bylo prakticky nemožné. Pak si ruské velení vzpomnělo na „Čechoslováky“, kteří jim měli zachránit Ukrajinu od německé okupace a možná i úplného odtržení. Tak skončila činnost České družiny jako takové, ale měla ještě slavnější pokračování v bitvách u Zborova, Bachmače i v bojích na Sibiři.

Význační starodružiníci:

Stanislav Čeček

Narozen v Líšně na Benešovsku roku 1887. V Kyjevě pracoval jako hlavní účetní firmy Laurin a Klement. Postupně velel rotě, praporu, pluku, brigádě a divizi, byl mnohokrát vyznamenán, mimo jiné i velkokřížem řádu sv. Jiří, nejvyšším ruským vyznamenáním. Nakonec se stal velitelem všech československých sil na Dálném východě. V roce 1920 se vrátil do vlasti v hodnosti generálmajora. Vojenské kariéry se nevzdal, v letech 1921-1923 absolvoval studium na francouzské Vysoké válečné škole. Válečné strádání a následky zranění však ukončilo jeho život v pouhých 43 letech.

Karel Kutlvašr

Narodil se r. 1895 v Michalovicích u Havlíčkova Brodu, v Rusku byl úředníkem firmy, která do Ruska vyvážela zemědělské stroje. S Českou družinou prodělal všechny významné bitvy. Do vlasti se vrátil v hodnosti plukovníka a ve 33 letech byl posléze jedním z nejmladších generálů. Jeho manželka Jelizaveta byla ruského původu. Za 2. světové války se zapojil do protinacistického odboje, v Pražském povstání byl vojenským velitelem Prahy. Za komunistického režimu byl na základě vykonstruovaného obvinění uvězněn a propuštěn až po jedenácti letech. Krátce poté zemřel na infarkt.

Zdeněk Fierlinger

Narozen r. 1891 v Olomouci, vstoupil do České družiny hned po jejím založení a stal se důstojníkem a rytířem řádu sv. Jiří. Po bitvě u Zborova byl odeslán do USA, aby pomohl formovat vojenské jednotky z amerických Čechů. Poté vstoupil do legií ve Francii. Po válce vstoupil do diplomatických služeb a stal se blízkým přítelem Edvarda Beneše. V letech 1937-1945 byl vyslancem v SSSR, jako předseda sociálně demokratické strany se stal premiérem v první vládě po osvobození od nacismu. Nedobrou úlohu sehrál ve „sloučení“ komunistické a sociálně demokratické strany po únoru 1948. Pak zastával vysoké stranické funkce v aparátu KSČ. Zemřel roku 1976.

Mikuláš Antonín Číla

Narodil se r. 1883 v Nové Pace. V Rusku pracoval jako malíř a dekoratér. Jméno Mikuláš (Nikolaj) přijal po přestupu na pravoslaví. Jeho manželka Nina pocházela z Jekatěrinburgu. Jako legionářský velitel zabezpečoval provoz na Transsibiřské magistrále a došel až do Vladivostoku. Po válce zastával funkci zemského velitele Čs. armády v Brně. Po okupaci se zapojil do odboje. Zemřel v Praze ve výjimečném věku 100 let.

Josef Jiří Švec

Narodil se v Čenkově u Třeště r. 1883. V Rusku působil jako učitel tělocviku. Přihlásil se do České družiny a dosáhl hodnosti plukovníka. Když jeho jednotka odmítla zaútočit proti bolševikům, dne 25. 10. 1918 se zastřelil, aby zastavil její morální rozklad. Zanechal po sobě cenné zápisky, několikrát vydané knižně. Jeho jménem byl nazván čs. pluk č. 29 v Jindřichově Hradci. Rudolf Medek, rovněž legionář a spisovatel, o jeho osudu napsal divadelní hru.