Jsem jedna z autorek, zastoupených ve sborníku Cesty proměny (Triton, 2017), který letos v červnu vydal Stanislav Juhaňák. Jedná se o mimořádný počin editora Pavla Zdražila a jeho spoluredakčních přátel - básníků. Proč si to myslím? A proč vůbec mám zapotřebí se vyjadřovat ke sborníku, chválit něco, čeho jsem sama součástí? Neupadla jsem ve stejný narcismus, jaký vidím na sociálních sítích, kdy se dokáže sám autor olajkovat a jako první pozvat na křest své knížky?

V knize jsem ale zastoupena vedle takových jmen jako Miroslav Jisl, Jan Jícha či Eliška Čížková; nepředpokládám, že vám ta jména něco říkají. S Eliškou Čížkovou jsem se seznámila na jedné literární akci, kterou jsem sama pořádala, ale vím, že do té doby tato autorka skvělých povídek nikde nevystupovala. Další jména neznám vůbec. Slyším o nich poprvé, to, co od nich čtu, je ale nádherné.

Zamyšlím se nad tím ovšem ve chvíli, kdy nečtu Cesty proměny, ale brouzdám po Facebooku. Je to pro mě nová platforma, na kterou jsem se připojila teprve nedávno. Mám přehled o tom, kde, kdo, co a jak nejen v literatuře činí. Vidím mezi svými FB přáteli, co se děje doma i ve světě, a jak se ti, kteří jsou aktivnější, k událostem vyjadřují. Je to svět, který sdílí své postoje a ukazuje na něco, o co bych se normálně nezajímala. Je to velmi proměnlivý svět, mění se každou vteřinu. Na druhou stranu z něj mám po chvíli pocit, že nic ve skutečnosti nevidím. Že se na pozadí toho všeho odehrává prázdno, které mě pohlcuje a objímá, a musím jej vypnout. Kdežto sborník? Vracím se k němu.

Má podtitul Nálada doby – a najednou mi to dochází: jak se stane, že člověk, který už léta žije mimo Prahu v nymburském lese, v domě vedle chlívku s kozami, o něž se stará, jak se stane, že básník, který nemá internet, tedy ani FB, jen mobil, jak se stane, že se tento tvůrce s takovým komunikační handicapem v dnešním on-line světě dokázal propojit se čtyřiceti vybranými tvůrci a sestavit z jejich textů a ilustrací tak silný obraz? Jako kdybych se dívala na dílo starého mistra, který si s každičkým detailem pohrává, vědom si toho, že teprve tím může vzniknout cosi trvalého, co nejde odstranit jedním kliknutím či překliknutím tam a zpět. A tak jsem si řekla, že na tuto „chybu“ v našem současném „matrixu“ upozorním – bez ohledu na to, jestli jsem ve sborníku zastoupena, nebo ne.

Pavel měl vizi, intuici, za kterou šel, neovlivněn komunikačním smogem měst, ale žijící v čase přírody, v prostoru rámovaném světlem a tmou, obklopen stromy. A náhle mi to došlo! Nejsou právě stromy tou komunikační sítí, která ho ovlivňuje? Sítí mnohem starší, vlastně jednou z nejstarších, která nás přesto, nebo právě proto přežije? A nejsou přátelé, které oslovil, kořeny těch stromů, kořeny, které se propojily se svými větvemi? A ty větve, to jsou přece všichni ti tvůrci zastoupení ve sbírce – básníci, prozaici a výtvarníci. Pavel jejich dílo na sebe nechal působit a tam, pod nymburskou oblohou, jak píše, se sborník sám dotvořil. Z jeho krátkého prologu vyjímám: „Cesty proměny jsou poselstvím tvůrčích lidí, kteří neztratili srdce, vnímavost k celku. Nyní, když je to tak důležité....“

Pavel Zdražil

Divoký

Cáry nekonečného deště.

Čáry, máry.

V rádiu mluví o záplavách. I ty, splavený, sedíš v okně, otevřeném do stromů, piješ čaj…

A zároveň cítíš... přítomnost lesního muže. Zeleného!

Starého, prastarého.

Prochází generace, staletí. Do chrámů měli nutkání ho tesat. Tušili jeho podobiznu.

Zelený, co na sebe bere šat stromů, jenž převléká se do bylin a do křovisek.

Divoký! Bylinkář a hvězdář.

Zelený anděl. Prochází ve větrném svistu. Mineš-li jej před smrtí po smrti tě rozdrtí. A nasaje do kořenů.

Síla slunce, plodů a listů. Leckterý kumštýř se pokoušel o jeho bystu. Jasně, že marně. Uniká totiž času, uniká místu.

A po kapkách ti dává moc vidět.

Jen tak a jen tam, kde jsi a kam můžeš.

Pohled až na dno.

Pohled až ze dna. Mudrc i jarní mízou omlazený princ. Mnohokrát padl a vstal. Je andělem nebe i země, neboť země je též z nebe.

Je silou kořenů.

A všecky je vstřebal: milenku, pannu, ženu i stařenu. Když posuneš zrak, zřetelně jej spatříš. A když zmizíš ze sebe a skočíš do něj, staneš se jím.

Vnímáš jeho pohledem. Les v kruzích. Jako Klíma polí pět.

Všude svá podhoubí, své úponky a kořínky, smaragdy, rubíny, ametysty.

Prastarý! Svobodný! Snídáš vůně, barvy a zpěv ptáků. Věčný pijáku ohně a vody, v žilách ti koluje míza.

Ty původní! Divoký!

(Sborník si lze pořídit na adrese: www.tridistri.cz. )