Několik slov úvodem a na vysvětlenou: Jednou z oblastí činnosti Skupiny XXVI je cestování po hradech. První „máchovský vandr“, jak jsme tehdy říkali, byl v červnu r. 1986 a trvá to prakticky dodnes, i když se z vícedenních vandrů staly spíš jen jednodenní vycházky. Nechtěli jsme soupeřit s Karlem Hynkem Máchou, jednak jsme začínali ve věku, kdy on končil, a navíc dnešní způsoby cestování s tehdejšími vůbec nelze porovnat. Nezařadili jsme se tím ani k pravověrným „čundrákům“, neboť jsme se nechtěli podřizovat cizím rituálům. V jednom jsme však vytrvali a to bylo předsevzetí, že se budeme k přírodě i lidem chovat slušně a ohleduplně. A to snad bylo i cílem naší poezie, říkat lidem, aby byli lidmi. Protože to není ani malý, ani snadný úkol.
Pozn. aut.: Všechny zde uvedené básně o hradech už vyšly buď tiskem v mých sbírkách Divoký kmín (DK), Hlasy odjinud (HO) a Oblékání ticha (OT), nebo jsou součástí připravované sbírky Ohniště (O), která je zatím v rukopise.
1. Andělská Hora (HO)
Od věků jméno andělské
chrání a zdobí tuhle skálu.
My příchozí však víme své,
když svorni v radosti i žalu
lámeme chléb svůj v podhradí.
Neptej se na zdroj naší síly.
Možná to někdy prozradím,
co na vrchol jsme vynosili.
Po srázných cestách jdeme dál.
Přes propasti- snad za hvězdami.
A každý ve svém srdci hřál
naději, že už nejsme sami.
2. Bezděz (DK)
Stín na tvé řasy sestupuje
nad vodou kmit se netopýr.
Tvá loďka zpátky neodpluje.
Stůje beze strachu. Zde je mír.
Hrad ve tmách nad námi se ztrácí
a tak je těžko nemít strach.
Už míhají se noční ptáci
okolo věží, na hradbách.
Vše ostatní je pouhé zdání
jak tichý šepot rákosí.
Vyčkáme spolu do svítání
do rána, do mlh, do rosy...
3. Borotín (O)
(Milošovi B.)
V dešti a větru studeném
v ten letní den já hleděl z bašty.
Jinak být může, než to znáš ty,
když srdce hoří plamenem.
Dej, Bože, ať tu nezhynem,
když jsme to dosud vydrželi
a nevzdali se nepříteli.
Může být každý vojínem,
když hejtmany všem nelze být.
Tisíc let, možná ještě více
zapadlo jako světlo svíce
za osudem, jenž není skryt.
Možná se slza objeví.
Prach s popelem jde dějinami.
Z dávných dob muži jsou tu s námi
ve kterých bylo srdce lví.
4. Blansko (OT)
Kdo viděl na zem dopadat
hrst meteorů v nebes hněvu
ať nemyslí už na úlevu.
Strmě se tyčí zdejší hrad
nad vody sluncem zjasněné.
Jak ostrov ční a ve své kráse
shlíží se- jitro probírá se
strunami harfy zrosené.
Stranou je město. Jeho chlad
se otiskuje do kamení
a nepřekáží usmíření.
Je upokojen srdce hlad
5. Dražice nad Jizerou (O)
Mírně tu plyne Jizera,
stín stromů na břehu.
Kde láska tiše vyvěrá,
mám srdce ve střehu.
Není tu voda průzračná
a kamenitý břeh.
Zde nedohlédneš nikdy dna
jen v srdce záchvěvech.
Svit světlušek nám nahradí
i záři voskovic.
Dnes po lásce jsme žízniví
a zítra ještě víc.
6. Děčín (HO)
Jde městský rychtář po tržišti
ocasy rybám usekat
či jinak průchod právu dát...
Čekat a věřit v lepší příští?
Držela vojska spřátelená
na skále zámek- dříve hrad...
Pěst sevřít, přitom tajně lát?
V pravý čas přijde každá změna.
Ta bahno vzala do daleka,
když nastal úsvit země mé.
Čistý štít se lvem neseme
vstříc všemu, co nás ještě čeká.
7. Frýdštejn (DK)
Milostné chvění přebíhá
po stéblech trávy pod Frýdštejnem
v rytmu vždy jiném, stále stejném.
Slza se v dlani ukrývá.
Není čas vyčkat do šera.
Jestřábí oko shlíží z věže
dvě těla vidí v trávě ležet
a v dáli šumí Jizera.
Teď nechci začít se slovy.
Krajina k srdci svažuje se
a v temnošedém starém lese
mi ozvěna jen odpoví.
8. Houska (O)
Na skále hrad, sráz do tří stran,
jak život, který nepoznán,
jinde si kvetl ve své kráse
zde jenom propast rozvírá se
co ústí sem – snad z pekla bran.
Michael-jméno, mocná zbraň
tak věřme, že jsme pod záštitou
když přišli jsme sem - věkovitou
cestou, co v temnu stopena.
Minulost je už vzdálená,
však tajemství nám klidu nedá.
Kdo záhadné si cesty hledá
a nemyslí jen na návrat,
může se naším druhem stát.
9. Hrubá Skála (DK)
Strom, který nám stín daroval,
po skále kořeny své vine.
Čas nakrátko teď zvolní cval
a pospolu v tom místě stinném
můžeme chvíli posedět.
Na loňském listí- měkkost dává.
Tak možná jednou skončí svět.
Jak ono mine jeho sláva.
S dálkou nás cesta usmíří,
jen lásku mít a víru stálou.
Jsme jako bludní rytíři
v poledne, tam pod Hrubou Skálou.
10. Kadaň (OT)
Za štítonoše mám se skrýt?
Město se svíjí v opevnění
a světlo v temnotu se mění.
Moci ji mečem rozdělit!
Ještě je známý příběh ten:
Když povstal kalich, národ dělíc,
tu připil rytíř z Očedělic
namísto vína pelyňkem.
Než skloní nás čas ke hrobu,
než pohrozí, že vaz nám zláme,
rytířské meče vykováme
si ze zlomených okovů.
11. Kamýk (HO)
Už bloudí světlo měsíční
po bílých skalách u Kamýku,
jenž odhodlaně k nebi ční,
jako by napřahoval dýku.
Kdo toužil run se dotýkat
na pustých skalách bez života?
Až ranní světlo začne plát,
prach odneseme na svých botách
a jistě někdy vzpomenem
přátelství, lásky, milování
i na to, jak se počal den
po noci dlouhé k nepřečkání.
12. Kokořín (O)
Prošel jsem stezkou prastarou
i srdce mé je stále stejné.
Myslivci v skrytu pod skalou
lijí si koule čarodějné.
Ještě ne pro mne - v naději
skláním se k zemi. Jak se cítím?
V srdci žár, v zádech mrazení
a víc již slova nezachytí.
Jinam je výstřel směřován
a krok ode mne vzdaluje se.
Ještě je čas, co byl nám dán
ve vzduchu cítit v temném lese.
13. Krakovec (O)
(Jírovi z Roztok)
Měl v erbu kavku s prstenem
a za širákem kapradinu.
Oba jsme byli v zeleném.
Tak jsem ho potkal v lesním stínu.
Až do večera beze slov.
Nikdo z nás neřekl své jméno.
K hradu, co zajistil nám krov,
došli jsme cestou prozářenou.
Ze snů nás úsvit vyprostí,
modlitba ranní duši vzkřísí.
Kdy nadejde čas milosti,
to na králi už nezávisí.
14. Krumlov (DK)
Nadešly nám dny bez světla,
samota, ticho, prázdné dlaně.
Krumlovská růže odkvetla,
smutné jsou krčmy na Latráně.
Řeku už brzy spoutá led
a její břehy budou šedé.
Třebaže cest je bezpočet,
žádná z nich k tobě nepovede.
Skončilo naše veselí
jásot ztichl na podhradí.
Vždyť jsme to dávno věděli:
i dobré srdce někdy zradí.
15. Krupka (O)
(Rosenberg)
Někdy si paměť nepřeji,
ať zůstane tu opuštěná.
Již hradní kaple veřejí
dotkla se ruka zkrvavená.
Vzpomínka méně krvavá
byla by našim srdcím blíže
v den, kdy se milost nedává,
ač jílec meče má tvar kříže.
Ticho po vřavě válečné
uzamkla růže plátky svými.
I celou hrůzu toho dne.
Zde odjinud jsme příchozími.
16. Kumburk (HO)
Za námi je čas rovnodenní.
V povětří cosi zvláštního.
Už po stráni jsou rozhozeny
pochodně boha lesního.
Jdem vzhůru. Cesta se tu stáčí.
Kamenných kvádrů těžký sen.
Bránu si pootevřít stačí,
Čas zůstal pro nás uzavřen.
Stráž není tu a nebdí v noci.
Ze zbroje zůstal pouhý prach.
Klíč najdeš snadno, bez pomoci
ve vlastním srdci na dosah.
17. Lemberk (O)
(Jakubovi K.)
Snad se nám hluk všech bojů vyhne
v zahradě za zdí kamennou.
Má pískovec tvář zbrázděnou,
nebo se kolem pouze mihne
stín lasičky či hranostaje?
Ruku jsem opřel o kámen.
Jitro je chladné- letní den
svou píseň teprv rozehraje.
I mládí mívá těžkou hlavu.
Vzpomínka jako drahokam
nám připomíná kudy kam.
Chceš zůstat čistý? Chraň se davu.
18. Lestkov (DK)
Měl padnout soumrak po chvíli,
když ke hradu jsme přicházeli.
Tam minulost jsme křísili
a hlasy, které oněměly.
Z trosek je slyšet hrozný hlas
o člověku a o marnosti,
však závan větru mluví zas
o kráse, síle, velikosti.
Z údolí řeky stoupal chlad.
Byl leden, nevím kolikátý.
Dopřej nám, Pane, rozdmýchat
žár duší v plamen rozesmátý.
19. Milštejn (OT)
Na důvod ptáš se? Nevím sám
proč tohle všechno napadá mi
když na hrad Milštejn vzpomínám
i na ty, kdo tam byli s námi.
Už je to taky kolik let
- po dlouhé noci rozednění -
co byli jsme tu naposled.
Život se přece občas mění.
Čas do skal svoje runy vrývá.
Z kamenů tesal žernovy
a jednou snad vše obnoví
se znovu. Zatím doufat zbývá
a neplýtvat už se slovy.
Zas vrátíme se? Kdož to ví?
20. Orlík (OT)
(neprokázaný pobyt Karla Hynka Máchy v létě 1829)
Teď stěží něco řeknou slova.
Co s uzavřeným seznamem?
Až tady, v místě neznámém
zůstává sláva básníkova.
Hrad rozkročený nad vodou,
jež dávno zdejší cesty skryla.
Co na dně zbylo? Mlýn či pila?
Nebo snad bylo hospodou
to stavení, co zbořené
uniká na dně lidským zrakům?
Byl zde, či nebyl? Ptej se mraků.
Nic nelze přidat. Teď už ne.
21. Ostromeč (HO)
(věnováno Lubošovi Kopeckému)
U hradu Ostromeče brod
před léty zmizel pod hladinou.
Uvažuj, chceš-li, čí je vinou
že voda proudí o překot
místy, kde řinkot ostruh zněl
nad břehy temně zelenými.
Snad aspoň slovem prozradí mi
co drží jména v rakvích těl?
Už sotva někdo povšimne si
té zříceniny, jež se skrývá
pod vrstvou času. Voda zpívá
a stromy nad ní hlavy svěsí.
22. Ralsko (DK)
Cesty se ztrácí na úbočích.
Svítání barví oblohu
Snad odpustíš, že nemohu
tvé přání vyčíst z jasu očí.
Temní se čedič v suťoviskách
nad krajem s jizvou ve tváři
dřív, než je světlo rozzáří
tak vzdálená a přece blízká.
Tvá sestra sosna do větvoví
má snítku jmelí vetknutou.
Hlídá tvou krásu netknutou
a sotvakomu něco poví.
23. Šebín (O)
Na vršky už jsem vystoupil.
Kraj prostíral se dokola.
Snad hrdé čelo odolá
na cestě víl.
Myslíš-li na čas, zatrne.
Ze všeho zůstal jenom prach.
Obrazy předků po stěnách.
Mých ale ne.
Les za řekou a zdejší hrad
kam pozvala mě dálava.
Ač v troskách je, on zůstává
v své póze stát.
24. Valečov (O)
Za ploty můžeš za vstupné,
jinak než zamlada.
Na noc tu světlo zaplane
a hrad se rozpadá.
Tvé verše nejsou na prodej?
I tak snad přijdeš sem,
Dnes večernici nečekej.
Má rande s Měsícem.
Divná zář visí nad krajem,
jiná než z voskovic.
Já měl tu schůzku s básníkem.
Vím: nesejdeme se víc.
(Psáno k 200.výročí narození K. H. Máchy.)
25. Velhartice (O)
Jen stěží někdo zavítá
ke hradu takhle za večera.
Koruna v stínu ukrytá
pod věží možná ještě včera
ukázat by se mohla. Snad.
Kdo zvedá pěst, je hotov k činu.
Snad rvát se chce, či poctu vzdát?
Přijde král Karel na hostinu?
Kráčíme ztěžka po cestách,
však stáhnem z věže prapor bílý
a v jasném oku není strach,
že zrady jsme se dopustili.
26. Zvíkov (OT)
Hodiny delší nad věčnost
má ukrytý svět pod hladinou,
však přes vodu se klene most
a budí závrať nad hlubinou.
Jiná je cesta ke hradu
a jasnější, než byla kdysi
a věž ukrývá záhadu
ve značkách, kterou ochrání si
před všemi, kdo sem přichází
s touhou ctít dávných předků zvyky,
uchovat v srdci obrazy
a v dlaních sevřít okamžiky.
Na závěr poděkování:
A jelikož bývá zvykem učinit poděkování těm, bez nichž by moje verše nevznikly, děkuji tedy za účast na toulkách Svatavě Antošové, Karlovi J. Benešovi, Ondřejovi Benešovi, Milence Dolečkové, Radimovi Husákovi, Heleně Kolářové (nyní Szpukové), Lubošovi Kopeckému, Honzovi Krutskému, Honzovi Kubínovi, Tomáši Augustinovi Kukalovi,Patrikovi Linhartovi, Zbyňkovi Ludvíkovi-Gordonovi, Ivaně Novotné, Lídě Preinhaelterové-Hlinkové, Karlu Radovi, Vandě Skálové, Karlovi Starému, Romanu Szpukovi a Martinu Váchovi, který s námi, žel, už nikam nevyrazí...
