Za těch časů, kdy Pán Ježíš chodil po Svaté zemi s apoštoly, potkal poblíž Betléma kočku.

Jelikož tehdy lidé mohli hovořit se zvířaty, dali se do řeči.

Kočka mu řekla: „Špatně se nám nevede, zdejší rolníci se bojí, že bez nás by jim myši sežraly všechno obilí, takže nám dopřávají i leccos jiného, třeba mléko nebo rybí vnitřnosti. Ale doopravdy rádi nás nemají, protože si myslí, že jsme falešné. Ještě tak děti si s námi hrají, ale to jen ty menší, větší nás tahají za ocásky a i jinak nás trápí. Mohl bys, Pane, udělat něco, aby nás lidé měli raději? Nejsme tak silné jako koně, ani nedokážeme doprovázet na lov jako psi, nemáme vlnu jako ovce, tak bychom měly mít taky něco, co jiná zvířata nemají.“

„Milá kočko,“ řekl jí Pán Ježíš, „nechceš toho po mně zrovna málo, ale jelikož mě jedna kočka tady v Betlémě zahřívala, když jsem ještě ležel v jesličkách, mohu to zkusit.“

„To byla moje prababička, já ten příběh slyšela, když jsem ještě byla malé kotě,“ špitla kočka tichounce.

„Když je to tak, pojď ke mně, ať se tě mohu dotknout.“

Kočka si trochu povyskočila a uvelebila se mu na rameni. A Pán Ježíš se lehce dotkl jedním prstem místa pod krkem a kočička začala příst. Dosud to neznala, takže se skoro lekla.

„Co to je?!“

„Předení, má milá. Až lidé zjistí, k čemu je to dobré, začnou vás mít raději a budou si vás víc všímat. Ale nebude to najednou, protože lidská srdce se mění pomalu.“

A od té doby kočky předou... Protože nic, čeho se dotkne ruka Páně, už není jako dříve.

obě fotky: archiv Skupiny XXVI