(ukázka z povídek DĚRAVÝM DNEM DO NOCI vydaných v nakl. Protimluv)

Muž na terase hotýlku oslovil ženu u vedlejšího stolku:

„Jezero je ostrov naruby, nezdá se vám?“

„Vidíte, to mě nikdy nenapadlo,“ řekla dáma a navázala: „A tohle lago je tak krásně kulaté… jako tenhle stolek.“

„Kulaté, poněvadž to kdysi byla sopka,“ doplnil náhodný návštěvník; zjevně nepatřil mezi hotelové klienty, nikdy ho neviděla a taky byl poměrně chudě oblečen. Nicméně asi si chtěl popovídat, a tak se zase zeptal:

„Znáte Civitu di Bagnioregio?“

„Myslíte to bizarní, někdejší etruské městečko na skále uprostřed kráteru? Proč o něm mluvíte?

„Mluvili jsme o sopkách.“

„Ta skála se oddroluje a oddroluje, domy na krajích útesu berou za své jeden za druhým. Odumírající město. Stárnu jako ono,“ posteskla si.

„Netušil jsem, jaké asociace to ve vás vyvolá.“

„Jedna lokalita v okolí se taky jmenuje: Hora Fiasko.“

„Myslíte Montefiascone. Jezdíte na výlety?“

„Všechno mi něco připomíná. Každý nápis, anebo i čísla aut, názvy ulic…“

„Proč trávíte svou dovolenou v tomhle letovisku? Proč jste si nevybrala pro odpočinek třeba právě nějaký ostrov?“

„Nevím. Asi proto, že bych byla závislá na trajektech. Na ostrově se po několika dnech cítím jako uvězněná. Co si dáte, nic nepijete?“

„Ne, děkuju. Už jsem pil dost. Nevydržíte na ostrovech?“

„Nejprve si zamiluju to ostrovní ticho, za pár dní se mi ale promění v ostrovní šílenství.“

„Taky mám rád ticho. Hrobové ticho.“

„Hrobové ticho?“

„Znáte italské hřbitovy?“

„Znám, ráda tam chodím.“

„Na nádvoří uvnitř nekropolí je opravdové ticho. Zdi a bloky s mrtvými v několika patrech nad sebou oddělují vnitřní prostor hřbitova od vnějšího světa.“

Celá v bílém vystoupala vzhůru k nekropoli. Neohlédla se, a tudíž neuviděla na protějším skalním kopci Orvieto s dominantním dómem, nasvícené odpoledním sluncem. V dlani měla klíčky od auta, snažila se je vhodit do kabelky, zároveň zápasila se slunečníčkem, který se při rozložení obracel naruby. Vstoupila na hřbitovní nádvoří, hrobová místa ve zdech v několika patrech nad sebou připomínají skříň o mnoha přihrádkách. K přístupu k výše položeným hrobkám slouží kovová konstrukce se schůdky na kolečkách, podobných mobilních schůdků se užívá v knihovnách nebo ve velkoskladech. Některé fochy jsou otevřené a doslova zejí prázdnotou. Ty obsazené jsou uzavřeny čtvercovými čely se jmény a začasté i s medailonky zemřelých. Bohatší rodiny mají samostatné, velké hrobky. Tohle italské pohřebnictví pochází snad ještě od Etrusků. Všude v kraji tu člověk naráží na hrobové díry ve skalách. Hřbitovní stavby s úložnými hrobkami jako by měly zastupovat skály.

Zvláštní objekt na cimitero comunale představuje betonový válec, něco jako grandiózní chladicí elektrárenská věž. Leč je to kolumbárium oválného nebo snad elipsovitého půdorysu s několika vnitřními okružími tvořenými dalšími betonovými plášti. Ve výšce je vnitřní obvod zdí lemován železnými můstky, tak jako tomu bývá ve vězeních, kde se z ochozů přichází k celám. Návštěvnice si musela sundat sluneční brýle, aby se ve stínu a v přítmí uvnitř tubusu rozkoukala. Spatřila zdi složené z nesčetných děr na urny, leč všechny kastlíky byly prázdné. Tento způsob pohřbívání, tedy žeh a uložení popela v urně, navazující na staré etruské tradice, zde zatím nikdo z neznámých důvodů nevyužil. Když dáma vešla, vyletělo z kolumbária pár holubů nebo hrdliček. Lekla se třepotu křídel, a pak ty neobydlené cely, kotce, holubníky vyplnilo zase ticho. Nezbedný slunečník složila, násilím poskládala jeho kostice a nadzvedla krempu klobouku, takže jí bylo konečně vidět do tváře. Postoupila dál do středu betonové ulity.

Nejspíš právě ten její široký klobouk zabránil, aby uzřela postavu, která přeskočila z římsy kolumbária na hřbitovní zeď. Když opouštěla rozsáhlé pohřebiště, zaslechla náraz, ale nezaklonila dostatečně hlavu, takže nemohla zahlédnout svého pronásledovatele. Muž se skryl v prázdné hrobce, zatímco prošla kolem něj, a dále ji sledoval z bezpečné vzdálenosti. Nasedla do vozu, nastartovala a odjela. Špehoun hbitě nasedl na vespu a vydal se za ní.

„Hřbitovní ticho jenom občas naruší pozůstalí. Anebo nepovolaní návštěvníci, jako jste vy. Klapot podpatků, když vstoupí dovnitř do hřbitovního patia...“

„Vy mě snad špehujete!“

„Od té chvíle, co holubi vzlétli. Není to povedené: pusté kolumbárium obývají jenom holubi?“

„Slyšel jste i to, co jsem tam mezi těmi betonovými plástvemi vyslovila nahlas?“

„Ano. Všechno jsme slyšeli. I to, co jste jen šeptala.“

„Musím vás požádat, abyste mě přestal obtěžovat. Vraťte se prosímvás tam, odkud jste vyšel. Vraťte se do hrobů! Běžte pryč, žádám vás o to. Dejte mi pokoj.“

„Promiňte, nedovedl jsem dělat, jakože nic neslyším. Ostatní možná ano – jedním uchem dovnitř, druhým ven. Byla by to ode mne licoměrnost. Proto jsem jel včera za vámi. A dnes jsem se odvážil sednout si tu jako host… Nebojte se, dovedu mlčet jako hrob.“

„Jací ostatní? O kom to mluvíte? Kdo jste?“

„Je nás hodně, celé zástupy, ale já jediný jsem šel za vámi.“

„Dost na tom, že mi leckdo z městečka připomíná nějaké staré známé, které jsem chtěla setřást. Dost na tom, že mě pronásledují vzpomínky!“

„Asi proto, že jste je nedokázala pohřbít.“

Loďka pluje po jezeře, ranní běžci běhají po pobřežní asfaltce, žena ve světlé halence a v bílých kalhotách, s tváří ve stínu klobouku vyšla později, takže se míjí s těmi, co se již vracejí do hotelů. Zauvažovala, zda by jí nepomohla nějaká pobřežní známost, ano, tak to šeptem nazvala a zasmála se: pobřežní známost, a myslela tím ty známosti zhusta navazované mezi lázeňskými hosty. Byla sama. Byla vdova. Proto ji to také táhlo k hřbitovům. A zvláště do kolumbárií. Doma na kredenci nechala stát Stanislawovu urnu. Přemýšlela, co s ní; až se vrátí z cest, bude ji muset uložit.

Jeden z provozovatelů ranního joggingu jí připomněl Roberta. Trochu komické, Robert nikdy neběhal, ale postavu měl podobnou. Ano, Bob a další Stanislawovi kamarádi z mládí, špatná společnost, před těmi všemi ho musela chránit. Vtom ji předběhl další sportovec, na uších měl walkmana. A z protisměru se přiřítili dva cyklisti. Najednou tu bylo po ránu tolik lidí na malé ploše a museli se sobě navzájem svízelně vyhýbat! Cyklista zakroutil hlavou. A pak zase – ranní poklid. Zastavila se. Sledovala, jak se oblázky ve vodě omílají vzájemně o sebe a jak se za ty tisíce let omlely, jak každý tvar, každý předmět směřuje k této oblázkovitosti, bramborovitosti, valounovitosti.

„Myslela jsem si, že jsem konečně našla prázdnou zpovědnici. Že do ní vykřičím vše, co mě tíží, přímo od plic, bez prostředníka kněze, který to bere jako pouhé zaměstnání, jako povinnost, a místo toho, nakonec, někde za kulisami – vy!“

„Ani u zpovědnice nevíte, kdo se v kukani skrývá. Jeden si myslí: sedí tam kněz, jako obyčejně, ale zepředu visí záclonka, a okénkem s mřížkou taky není vidět, kdo sedí uvnitř. Nikdy nevíte, jestli se na místo kněze neposadil někdo nepovolaný.“

„Panebože, co vy jste zač?“

„Řekl jsem vám, že jsem nedovedl dělat, jako bych byl hluchý. To kolumbárium představuje tisíc uší. V těch děrách se utápí každý zvuk. Ale já jsem vás vyslyšel.“

Zajela k moři. Spousty aut signalizovaly blízkost pláží, ještě se jí podařilo najít místo, dokonce i stín. Potom prošla porostem. Pláž byla plná lidí. Měla jednodílné plavky, necítila se už ve svém věku na bikiny. Necítila se dobře mezi tím množstvím těl, hlavně ovšem mezi matkami a dětmi. Pokoušela se schovat před sluncem pod svůj slunečníček, potom si pronajala lehátko i s pořádným parasolem. Dětský křik k ní zalétal i na dálku. Pozorovala jednu rodinku se dvěma otravnými holčičkami. Strašně falešně zpívaly pořád dokola stejnou písničku. Asi dvojčátka… měla ale pěkné kloboučky. Pro kloboučky měla slabost. Přicházely další matky s dětmi na zádech. Jako opice se svými mláďaty, říkala si. Tohohle tedy byla ušetřena. Té opičí lásky. Blahoslavené prsy, které nekojily! Život povstal z moře, a zase se tam vrátí. Zvedla se z lehátka a šla si zaplavat. Na hladině se pohupovala nekonečná síť slunečních odlesků. Doplavala k bóji, která jí svým tvarem nemohla nepřipomenout urnu se Stanislawovým popelem. Zůstalo jí po něm jen tohle. Nemohla popadnout dech. Položila se naznak a kolem ní se udělalo ticho.

„Vždycky když si vyrazím, když se mi podaří zapomenout a oddám se tomu takzvanému životu, přítomnosti, obyčejné radosti, zastydím se pak, že na něj zapomínám.“

„Milovala jste svého muže?“

„Kvůli němu a kvůli jeho práci jsem obětovala všechno.“

„Všechno?“

„A on si pak klidně umře!“

„Je osudem žen, že mnohdy doprovázejí nejen k životu, ale i ke smrti.“

„Nikoho jsem na svět nepřivedla. A koneckonců nejsem si jista, že bych mu byla průvodkyní až do konce.“

Procházela městečkem na kopci, jakých jsou v Toskáně i v Umbrii spousty. Na malém trojúhelníkovém náměstíčku se kromě pekařství vynacházel holič, a hned vedle byla – výrobna paruk. Tak jako v okolí nemocnic bývají pohřební ústavy, napadlo ji. A v dalším obchůdku prodávali kožené masky. Nedovedla si představit, k čemu jsou ty masky dobré. Probíhala siesta, vše bylo zavřené. Toužila skrýt se do nějaké z temnic, do chládku a do přítmí. Zašla do taverny.

Ta podoba! Výčepní vypadal jako Stanislawův nakladatel. Toho nesměla setřást, i když jí byl vrchovatě nesympatický. Byli na něm závislí, Stanislaw s ním měl výlučnou smlouvu, takže nemohl vydávat jinou cestou. A ona se s ním, a hlavně s jeho ženou nesnášela. Ta podoba – a jako by si toho byl tenhle italský duplikát vědom. Když ji pozdravil, chtěl jí z nepochopitelných důvodů podat ruku, a ona ji stejně jako od jeho kondolujícího předobrazu na Stanislawově pohřbu nepřijala; dělala, jako že si toho nevšimla a objednala si čtvrťáka bílého vína; nikoho na pohřeb nezvala, a přece všichni přišli, nakladatelství samo jim dalo vědět, dokonce vytiskli vlastní oznámení.

„Odcházíte? Je pozdě. Promiňte, na něco jsem si vzpomněla. Škoda, že už musíte jít, zrovna jsem k vám pojala důvěru. Objednám víno. Ale vy nic nepijete, jako byste neměl žádné tělesné potřeby.“

„Sbohem, Alessandro; budu vás tak oslovovat. Krásné sny přeju. A brzy zas tam u nás, v lůně holubího domu.“

Kulatý stolek po sousedovi osiřel, zůstala sama na terase lázeňského hotýlku.

Bílá žena – i v tváři je jakoby přepudrovaná, ale není to pudr, je to silný nános opalovacího krému – vstupuje do nekropole a míří ke kolumbáriu. Nemá ani klobouk, ani slunečník, ani sluneční brýle. Její duše se třepotá jako pták mezi stěnami, který nemůže uletět. Po půlspirále dojde až do samého lůna stavby. Dlouho mlčí a hledí tubusem vzhůru, potom začne mluvit nahlas. Věty vyráží ze sebe po odmlkách, jako by čekala na ozvěnu, kterážto ovšem zaniká v nikách betonových zdí.