Zkuste si své dílo pro začátek říkat NAHLAS a přitom žasnout, co jsem to vlastně napsal.

Nedávno jsem se dívala na televizi na pořad „Česko jedna báseň“. Pořad, který si kladl za cíl přiblížit zajímavé literární osobnosti neotřelým způsobem. Nevím proč už skončil, ale je to dobře. Používal atraktivní prostředí, zajímavou kameru, ale autorům to moc nepomohlo. Viděla jsem například jednoho ze svých oblíbených básníků - Ivoše Vodseďálka, přítele Egona Bondyho. Osobnost plná lví síly, ač mu dozajista bude přes sedmdesát. Četl v balóně, tudíž v atraktivním prostředí, ale četl sám sebe a pak ještě svého oblíbeného Gellnera takovým způsobem, že se mi chtělo brečet. Představila jsem si ty, kdo náhodou zavítali na tuto stanici a nikdy předtím neviděli žádného žijícího básníka, anebo viděli, ale netušili, že to může být taková hrůza. Ivo Vodseďálek věděl, co čte, ale nevěděl, jak nám to sdělit. Takže jsem se minuli. Autor. Posluchač

Jsem jedna z těch, kdo mají rádi autorské čtení. Mám ho dokonce tak ráda, že ho musím organizovat (Klub 8). Ono se lehce řekne, přijďte, ze svého románu bude číst jeden z nejzajímavějších autorů současnosti. Lehce se to řekne, ale málokdo přesto přijde. Nevěříte? Myslím, že „mí posluchači“ mi rozumějí, neboť kolikrát již riskli zážitek z naslouchání literárnímu dílu lecjaké zajímavé literární osobnosti. Neříkám, že všichni autoři čtou své dílo pod psa, vždy se najde alespoň jeden, který se při čtení poslouchá. Další si alespoň uvědomuje, kolik slov mu zase spadlo pod stůl, kolik se jich ztratilo při nalévání vína do sklenic, kolik jich vůbec nezaznělo. Někteří si zas nevšimnou ničeho, čtou tak, aby už to měli za sebou. A pak jsou samozřejmě tací, kteří ve zdánlivé představě o vlastní pokoře - „vždyť to ani nestojí za to, co sem to napsal“ - čtou jen pro sebe. Posluchač je nezajímá.

Autor je bytost více či méně introvertní a je třeba respektovat jeho způsob četby, slyším první námitky. Vždyť je to člověk tiše se do klávesnice nořící, sledující tu tenkou niť své potence a snažící se ji zachytit. Co bychom po něm ještě nechtěli, aby nám ji uměl přečíst?
Jistě, něco na tom je, i dalších důvodů by se našlo, jéje. Ale stejně nebo spíše a právě proto by se mělo vědět, že psané slovo má jiná pravidla než slovo mluvené slovo. A bohužel doba kdy, se psalo, jako když se mluví – Řecko - Homér atd. nebo ještě trubadúři ve středověku - definitivně minula. Dnes se nejdříve píše a pak mluví. A podle toho to vypadá.
Není jen chybou autora, že neví, jak číst. Chyba je i na straně těch, kdo naslouchají. Nevyžadují od svých autorů/autorek snahu o sdělnost.
Neříkám nic původního, vím to, a ví to i autor, přesto se to děje dál na naší slavné literární scéně. Autor neumí číst. Nebo přesněji. Neumí sdělit svůj text. Neumí jej mluvit. A přitom tak málo stačí. Například tak, jak radí Jan Werich: „Ucho žasne, co to huba mluví.“