(Deset básní z let 2017 – 2018)

Večerní melancholie

Sbírám do kýble kobylince

na hrázi rybníka.

Klacek mi natrhl nohavici,

koleno vítr ovívá.

Zablikal blesk v daleké dálce,

zhynul hrom v alejích cestou k nám.

Šedá volavčí pírka čtou v mapě,

bloumají při břehu sem a tam.

Letí dvě kachny do bezpečí

s žalostným křikem v soumraku.

Jak vám rozumím. Divocí psové,

lovci a prasata hrozí tu.

Ševel žalostný

Na cestě ke hrázi psárka práší,

v louži se točí planetární pyl,

včela se vrtí v pampeliščí,

rybník má hladinu z hadích žil.

Nohou deště se neplavci mraky

odrážejí indigovou krajinou,

ze staré stodoly spadlo sousto střechy,

poslední jehňátka baví se hrou.

Zavěsil lucernu oblačný nomád,

uhasil noty kapiček.

Z černého čápa zbyl rudý zobák,

rybník je stíny nalíčen.

Skřehot žab odemkl rezavá vrata,

po vlnkách kloužou se šmouhy hvězd,

světluška pohasla v letu, zkrat, a

sumčí šplouch trhá obojkem.

Švestkové lístky nám nad hlavami

žalostně k polibkům ševelí,

pod námi leží střep s pomněnkami.

(Hrnečku o zem hozený!)

Šifra

Pod rusými šťovíky kočka se plíží

ocas je splasklý pytel na myši.

Vyhýbá se tůním lidských uší

Nejvyšší.

Cukerné slunce

stéká po bukových jazycích,

v kůře frak šifra –

nečitelná samohana věřících.

Klouzky z borovicových varhan

jsou pedálové rejstříky.

Bělásek pryč od nás chvátá

s plátěnými taškami.

Utrh jsem šípkovou zátku,

lokám lahvové,

telata shlížejí k padavčatům,

jež po nich metáme.

Dušičky

Zrak obmyt je mastnou slinou boží,

z polí sem vede na sto bran,

punčochy z lýtek stahuju ti,

hřbitov je svědky obehnán.

Má malované oblé břicho

panna, co nad hrobem potratí,

budeme kreslit to temné tělo

až do čtyř, než se rozední.

Zas poprvé ucítíš: Nejsem sama

v sepjatých dlaních pohlaví.

V očích ti rozkvétá Atacama,

(semínko sedm let v poušti spí).

Modré stmívání

Pod drápy hrušní ve starém sadu

je bláto kopyty rozryté.

Kůň vyhlíží z trní, lednovou trávu

pletivem mu strčíme.

V zahradě pavučin stojí ženská

s ušmudlaným harantem.

Mokneme v rokli, mlha si lehá,

modře se stmívá pod habrem.

Proudu se halíře na dlaních chvějí,

poslední, které zbyly mu,

vlčáci běží skryti keři,

hlídají zarostlý slepcův dům.

Z města se vrací průvod Rómů

s petkami plnými pivních pěn,

ten poslední, o berlích hrbatý pavouk

vede larvu s batohem.

U sběrného dvora je dokořán okno,

lustry rozhazují chechtáky,

zní výkřiky, opium, whisky, tango,

ženský jek s mistry potulky.

(„Opium, whisky, tango“ - citace z básně

Francise Picabii, otištěné v jeho Revue 391)

Jarní louka

Ledový Grosser Priel,

daleko se bělá,

jak věšák na nebeský samostříl

stojí buk nápověda.

Na nádech mezi pupeny

drnčí pavoučí vlákna,

houpeme se ve sluneční koupeli,

taje sněžná vana.

Obzor osuškami omrakován je.

A louka tak širá.

Rozpálená proplétají se

naše těla.

Soumrak bez návratu

Skála mi dýchá do zad mrazem,

na choroši páří se pošvatky,

vyplouvají na tůň snáze

bubliny i skvrny vin.

Brzy se setmí, stoupám srázem.

Až potkám tě v smrti, poznám tě?

Patou jsem uvolnil – valí se – kámen,

noci, kdy už mě dolámeš?

Ty neplýtváš jen spermiemi,

ty plýtváš taky prostorem,

v němž jedna hvězda, co už není,

jedinkrát vyjde nad ránem.

Večerní bažinný punk

Skok a skok po trsech, v rašelině,

mechové mléko se srazilo,

houpe se houně, pod ní hrbem

se o hrb propadlá těla třou.

Tetřev mi zpod nohy divoce vzlétl,

číro frrr – poguje do kleče.

S hrdlem mi souloží valivý přelud,

praskají protivné páteře.

Včely se v tečích výhružně rojí,

hrká roj v posledních hodinách,

mlátí mě po hlavě deštnou holí,

Za černí červů žár skomírá.

Bažina s faldy dělá přemet,

bříza v ní navěky uhnívá,

cestičko, cestičko, už mě tam neveď,

cestičko vlhká a bořivá.

(Předposlední verš je aluzí z někdejší dramatické improvizace

mé sedmileté dcerky Eriky a čtyřletého syna Oldíka)

Cesta

(Louny – Oblík – Milá – Bílina – Bořeň – Zlatník – Most)

Do vousu spad mi květ javoru,

když na náměstí chrním,

pukají pluky horkovzdušných oblaků,

v chrámu sochy mrtvolně studí.

Pivo nám v Bílině nalili.

Tak zase hloub do stínu Bořně!

Sršeň nás obletí ve chvíli,

rorýs kumulonimbus oře.

Hnědé uši a parohy

vyskakují nad řepkové pole.

Spouštějí se nám před nosy

housenky předivky zhoubné.

V Chanově překřikují se slavíci.

Jsme sešvihaní ostružiním a šípky.

Spadeno na nás mají zajíci,

klíšťata a černonohé dívky.

Zahalil bych si

Nepodal bych si chleba

ani za hluboké noci

neděkoval bych si hlasem kulíška

ze slatin, z chrastin,

nechal bych se odejít bez pozdravu,

nechal bych se naříkat v kolébce,

ať si řvu v ústavu pro choromyslné

pod bodacím strojem hvězd,

neroztříštil bych zrcadlo,

ve kterém vše se mění v škleb,

v němž hrozí i

třpyt potůčku a ptačí zpěv,

poděkoval bych si za to,

že se k sobě nechci znát,

skryl bych se před milovanou ženou

bezhlasý napořád.

Kdybych tou ženou byl

sobě na dohmat,

zahalil bych si nahé rameno,

lunu do oblak,

polibek za stisknuté rty,

úsměv za nehty.