SVOBODA POHYBU

Opouštím huňaté země střední Evropy a mířím k severu. Vlahé hvozdy a kopce vystřídaly borovicové lesy a pláně. Civilizace řídne. Dálky k ustrnutí. Dálky k trnutí. Dálky až zatrne. Trčím uprostřed roviny jako pero v kalamáři. Jako kudla zapíchnutá do stolu. Jako sloup elektrického vedení ve zbytečně širokém průseku, jež vede skrz lesy někam k východu. Anebo jako bludný balvan, které až sem hluboko do vnitrozemí dopravily ledovce. Řídne civilizace a houstnou myšlenky. Pustina, to je hrdost osamoceného člověka.

Parkoviště. Odpočívadlo: globetrotter, řidič solitér. Pod kontejnerem má prostor na spaní a jako by se chystal na noc. Zdraví mě rusky. Stejně jako druhý den recepční v hostelu pro gastarbajtry. Dívala se na televizi. Typický obraz střetu dvou světů: dávali americký thriller s ruským simultánním překladem. Platím i s jídlem „sorok evro“. Všude slyším ruštinu. Také odečítám jména na hřbitovech v azbuce. U hrobů bývají lavičky, aby se dalo posedět s mrtvými. Starověrci. Rudoarmějci. Estonci.

Ruiny kostela. Na stropě pohanské symboly malované krví. V hlavním městě cely KGB. Mučicí techniky nápadně podobné jako v muzeu středověké tortury.

Maják. Vlny. Stříbřitá zátoka. Svítivé mraky. Břitkost vzduchu. Vybledlá zem. Moře bludných balvanů. Připomínají mraky na obloze; co nahoře to dole. Na horizontu ostrov. Zde bunkry a někdejší kasárna pro vojsko střežící hranice. Na zdi letopočet 1984. V lesíku odstavený náklaďák naložený šrotem sám se již stal šrotem.

Bludné balvany byly kdysi pohanskými národy coby modly uctívány. Cítím se jako bludný kámen, zvláštní model, který bloudí a překáží. Pravý opak hledaného kamene, démantu. V některých krajích mají prý potřebu odvalit ty zbloudilce z luk, aby mohli pohodlně kosit trávu. Bludné kameny v moři jsou pokálené běloskvoucím trusem a připomínají zasněžené Alpy nebo Fujijamu. Ptáci přistávají a kálejí na tyto ostrůvky, aby na siném pozadí zasvítily.

Další mys, a nakloněný maják v moři – zmírající strážce pobřeží. A mrtvý, opuchlý tuleň na břehu. Nádavkem vrak člunu, pouhá kostra. Uhnívající žebroví. Definitivně opouštím pobřeží.

Procházím dunami, pod nimiž se nacházejí hromadné hroby Židů a Romů. Není slyšet jedinou ptačí hlásku. Ticho je tu zřejmě proto, aby člověk zaslechl křik dávných obětí. Zpohodlnělá civilizace ticho systematicky přehlušuje, aby člověk neslyšel, aby zapomněl. Zde doslova a do písmene hrobové ticho. Kéž zjevilo by se Boží oko hurikánu! Kéž „odkryje země zbité své, a nebude přikrývati více zmordovaných svých.“

SVOBODA PROJEVU

Zjevil se mi čert. Prý se to stává. Leckomu se to přihodilo, Lutherovi, Faustovi… anebo tomu malíři z Gogolovy Podobizny, když potřeboval namalovat ďábla a jako model se mu namanul strašidelný lichvář. Ten můj ďábel měl prsa a neurčitelné pohlaví, protože byl strašně chlupatý. A taky měl ocas. Nedalo mi to a začal jsem ho malovat. Nejprve skici, pak jsem si natáhl plátno. Snad bych toho měl nechat a nedopustit, aby byl ďábelský zjev vystaven na odiv komukoli. Aby nedošlo k uhranutí, tak jako jsem byl uhranut já. Nepřipustit, aby světlo boží spatřilo další čertovskou masku.

Čerta umí každý. Vždyť se říká: malovat čerta na zeď. A kdo se nikdy nebál?! Každý, kdo poznal strach, dokáže namalovat čerta.

Boha si nelze představovat, ale čerta ano. Boha nikdy nikdo neviděl, a tak ho nelze namalovat, ale čerta ano. Zpodobení čerta je to, co se nabízí jako první, co je člověk schopen vytvořit. Leckterý portrét, jakkoli zdařilý (po čertech znamenitý), je tváří toho rohatého: stačí jen domalovat rohy. Tak to dělají děti; kde se dá, domalují rohy. A čerty také tuze rády kreslí.

Zobrazovat se kdysi nesměl člověk, ba ani zvířata. Ale co čert? Je to němá tvář tak jako zvířata? Je to vůbec živá duše? Nikoli! Právě naopak. Čert vůbec není němý. A není to živá duše. Čert je výřečný, a přitom neexistuje. Je to naše představa. Živoucí představa. Živější než cokoli jiného. To, co malujeme, jsou vždycky jenom naše představy, a proto nic nelze namalovat líp než čerta! Čert je sebezobrazení člověka. Jeho vlastní spodoba. Člověk je fabrika na čerty. V Kaunasu mají celé muzeum čertů.

Každé zobrazení je tedy čertovské zobrazení. Žádná andělská malba neexistuje. Jde o to si to uvědomit. Nejhorší je dělat, jako by čerta nebylo, jako bychom ho tím, co děláme, neprodukovali a nereprodukovali. Tohle dozajista pochopil Nikolaj Vasiljevič, když dovedl malíře ďábelské podobizny k přísnému pokání a očistě duše. A jeho syna k tomu, aby usiloval ten obraz vypátrat a zničit. Čert je v nás. Čert je naše nejniternější vyznání. Zvlášť když si to nechceme připustit a nevidíme, že tvoříme čerta k obrazu svému.

Je dobře, když se malují čerti jenom na zeď a když tam zůstávají. Když nepřicházejí do oběhu. Neboť potom se čertovské masky, psí hlavy, nasazují druhým lidem. A to je jenom začátek. Ve finále se mučeným při tortuře nasazovaly ďábelské masky, aby se snáze mučilo, aby mučitelé neviděli trpící tvář a měli za to, že jejich práce zbavuje svět zla.

Dělám na svém čertovi a až jej dokončím, tak jej zničím. Spálím to plátno a všechny náčrtky – i s chlupama!

SVOBODA POBYTU

Být v jiné zemi. Temné nádraží duní olbřímí lokomotivou, jež pročesává peron jediným reflektorem svrchu ze svého čela, jinak není opatřena žádnými světly, a tak připomíná saň bez očí. Postavy a stíny klopýtají přes kolejiště. Dunění cítím skrze železný sloup na peroně, o nějž se opírám. Unaven cestováním. Podivné lampičky, přízračné siluety. Závan záchodku ze zastavivšího vagonu.

Před nádražím bělouš táhne káru s Cikány. Kojící Cikánka sedí na schodech vedle sochy úderníka se sbíječkou. Kolem ní rodina, i jednonohý děd. Krvavý úplněk uzrál na druhé straně řeky. Jdu za ním přes most. Nemohu usnout. Převezl jsem si s sebou tmu. Hodlám ji tady přetvořit, uhníst. Nakonec možná naopak ona vybují do neskutečných rozměrů, zmnoží se a já v ní utonu. Je to přece jen moje tma. Dospal jsem na lavičce.

Jsem jinde. V zemi rubu, na výspě kontinentu. V nepříliš přívětivém městě, aspoň podle prvních dojmů soudě. Po rozmláceném bulváru se míjejí autobusy s jakýmisi bombami na střeše. Na dveřích hospody přísný nápis režim roboty. Číšnice pomalu roznáší popelníky, je to obřad. Pak konečně kávička. „Buď láska“ znamená prosím. Přemýšlím, jak by na toto sousloví reagovala prostitutka, hlavně kdyby neuměla ukrajinsky.

Beznohá žebračka se pohybuje mrštně po chodníku pomocí rukou, na stáncích se prodávají zejména parfémy. Jiná žebračka zpívá duchovní píseň. Krása. Přichází ale policista a vykazuje ji z veřejného prostoru. Jsem v zemi, v níž se tolik desetiletí násilím zakopávaly hřivny. Příznačně hřivnami se tu platí. Musím si zvyknout na tu řeč. Minuta se řekne chvilena. Zní to jako nějaké ženské jméno. Z bulváru se průjezdem prochází do dvorků a do přírody. V chrámu jsou nezvykle rozsáhlé prostory za ikonostasem, velebný svět se zlatou výmalbou, jejž si zblízka může prohlížet jenom pop. Hlas zpívajícího kněze je přenášen na ulici a jako by to byl hlas muezzina. Na každém kroku lékárna – asi je tu hodně lidí na práškách.

Vyrážím drkotajícím autobusem do hor. Jména vesnic: Zabryď, Zalom, Zubivka. Ovce odpočívají ve stínu na fotbalovém hřišti. Krajina začíná kopcovatět. Červená krabice vjíždí v zeleň hor. Autobus se plní osobami a kyselým závanem kolínské a potu. Jsem zřejmě jediným nepravidelným pasažérem. Na náves dochází babička s vnučkou. Igelitka v její ruce prosvítá v podzimním slunci. V jeho intenzívním svitu se taky lesknou zlaté báně kostela. A zlaté zuby v ústech usmívajících se starých i mladých!

Procházím hřbitovem, který je pohřbíván; vesničanům slouží coby zásobárna stavebních kamenů a smetiště. Ten hřbitov je snad špatným svědomím stále žijících sousedů; když jsem se na něj ptal, neprozradili mi ani, jak se k němu dostanu, ačkoli to bylo, co by kamenem dohodil. Na hřbitově se náhle cítím jako doma. Šeptám a prosím: Nechte mě, mrtvého, ať pochovávám své mrtvé! V zápisníku se mi množí stránky virtuálního hřbitova, který stále nosím s sebou – omnes meos mecum porto. Opsal jsem si do záhlaví toho seznamu zkratku o pěti písmenech, již je na židovských hřbitovech možno odečíst takřka z každého náhrobku a jejichž poselství zní: Buď jeho (její) duše připočtena ke všem živým!

Zpoza plotu na mě štěká pes uvázaný na okraji pohřebního okrsku. Uvědomuju si, že jsem toho psa viděl nedávno ve snu – jako by se na mě smál, vyplazoval jazyk a říkal: „Poběžíme.“

SVOBODA MYSLI

Psát mrtvým je stará věc, doložená od starověkého Egypta. Nicméně hledat živého mezi mrtvými a naopak mrtvého mezi živými se v zásadě považuje za neschůdné, nesnadné, víceméně nemožné. Rád bych povyprávěl, jak jsem se setkal se svým otcem, již drahnou dobu mrtvým. Nehledal jsem ho mezi mrtvými, setkal jsem se s ním naprosto nečekaně na letní dovolené. Na běžné prázdninové cestě, a to velmi běžné, neboť jde o zemi hojně navštěvovanou Středoevropany formou zájezdů i takzvaně individuálně. Jel jsem tam se svou rodinkou.

Města působila vybydleně, byla to města původně italská, ale Italové byli vypuzeni a leckteré domy zůstaly prázdné. Okřídlení lvi na průčelích staveb upomínali na slavnou éru. Rostlá městečka si zachovala benátskou strukturu bludišť s podchody, s lomenými uličkami a průchody, s chodbami a průchozími dvorky a nečekanými náměstíčky. Do poslední chvíle nevíš, jestli nebude ulice slepá a zda se otevře průduch, jímž bys mohl postoupit dál. Takto jsem si pěkně pobloudil v prostoru kolem náměstí, poté co nastal zalazak sunca. Ubytoval jsem rodinu a vydal se na průzkum. Název města jsem chybně přečetl jako Divignano, a při tom chybném názvu už zůstanu; asi jsem chtěl zažít nějakou divinaci, jako bych přeřeknutím předjímal, že přijde něco okultního, božského nebo aspoň nevšedního. Jak jsem tak procházel pod zadním traktem nějakého domu a vyšel na nádvoří, vynořil se přede mnou hošík, a řekl mi „hello!“ a zase zmizel v potemnělém zákoutí.

Nečekaně jsem z labyrintu vyšel na opačné straně náměstí, než jsem předpokládal. Několik venkovních restaurací zvalo k usednutí. Vybral jsem tu největší a nejplnější, hlavně proto, že tam sedělo vícero samotářů, abych se tak mezi nimi coby další osamocený pijan u jednoho stolku ztratil. Byla to hospoda solitérů, starých chlapů, jen občas se viděla parta či milenecký pár. Na mramorové dlažbě před palácem, který za setmění ztratil svou červenavou barvu, poskakovaly děti. Točily se nepřetržitě dokola, jako by provozovaly tanec dervišů.

Zřejmě už byly všechny stolky obsazeny, neboť si ke mně někdo přisedl. Zeptal se, jestli je místo volné, už vůbec nevím jakou řečí. By to štamgast, neboť věděli, aniž by si objednal, že bude chtít sklenku bílého. Byl vysoký jako já, oblečen tak nějak lázeňsky a choval se na rozdíl ode mne naprosto samozřejmě. Zapálil si cigaretu.

„Taky jsem si vždycky vyšel, když se rodina ubytovala,“ pravil zčistajasna, „když se postavil stan a nafoukly madračky.“

„Každý jsme měli své úkoly a na mě vyšlo vždycky akorát to nafukování, “ řekl jsem, i když bych měl říct nejprve: „Kde se tu bereš, táto? Vždyť jsi už dávno mrtvý!“ Poznal jsem ho – možná díky tomu, jak mluvil o těch nafukovačkách – byl mladší než já, vypadal tak, jak jsem si ho pamatoval z dětství, ještě nebyl ani šedivý, na rozdíl ode mne.

A tatík se dal do vysvětlování: „Zůstal jsem tady, když jsme tu pobývali to léto za okupace, pamatuješ.“

„Zůstals tady? Proboha, vždyť jsme se všichni vrátili zpátky domů!“

„Zůstal jsem tady silou sentimentu. S váma do Čech jela jen moje schrána, rozdvojil jsem se, neumím to vysvětlit.“

„Jo vzpomínám si, žes jakoby vůbec nebyl. Jako bys vnitřně hynul. A taky žes docela brzo umřel. Nemohls unést poměry po okupaci.“

„Nemohl jsem v tom marasmu dál žít. Moje srdce odumřelo. Nebo spíš zůstalo tady. Jsem tu doma.“

„Táto, jsem teď starší než ty. Ale mám syna – už spí – je teď asi tak starý, jako jsem byl tehdy já. Nechceš ho vidět? Taky bych tě seznámil se svou ženou.“

„Rád bych, ale nechci způsobovat zmatky. Nemyslím, že by se to hodilo. Přesluhuju. Jsem tu tak trochu na zapřenou. Nechci nikoho strašit.“

„Mě nestrašíš.“

„Čekal jsem jenom na tebe,“ řekl a podíval se mi do očí.

Mluvili jsme ještě o jiných věcech, příliš rodinných, abych o nich psal. A potom vstal, poplácal mě po zádech, řekl „sbohem synu“ a vyrazil napříč náměstím kamsi. Když míjel chlapce nepolevující v tanci dervišů, přidal se a začal se také točit. Točil se, stále rychleji… a najednou nebyl.

Zaplatil jsem za nás oba a šel jsem spát.

Podle nepříliš srozumitelné zákonitosti čím později člověk jde spát, tím dříve se probudí, a naopak; probudil jsem se jako první, můj synek i jeho matka spali, potichu jsem vstal, podíval se na ně, jak oddychují, a šel jsem pro pečivo. Palác byl zase červený, benátský lev s nepohyblivými křídly, vyřezaný ranními stíny, pózoval ve vlysu nad portálem kostela. Zastavil jsem se na mramorové dlažbě a pozvolna se nadechl.