(report o jedné zastávce na turné Měsíce autorského čtení 2017)
Čekáme s ukrajinským řidičem před košickým penzionem Kukučín na gruzínskou básnířku Dianu Anthimiadou, se kterou jedu celou poetickou šňůru od Ostravy přes Košice až po Lvov. Diana je hrdá básnířka z Tbilisi, má černé oči, vlnité a husté temné vlasy a píše uhrančivé verše:
Oné noci, kdy jsem
opřela žebřík o svou páteř
a vystoupala nahoru,
abych dolů strhla měsíc,
znovu jste se pokoušeli
koukat se mi pod šaty.
Já nečekám na nikoho.
Básnířka a lingvistka Diana (narozena v roce 1982) má otce Řeka a matku Gruzínku. Snad proto se v její poezii tak často objevují postavy z řecké mytologie, především ty negativní. Svoji poezii charakterizuje jako hledání domova. Posluchači se jí ptají na vztah s Armény a na náboženské otázky. Říká, že Gruzínci jsou ortodoxní, Arméni řecko-katoličtí. Ale otázky směřující na politiku odmítá. Nebo odpovídá stručně a s nechutí.
Má šestiletého syna Georgia, autistu, který dlouho nemluvil, jen kreslil. Diana si řekla, že bude mluvit za něj a psala na jeho obrázky texty a pohádky. Když se jí v Ostravě někdo zeptal, zda vnímá jako autismus i samotnou poezii, bez okolků přisvědčila. Metafory jsou prý po autisty běžné. A tato charakteristika styčných ploch mezi autismem a poezií je přesná:
Pohroužit se do sebe
a trochu se všech bát.
***
Na drátě nad našimi hlavami sedí malý ptáček s karmínovými prsíčky. Zřejmě konopka. Krátím si čekání jejím pozorováním. Ale to už Diana přichází, můžeme tedy vyjet.
Slunce svítí a já se potím, třebaže v luxusní Octavii je zapnuta klimatizace. Hltám očima krajinu východního Slovenska. Nejvíce můj zrak přitahuje vrcholek Vihorlatu (1 075 m.n.m.). Připomíná mírně zubatou korunku. Jak je to dlouho, co jsem nahoře stál se svojí budoucí ženou Helenou.
Hranice se blíží. Když mě zaujme pole slunečnic, jejichž hlavičky se otáčejí k východu, vidím, jak na druhé straně zpoza obzoru vystupuje planoucí zář báně kostela. Jako by je ta báň přitahovala. A dochází mi: Tam, tam už je Ukrajina. Ale dostat se na druhou stranu není snadné. Na pasové kontrole na slovenské straně sedíme s Dianou na nějakém podstavci a čekáme. Jsem trpělivý, ostatně, čerstvý vzduch mi dělá dobře. V autě je pro mne nepříjemně teplo a Dianě je při zapnuté klimatizaci zima. Konečně je volno. A vjíždíme do Užhorodu.
Ulicí jede stará volha, otlučená, připomíná dávné křižníky silnic, které jezdí na Kubě. V Dubince stojí křiklavě fialová budova s nápisem Moulin Rouge. Domky podél silice jsou chudé a skoro všechny mají vlnitou keramickou střešní krytinu. Na žádném nechybí často již notně zrezavělý talíř satelitu. Nejúžasnější jsou zdejší chrámy a kapličky s dveřmi povětšinou dokořán. Jejich stříšky, věžičky a báně září ve slunci jak ohně. Hrají především zlatými stříbrnými a modrými odstíny.
Na řidiči je ihned znát, že je doma. Zrychlil, v obcích jako by žádná neomezená rychlost neplatila a ani dvojitá plná čára nic neznamená. Auta tu svítit nemusí. Silnice, po které uháníme, je kvalitní, nevím, kudy na Ukrajinu vjíždějí ostatní, že si tak naříkají na jejich povrch. Billboardy tu ohlupují řidiče stejně jako v Evropské unii. To už se blíží pověstné Karpaty. Noříme se do jejich lesnatých údolí proti toku řeky Latorica. Tajím dech, když vzhlížím vpravo k lysému vrcholu hory Cmiŭ Stoy (1681 m.n.m.). Domky jsou zde chudší, mnohé z nich i opuštěné, s propadlými střechami, ale některé zvenčí zdobí pěkné malby. Objevuje se další špičatý vrcholek vlevo. Je to Пikyŭ (1408 m.n.m.). Obdivuju příkré srázy porostlé většinou bukovými lesy, a strže, jistě plné divokých bystřin. Moje srdce kreslíře a fotografa si ihned představuje lesní interiéry, o kterých na Šumavě nemáme potuchy. Šumava je melancholická, táhlá, náhorní, Karpaty jsou rozeklané, zvedají se z údolí jak zelené stěny.
Na krajnici stojí stále více prodavačů borůvek. Poblíž obce Bilasovytsia brzdíme a řidič dohaduje cenu. Borůvky tu prodává chlapec a mladá žena. Jsou oblečení chudě, ale vane z nich volnost hor. Pak pokračujeme na sedlo za obcí Latirka, kde stojí kiosek U Mariï. Před ní drží stráž dřevěný oslík a Maria s Josefem v životní velikosti. A už jsme na druhé straně Karpat. Prodavačů borůvek, ale i hřibů a zářivých křemenáčů stále přibývá, stejně tak porostu bolševníku, který zde decimuje celé louky. Svůj sběr tu prodávají celé rodiny. Stojí tu muži, rokují spolu, vidím i maminku s kočárkem.
Vjíždíme do údolí řek Onip a Stryi. Stopují tu stařečci, mávají, prosí. Jiní muži u silnice vedou na pastvu krávy. Co kráva, to jeden pastevec. U značky práce na silnici tlačí osamělec kolečko s asfaltem. Na louce se ohání muž s kosou, jinde se ohýbá stařenka pod nůší naloženou vrchovatě trávou. Jinde zase uhání po krajnici jedenáctiletý hošík na bílém koni. A kolem toho všeho se řítí auta. Není jich mnoho, ale provoz je tu přesto čilý. Na jednom místě mě šokuje hřiště s brankami, které je zbudováno na svahu nad silnicí. Je tak šikmé, že si vůbec nedovedu představit, jak by se na něm udržel míč. Ale míjíme též na první pohled luxusní lyžařské středisko Play u vesnice Tukholky.
Dozvídám se, že se místní obyvatelé jmenují Huculové, гуцули, jinak řečení Rusíni. Hlásí se však k ukrajinské národnosti. Název se ujal i u horského plemena koní chovaného původně v rumunské Bukovině. Po první světové válce měli Huculové po čtyři měsíce i vlastní republiku.
***
Blížíme se ke Lvovu. Zprava silnici lemují lesnaté pahrbky, zleva, k severu a východu se táhnou nekonečné roviny. Míjíme bizarní stavbu cementárny u obce Rozvadiv a brzy nás do sebe vpouští předměstí Lvova. Projíždíme dvěma parky, zprava je to hustý Stryjskyj park, zleva Chmelnického park, jinak řečený Park kultura. Projíždíme pod mnoha zavěšenými barevnými deštníky či spíš slunečníky poblíž nějaké galérie a blížíme se k hotelu Жорж (George), kde máme zajištěn nocleh. Avšak hotel je obklíčen policií. Přes pásku nikdo nesmí dovnitř ani ven. Policisté v neprůstřelných vestách obcházejí po chodníku. Nezbývá nám, než zaparkovat a jít je projít po Lvově.
Provází nás náš ukrajinský řidič. Jdeme okolo pomníku Adama Mickiewicze a Tarase Ševčenka, pokračujeme ke katedrále blahoslavené Panny Marie a okolo dominikánského kláštera k místu našeho odpoledního vystoupení, do klubu Дзиґа ( http://dzyga.com/index.php/uk/ ) ve Virmenské ulici. Kavárna s galerií se tu ukrývá v ústí slepé ulice. Na střeše míří k obloze bílý zahnutý žebřík jak pro Jákobovy anděly a stěny zdobí náčrty kreseb jak z díla Hanse Holbeina mladšího (kdyby ovšem kreslil ruské či ukrajinské tváře v beranicích).
Diana ihned zaplula do obchodu s dámskými ohozy. Jdu se trochu projít. Před dominikánským klášterem sedí žebrák, na misce má javorový list a nápis Canada. Vracím se zpět, za klášterem leží na trávě opilec, kolem něj je prostorné prázdno, které okupují pochodující holubi. Opilec tam spí jistě dlouho. A spí tam rád. Diana se ještě z obchodu nedostala.
„Ženščína,“ krčí rameny ukrajinský řidič.
Je třeba mít s gruzínskou básnířkou trpělivost. Vychází ven až po drahné chvíli s omluvným úsměvem. Ukrajinec nás zve na jídlo. Sedáme si pod slunečníky, hned vedle plastiky piraně s lidskými dlaněmi místo ploutví. A hned přicházejí žebračky temné pleti. Vyhublé obcházejí trpělivě stoly. Nikdo jim nic nedá. A na jejich tvářích se neobjeví ani stín nevole. Jsou smířené, asi i rezignované.
Bohužel nyní se projevuje moje jazyková bariéra. Anglicky neumím kváknout, rusky jsem skoro zapomněl a německy tu nikdo nemluví. Dávám si boršč a klobásky s nějakými luštěninami, které nesnáším, ale nic jiného v jídelním lístku nerozšifruju, tak opakuju objednávku Diany a řidiče. Také pivo ochutnávám, místní světlý nefiltrovaný Kronenburg blank. Mok je na mě trochu sladký. Ale zvykl bych si. Mám jen eura a řidič mě varoval, že je tu špatný kurz, že nemám za euro nic kupovat. Co tedy mám dělat? Nuže, budu o vodě a suchém chlebu, který jsem si s sebou přivezl z Košic. Alespoň nebudu mít žádné roupy.
***
Diana je trochu nervózní, chtěla by se ubytovat, převléknout, ale hotel Жорж je stále nepřístupný. Prý je to slavná historická stavba. Spal v něm Balzac, Sartre i Liszt. My tu snad budeme spát také. A za chvilku se naše naděje naplňuje. Vcházím do nádherného starodávného pokoje s vysokým stropem a vlastním balkónem. Když vycházím před hotel, už tu čeká básník Grigorij Semenčuk. Diana se rozběhla k nějaké ženě, našla tu své krajany. Já bych je tu mohl najít také, kdybych četl třeba desátého. Devátého tu byl Patrik Linhart v doprovodu vimperského Petra Matějky Pošťáka. Ale nevadí, doprovází mě Grigorij a jsme schopni se domluvit, jak on říká, panslovansky. Panslavismus je i mou ideou, proto mám rád Slováky, Poláky, Ukrajince i Rusy, ačkoliv to mezi nimi po staletí skřípe. I nyní, kdy je mezi Ukrajinou a Ruskem takřka válečný stav. Ale tady, jako by o tom nikdo nevěděl. Podivný stav: Na východě téže země se válčí a tady se – tančí. Ano, doslova. Hraje tu hudba a na ulicích se točí dvojice. A všechny ulice tu mají původní dlažbu, kočičí hlavy. Jedna z hudebních skupin má na sobě maskáče.
„Vybírají na válku?“
Grigorij přisvědčí. Ukazuje mi jakýsi vchod a za ním domovní chodbu. Nijak se neliší od jiných chodeb. Ale je tam Banderovská hospoda. Říkají jí Kryjivka. To slovo značí zemljanku, v jakých se vojáci UPA za bojů ukrývali. Prý tam člověk musí zaklepat na dveře. Objeví se v nich škvírka a v ní tvář. Pozorné oko prozkoumá, zda příchozím není Rus. Není-li, pozvou ho dál a na přivítanou dostane vodku.
Guljájem dále po městě. Vida, na trhu je k dostání hajzlpapír s portrétem Putina. A zde byl kdysi „kvartal bordelówij“, jak se panslovansky vyjádřil Grigorij o výstavní budově s lechtivými sgrafity. Obloukem se tedy vracíme opět do slepého ústí půvabné Virmenské (chce se mi říci Vimperské) uličky ke klubu Дзиґа. Postupně se scházejí hlavní aktéři ukrajinského Měsíce autorského čtení. Přichází koordinátorka čtení, půvabná Anastazia Chuprynska, a hned na mě spustí anglicky. Lapám po dechu, vysvětluju jí, že tento agresivní západní jazyk neovládám. Je udivena. Po chvíli přichází milá literární kritička (nevím, jak příznivé by byly její soudy nad mojí poezií) a přisedá i jakýsi nakladatel. Jejich jména jsem nezachytil. A nakonec se seznamuju s bohemistkou Sofií Čeljak. Teprve pak dochází i Diana se svou gruzínskou kamarádkou. Všechno to jsou nadšení mladí lidé, a když tak s nimi sedím u stolku, hned mám pocit, že mezi ně patřím, že jsem stejné krve a vnitřního nadšení pro slovo. Všechny party básníků na světě zřejmě vyzařují podivnou energii plnou verbální rozpustilosti, rozmáchlosti a slovního škádlení, žonglování. Ale už kvůli zmíněné jazykové bariéře jsem si této rozmařilosti moc neužil.
Na vystoupení stoupám do druhého patra. Přichází asi pětadvacet posluchačů. Většina je mladých, jsou mezi nimi půvabné dívky, jejichž krása je pro nás, Čechy, takřka exotická. Uvádí mě Sofie. Překlady mých básní běží za mými zády na plátně. Klepou se mi ruce, držím mikrofon oběma rukama a nemohu se ani napít sifonu. Inu, tréma. Následují otázky, krátký rozhovor o meditativní poezii, o cestě mezi křesťanstvím a zenem, o přírodě, o Skupině XXVI. Po ukončení četby ke mně přichází mladičká dívka, fotí se se mnou, tiskne se ke mně, je to velmi milé. Také podepisuju katalog. Bohužel už nemám s sebou žádnou vlastní knihu, všechny jsem nečekaně prodal v Košicích, i když tam svou roli jistě hrála cena, nabízel jsem je po jednom euru. Bylo mi trapné chtít víc, šlo o autorské výtisky.
Ještě si na chvíli sedám s celou lvovskou poetickou partou pod slunečník. U dveří stojí a pokuřuje štíhlá dívka, melancholická, dekadentní múza, mohla by být modelem pro mladou a ležérní pijačku absintu. Stále se na ni musím dívat. Zjišťuju, že si říká Вечірній Мед. Večerní med. Ach…
***
Sofie mi nabízí procházku po Lvovu. Jsem nadšený. Obcházíme hotel, kde je na stěně podobizna Františka Xavera Mozarta. Jak se tu vzal Mozartův syn? A Sofie mi hned vysvětluje, že ve Lvově bylo v premiéře provedeno slavné Requiem Wolfganga Amadea. A opět jsme u dominikánského kláštera, kde bylo za komunistů muzeum ateismu, nyní jsou tam dějiny religionistiky.
Poblíž stojí socha kreslíře Nikifora Epifanije Dvorňaka. Má ohmataný nos asi jako hošík ve Františkových Lázních penis. Patřil prý k národu Лемки, který žil na území Polska v oblasti Nízkých Beskyd. I tento národ se snažil o sebeurčení jako Huculové. Kvůli problémům s nimi spojeným (nacházely u nich útočiště i početné partyzánské jednotky ukrajinských banderovců) byl v roce 1947 během „Operace Visla“ násilně vysídlen, podle Sofie na Ukrajinu, jinde jsem se dočetl, že do oblasti západního a severního Polska.
Sofie mě vede na jakýsi knižní trh, který se pravidelně koná pod sochou prvního lvovského nakladatele Ivanova Fedorova. Sem přicházejí lidé, rozloží na dlažbě knihy a vyměňují si je, prodávají, kupují. Bývají dny, kdy je celé náměstíčko pokryté knihami.
Pokračujeme dál okolo jakéhosi orloje, kde drak pod nejvyššími okny plive v určených hodinách oheň. Dole už stojí dav čumilů. v tom se otevírá u draka okno a nějaký chlápek dolů křičí, na co prý všichni čekají. Odbočujeme k místu, kde stála synagoga Di Goldene Roiz. Posedává tu mládež, hraje se tu na kytaru, rokuje se. Ptám se Sofie na židovské pogromy, kterými Lvov neslavně proslul. Je vidět, že tuhle kapitolu Lvované nemají moc vstřebanou. Sofie mi vysvětluje, že to byli boháči, které vyhnali z jejich – dnes by se řeklo – nadměrných bytů, a ty pak rozdělili třeba na čtyři pro chudé. Což o to, dokážu pochopit vyvlastnění majetku přehnaně bohatých lidí, když jiní žijí pod hranicí bídy, morálně mi to nedělá problémy. Ale oni Židy i zabíjeli. Kdyby jim zařídili náhradní bydlení, prosím… Ale vraždy, znásilnění, to jsou strašlivé plody ukrajinského antisemitismu.
Odtud se vracíme až za náměstí s radnicí k Boimově kapli. Je ozdobená tajuplnými reliéfy z černého kamene a nahoře na věži sedí Kristus s divokou do všech stran explodující svatozáří. U kaple stojí malá opuštěná dívenka a hraje na housle. Na hudebníky bych se tu díval celé hodiny. V jedné ulici míjíme saxofonistu, u jehož nohou leží dva typičtí opilci, již bosí, skoro do půli těla nazí. Lavičky tu stojí přímo uprostřed ulice. Jinde hraje kapela (basa, dvoje housle a bicí) a postarší seladon dovádí s opět bosou blondýnkou, která točí hlavou, až jí létají vlasy jak Tarje Turunen ze skupiny Nightwish. A pak procházíme kolem muzea idejí.
„Cože, idejí?“ ptám se Sofie.
Hledáme chvíli pravé slovo. Nakonec zjišťuju, že to je muzeum nápadů hojně navštěvované pankáči a také avantgardními skláři.
A teď pokračujeme na třídu kýčů. Správně se jmenuje Prospekt svobody. I tady zní hudba. Pozoruju chlápka, který buší do kytary a pěje nějaké chraplavé ruské písně. Vedle něj stojí chlapec, dítě ještě, doprovází ho na housle, hlavu má nakloněnou na stranu a je mu smutno. Kdo ví, co s vydělanými penězi jeho táta provede? Možná ho pohne k dobru anděl na inlajnech, který postává hned vedle? A opodál máme další raritu. Hází se tu šipkami do dřevěného rámu vystlaného nafouknutými balónky. Zdá se to snadné, ale kolikrát šipka po balónku sklouzne a rána se neozve. A húúú, tu kolem mě krouží děti v elektrických autíčkách a traktorech, zatočí se mi hlava, na chvíli ztratím Sofii z dohledu a ona se pak zlobí, že mám talent na bloudění.
Docházíme blíže k opernímu divadlu. Jedna z kapel tu vystupuje opět v maskáčích. Má pódium vyzdobené ukrajinskou a černo rudou vlajkou, ze které jde trochu strach.
„To je banderovská vlajka?“
Sofia trochu stydlivě přisvědčí: „To není anarchistická vlajka.“
Pomalu se vracíme zpět ke klubu Дзиґа. Loučím se se všemi a vracím se zpět do ulic. Chci se tu ještě dlouho procházet. Lvov je město plné kontrastů nebo spíš vrstev, které přes sebe překrýval čas. Staré domy plné věžiček, sgrafit, karyatid, soch a reliéfů připomíná dávné teplické Trnovany, v době, kdy ještě stál Zelený kostel. Okna jsou mnohde zpuchřelá, kde se rozbilo sklo, vešla se lepenková krabice, matrace nebo jen záclona. Viděl jsem úžasné kompozice, jako třeba zazděné dveře, pod nimiž jsou místo schodů asi čtyři truhlíky – se zvadlými květy, jak jinak, neboť květy též vadnou a není nutno je hned vyhazovat. Málokterý dům je nově omítnut, ale právě to se mi líbí. Nesnáším uhlazená města jako Český Krumlov nebo Pasov. Jsou tak bezvadná, až ztrácí stopu času. V nich už návštěvníkům o nic nejde, jen o restauraci s bezvadnou obsluhou a utracený čas.
Lvov zatím nepostihlo vystěhovávání lidí z centra, jak k tomu došlo v Praze v jejím odlidštěném středu. Jsou tu turisté, kteří se volně procházejí, nepotkal jsem tu žádné spořádané skupinky s průvodcem a nezbytnou vlaječkou nad hlavou. Obchůdky a kavárny připomínají již definitivně mizící svět. Na Prospektu svobody se skláním nad hráči bleskového šachu. Mají své šachovnice rozložené na lavičkách, obklopují je pozorovatelé, všichni mlčí, soustředí se na hru. Na jiných lavičkách hrají místní muži vrhcáby.
***
Lvov není ani v noci přesvětlený pouličními lampami. Stojím u řecko-katolického kostela svatého Andreje, má jen spoře osvětlené sochy na portálu, bíle, v nikách oranžově. Obcházím chrám do stínu, vstupuju v pivnyj sad Starhorod. Moc času do půlnoci nezbývá, přesto tu na trampolíně poskakují děti. Vzadu za chrámem je úplná tma, opodál rozpoznávám neuvěřitelně chudé pavlače, tam snad ani nikdo nemůže bydlet, v oknech není sklo, ale v bytech se spoře svítí a mihla se tam i silueta ženy. Na zemi sedí chlápek a drnká na elektrickou kytaru, psík mu leží u nohou. A táhle je další pivní sad? I tady mají atrakci pro děti: Pod dřevěnými lucernami stojí dodávka v „živé“ velikosti, ale vyrobená ze dřeva. Leze po ní pět dětí a výská.
Tu do mě vstupuje smutek. Cítím hlubokou samotu. Zoufalá touha zastavit čas, ta touha nesmyslná jako boj proti blížící se smrti, mě vyhání pryč z ulic, kde je tolik spontánního veselí a radosti.
Vracím se do hotelu. Zastavuju u velkého obchodu s květinami. Vazonkovi kvity. Prodavačky stojí i na chodníku a nabízejí veliké bílé květy podobné kopretinám, mezi kterými je přimíšená růže, karafiát. Hrbatá stařenka zametá opadané okvětní lístky ježibabím koštětem.
Lvov je město milenců,
sedí na lavičkách, tisknou se k sobě,
těžko je samotnému chodci.
U hotelu George
opírám se o zábradlí,
stojí tu starý muž,
zahraje pár tónů na píšťalu.
A odmlčí se.
Je to napůl Vivaldi a napůl pastevec z Karpat.
Milenci se zvedají z laviček,
míjejí ho.
On za každým z párů vztáhne ruku,
zavrávorá.
Pil nad míru.
Noc se půlí,
když usínám sám
v hotelovém pokoji s vysokým stropem.
Záclona vlaje,
je slyšet dívčí smích a nad střechami
soumrak hasne,
a jen hlas píšťaly se ozve,
krátký motiv
a zase ticho.
Zavřu oči.
Prázdné dlaně vidím
vztahovat se za nočními chodci a
nejvíce za milenci.
Jsou to i mé dlaně.
Mohl to být můj otec.
Sám už se odebírám do samoty,
z níž mě nevyvolá hlas
krásné Ukrajinky
postávající u dveří do kavárny.
Kouří a melancholicky hledí
daleko, daleko.
Říká si
večerní med.
Вечірній Мед.
Závidím spícím opilcům,
těm bosým,
co leželi u nohou saxofonisty
jak chudí duchem před vraty chrámu,
dva Jobové.
Nemusí stírat slzy,
které vstupují do očí, do oken,
slzy stárnoucího muže
ve Lvově.
***
Vstávám brzy. Znovu vycházím do ještě šerých lvovských ulic. Portýr dole u vchodu se hned staví do pozoru, když jde kolem něj host. Ach, jak zbytečné.
Ulice jsou prázdné. Metaři zametají a Prospektem svobody kluše smečka toulavých psů. Obíhají odpadkové koše. Napočítal jsem jich šest. Opodál sedí na zahrádce před kavárnou pod překocenou židlí dvě tlusté kočky. A rorýsové lítají ostošest. Křičí, krouží v hejnech. Rorýsové křičí stejně v Ostravě, v Košicích i ve Lvově. Nepotřebují překladatele.
Docházím znovu k dominikánskému klášteru. Začíná pršet.
Ranní déšť –
před klášterem Božího ticha
se rozšuměla lípa.
Míjím kinopalác s reklamami na americké filmy. Spiderman a jiný odpad. Reklama v ukrajinštině mě pohoršuje, cítím, jak slovo родина (domov) či країна (vlast), které se váže k nějakému bezduchému americkému akčnímu filmu, ponižuje tento posvátný jazyk. Zvláštní, že jsem to nepocítil nikdy u českých reklam na podobné filmy. Ale tady na Ukrajině mě to zasáhlo naplno tváří v tvář chudobě místních obyvatel a originalitě tohoto města. Braňte si svoji kulturu, Lvované, braňte ji před dekadentním Západem! Nevyměňte ji za přepych, který jen otupuje lidského ducha.
V sedm hodin odjíždíme zpět do Košic. Opouštíme Lvov a široko daleko, kam až je vidět, kupí se nad krajem nádherné mraky. Objevuje se i duha.
„Rusky радуга,“ řekl mi řidič. „Ukrajinsky веселка.“
Vida, i na Šumavě máme Veselku.. Kolikrát jsem přes ni šel cestou na Boubín.
Opět projíždíme Rozvadivem, cementárnu obkličují havraní hejna. A znovu vjíždíme do Karpat. Oči se mi klíží, ale nesmím usnout. Kdo ví, jestli tudy ještě někdy v životě pojedu.
V obci Skole visí nad silnicí ukrajinské a banderovské vlajky. Míjíme sousoší nějakých postav hrajících na dlouhé trouby.
„Co je to?“ ptám se.
„Pámjatnik,“ říká řidič. „Igrájut na trembita.“
Dojíždíme do Užhorodu. Hledáme generální konzulát slovenské republiky, abychom mohli s bumážkou volněji přes hranice. Ale s celníkem v okénku není řeč, vrtí hlavou, řidič se rozčiluje, ale nakonec musíme na konec fronty. Pak se dostáváme do slovenské části přechodu, celnice se ptá na naše diplomatické pasy, dáváme jí list, čekáme, čekáme. Blonďatá celnice nás uklidňuje. Za chvíli pojedete. Ale nakonec přichází s omluvou, že kompetentní úředník není přítomen a naše žádost byla zamítnuta. Naštěstí smíme předběhnout ostatní čekající, zařadit se za tři auta, která kontrolují před námi. Berou si naše pasy, pak nám prohlížejí auto, nadzvedávají dečky v kufru, zajímá je alkohol, cigarety. A znovu čekáme, kdy už se zvedne závora. Nic se neděje, celník si znovu bere naše pasy. Trvá to věčnost. Dívám se na výjezd z celnice, v bráně na Slovensko krouží jiřičky. Řidič už to nevydrží, jde k okénku, gestikuluje, konečně se závora zvedá a můžeme přejet na slovenskou stranu…
