Větší samotu než samotu v době sociálních sítí jsem nepoznala... Snad jen v jistém partnerském vztahu, kde se jeden nezajímal tak dlouho o toho druhého, až ten druhý, tedy já, z toho svazku vystoupil. Jeden můj učitel říkával, že mít o něco nebo o někoho zájem, je klíčové pro život. Probudit v někom zájem o něco, je největší dar, který může člověk přinést člověku. Když nemá člověk o nic zájem, ztrácí chuť žít. Syna nedávno vyhodili z jedné fejsbukové skupiny za to, že se příliš zajímal o pocity spolužáků. Chtěl s nimi sdílet, chtěl jim poradit, chtěl je rozveselit, chtěl udělat cokoliv, aby v tom takzvaně "nebyli sami". Nechápali ho, obtěžovalo je to, vyhodili ho. Komunikace na fejsbuku zdá se, vylučuje snahu bavit se o něčem hlubším. Syn je možná citlivá duše. Zdá se, že být citlivý, se nevyplácí. Byl z toho smutný, přesto své fejsbukové přátelé omlouval. Jsou mu pořád dražší než já, která si byla ochotna sednout a povídat si s ním o tom.

Když píši tyto řádky, jsem sama. Je to samota, která mi přináší uspokojení. Psaním si totiž povídám, vedu se sebou dialog, něčeho se dobírám, na něco přicházím, vyjevuje se mi skryté, třídím, formulováním odhaluji své pocity zasunuté do psyché jako do mořského dna. V reálném životě mi schází hlubší konverzace. Mám potřebu zůstat u jednoho tématu. Neskákat z jednoho tématu na druhé. Ne každý má vždy trpělivost a ochotu naslouchat. Schází mi hlubší rozprava o čemkoliv. Na západě stoupá hlad po poezii. Čím dál tím víc mladých lidí vyhledává poezii starých mistrů. Ano. Nemusím sice hned rozumět, co mi tím chtěl básník říct, ale můžu cítit hloubku. Poezie není omezená časem, ta dobrá k vám mluví po staletí. Nepíše o hloubce, je sama hloubka.

Když řekneme o někom, že je to hluboký člověk nebo že jde do hloubky, co tím myslíme? Jedna moje známá učí tvůrčí psaní. Má hloubku psaní odstupňovanou od jedničky do dvaceti. Říká studentům poté, když dočtou své dílo, že je na pěti stupních ponoru, na osmi, na dvanácti. Co tím přesně myslí? Že napsali něco nadčasového, něco k zamyšlení, dotkli se sami sebe? Tuhle jsem viděla vylomený strom v lese, odhaloval své kořeny po celé délce. Překvapilo mě, že byly dlouhé stejně jako kmen včetně koruny. U člověka, zdá se, to není tak, že by hloubka odpovídala jeho velikosti nebo mohutnosti. Přesto ji máme. Proč se jí ale zbavujeme? Co je na ní tak špatného? Hůř se s ní žije? Proč se jí nepyšníme? Máme s ní snad špatnou zkušenost, a proto místo moudrých adorujeme sportovce, herce či zpěváky? Je to možná zákonitý vývoj, dříve k nám více promlouvali moudří. Měli v nás posluchače, jejich myšlenky nás inspirovaly, vážili jsme si jejich slov. Na jedné straně to mohly být moudré ženy, naše babičky, na druhé lidé vzdělaní - filosofové, vědci, spisovatelé atd. Druhá světová válka většinu z nich poslala do koncentráků. Další byli za to, že něčím jsou, něco umí a jsou vzdělaní, zavíráni, šikanováni, mučeni. Řada z nich musela z naší země emigrovat. Dnes odchází za lepšími platebními podmínkami, za větším respektem k jejich práci, k nim samým. Kdo zde zůstává? Mohli bychom ironicky podotknout, že zůstává velké sebevědomí na to, co nám ještě zbývá. Přesto to neznamená, že ti moudří tu nejsou. Jsou, stejně jako ty kořeny v zemi. Možná nemají tolik potřebu vystoupit, doba přeje povrchnosti, lehce stravitelnému jídlu. Byla jsem šokovaná, když jsem viděla, že jsou lidi ochotni vystavit na svém fejsbukovém profilu úmrtí svého blízkého člověka. S tak ryze osobní a niternou záležitostí informují své takzvané přátele o úmrtí někoho, koho ti takzvaní přátelé předtím neznali ani neviděli. Čteme takové floskule, jako že zemřelý byl mimořádný člověk, laskavý a moudrý, který jim byl vždy oporou. Můj syn by mu místo brečící ikonky a vzkazu, jak je mu to líto, nabídnul možnost si popovídat. Asi by byl ale odmítnut. Se svou bolestí by chtěl být pozůstalý sám, ale třeba ne, když je o tom schopen napsat na fejsbuk. Chápou vůbec tito lidé, jak nakládají se svým nitrem? Váží si jej vůbec? Neměli by být se svou bolestí sami nebo s opravdovými přáteli, těmi, kterých se odchod blízkého člověka týká, a ne se hned jít podělit na internet, jako kdyby šlo o housku na pultě?

Je to jak rukavice vhozena do tváře moudrosti, chce se mi zvolat! A tuším, že je mezi námi ještě dost moudrých lidí, kteří by se nad mým rozhořčením chápavě pousmáli. Ráda bych je ale slyšela, všechny ty staré a zkušené, ženy i muže. Na fejsbuk nejspíš nechodí. Chápu, ale kde tedy jsou? Možná vyčkávají. Všichni ti sokratové, aristotelové... I ty Diogéne - vylez už, prosím, konečně ze svého sudu.