Psychiatrie je přece jen trochu jiné prostředí než běžná nemocnice. Rád bych odtud odešel třeba hned dnes, ale zatím to nejde. Musím se tady tvářit, že je mi trochu líp než ve skutečnosti, abych vypadl dejme tomu do půlky července.

Jsou tu (kromě nejnižšího patra, kde jsou staří lidé s Alzheimerem) tři oddělení, v tom nejvyšším jsou vesměs mladí lidé, já jsem v prostředním, „lehčím“, pod námi je ještě jedno patro, kde jsou na tom lidé hůř a těžko už se s nimi pracuje třeba v těch psychoterapeutických skupinách. Potkal jsem se tu s Nikolou, kterou znám ještě ze Lnářů, má schizofrenii, epilepsii a kdoví co ještě, takřka průsvitná žena. Píše prózu, zapisuje ty hlasy v sobě. Ta je v patře nejtěžších případů. Dohodl jsem se s ní, že spolu uspořádáme večer čtení. Nakonec to tak jednoduché nebylo, mně nechtěly sestry pustit dolů na těžší patro, nakonec vyvezla sestra výtahem Nikolu k nám. Vzala s sebou několik pacientů, pár si jich přišlo poslechnout i z našeho patra. Četl jsem její texty z notebooku, viděl jsem je poprvé. A jak jsem četl, nabíral ten text grády, samé vraždy, mrtvoly, mučení. A vše odehrávající se v jejím nitru. Naskákal mi na čele pot, bál jsem se, že to posluchači nevydrží a skutečně to někteří nedali a odcházeli, ale byli to ti z našeho „lehčího“ oddělení. Z toho „těžšího“ to vydrželi všichni a navíc živě reagovali a povzbuzovali mě, abych četl dál a dál.

 

 

Na konci chodby

v rytmu techna

vybarvuje anděly.

 

 

Nemocniční chodba -

před týdnem se odlepil strom,

dnes modrý pejsek.

 

 

Alzheimer Home -

na druhé straně dveří

rozhodil rukama.

 

 

Po večeři -

utírám stoly

kolem bubnujícího starce.

 

 

 

Tak se mi to tu chýlí ke konci, poslední termín mého propuštění je 20. 7. Na jednu stranu tu čas plyne pomalu, na druhou uhání. Vezmu-li v úvahu tváře, které jsem tu potkal a které třeba už odešly přede mnou a místo nich přišly jiné, zdá se ten čas dlouhý. Když jsem tu nastupoval, snad hned druhý den visel na stromku před nemocnicí ohromný včelí roj, chytal ho včelař o berlích s pomocníkem. Tak to mi přijde, že se to odehrálo před rokem. Ale na stále dost podobných obchůzkách venku to utíká o mnoho rychleji.

Přikládám pár nových věcí. Spíš jsou to záznamy odsud, pomocí kterých se pokouším dostat zpět do světa. Venku to nebude snadné. Občas se tu zastavím v antikvariátu na pokec a kávu s bývalou manželkou šumavského poety Ondřeje Fibicha Evou. Z okna naproti bývá slyšet dívčí sbor, jak cvičí škály. Také tady někdo v protějším domě cvičí na klarinet. Když není nikdo v jídelně, poslouchám ty uklidňující motivy.

Navštívil jsem i Plovárnu u svatého Václava. To už jsem se chystal k odchodu a skoro jsem uschnul, když se kolem mě překutálel malý oranžový míček. Marně jej stíhaly dvě dívky, jedna tak šestiletá a druhá v pubertě. Hop - míček dopadl do Otavy, která naštěstí na plovárně skoro stojí. Menší se marně snažila dřevěnou pálkou pomocí vlnek k sobě míček přivábit. Ani já bych na něj nedosáhl. A tak jsem do té nepříliš čisté Otavy vlezl znovu. „Ďakujemo,“ odpověděly dívky a rozběhly se s míčkem k rodičům ležícím opodál na dece.

Pozoruju svět. Vidím tolik motivů, ale mnohé jsem schopen vyjádřit jen za pomocí více slov, než haiku unese. V letní hospodě za Pískem U Sulana číšník smazal nabídku jídla. Vzápětí tam přiběhla holčička, vzala křídu a nakreslila na prázdnou tabuli zubatou tlamu. Včera jsem šel po Heydukově ulici. Pouliční lampy jsou vyzdobené povijnicemi, z nichž se lila voda. Člověk by si pod ně mohl stoupnout jako pod sprchu. Obloha však byla čistá a slunce pálilo. No jasně - auto, co je zalilo, jsem potkal o kousek dál. V kavárně tady v nemocnici mi jednoruká číšnice přinesla s námahou – ovšem omylem - kávu. Než jsem ji stačil upozornit, káva stála přede mnou a nějaký pán už se o ni hlásil od vedlejšího stolu. „Já vám to odnesu,“ nabídl jsem se číšnici, ale ouha – s těma třesoucíma se rukama?

 

Harfenistka -

pod slunečníkem

vychládají v misce mince.

 

 

Pohupování loďky -

vynořují se a zanořují

plavcova záda.

 

 

Upíjím kávu -

o okraj hrníčku

zvoní lžička tam a zpět.

 

 

Bzukot v korunách -

s pohledem vzhůru

jdu lipovou alejí.

 

 

Antikvariát -

zašustil list a dál už jen

tikot hodin.

 

 

Fontána -

maminka ždímá

na holčičce šaty.

 

 

Palackého sady -

kamenný Neptun

odfukuje listí.

 

 

Dva bělásci

v milostném tanci

proletěli plotem.

 

 

 

Co tady v Písku? Vlastně se stále děje něco nového, nové tváře, nové osudy a venku také. Potkávám už na první pohled známé, někdy až tajuplně postavy, třeba starou ženu, která chová v náruči panenku v růžové dece. Co asi prožila těžkého?

V antikvariátu jsem si koupil sbírku Splav od Fráni Šrámka. Seděl jsem ve stínu příjemně vonících starých knih a četl si. Narazil jsem tam na verše, které by mohly být mottem pro tvorbu haiku: ...musím mnoho si nyní vypůjčit velikých křídel od malých věcí. Pak jsem se šel ochladit do předsíňky chrámu. Chvíli po mně tam vstoupila mladá rusovlasá žena s batůžkem, začala plakat, a ten pláč stále nabíral na intenzitě, celá se otřásala, neviděla mě, seděl jsem totiž ve výklenku za jejími zády. Její pláč se pozvolna měnil ve volání. Pak vyběhla ven. Někdo jí zavolal po mobilu, zvedla to a nářek pokračoval. Z kaskády jejích slov jsem vyrozuměl, že nemohla jít na pohřeb mámě ani tátovi. Nevěděl jsem, zda bych jí mohl nějak pomoci. Ale možná jsem si jen myslel, že by mě ta pomoc stála příliš. A tak jsem mlčel a stejně mlčel i Bůh. A když jsem odcházel, přidal se ke mně pes, měl košík, ale vzhledem připomínal toulavého psa. Páníček nikde. V jedněch dveřích na kamenném prahu seděla kočka. Pes už ji skoro bez povšimnutí minul, pak ji zmerčil, chvíli mu trvalo, než pochopil situaci a už byli oba živočichové v sobě, kočka syčela, pes štěkal, ale košík mu bránil v agresi a tak kočka zmizela v pohodě ve sklepním okénku.

V úterý jsem šel na koncert mladých houslistů do kostela Svaté Trojice. Vedle mě si sedla stará dáma, drobounká, ale plná života, v slaměném kloboučku a ve starých saténových šatech plných pestrých květin. Zcela přirozeně, jako bychom se už dávno znali, se dala se mnou do řeči, hned mi vysvětlovala dějiny toho kostela, přičemž si chvílemi četla v programu za pomoci lorňonu. Jako by sem přišla z jiné doby. Žasl jsem, kolik jmen a událostí má v paměti. Když koncert skončil, zůstal po ní na podlaze ležet jakýsi černý kapesníček, tak jsem ho zvedl a zavolal jsem na ni. „Ach, rukavičky,“ sáhla pro něj. Zase motiv k haiku, který těžko upravím, jen jsem cítil jedinečnost toho tady a teď.

Kanárci, které tu máme v jídelně v kleci, vyvedli dva mladé. Museli jsme je však oddělit od rodičů, samička začala po pár dnech jedno z těch mláďat oškubávat až na holou kůži, byl to hrozný pohled, na vině asi bylo hnízdo, které jsme v kleci nechali a kde se opět objevila nová vajíčka. Možná se samička velkých mláďat chtěla jednoduše zbavit. Teď oba „puberťáci“ sedí v kleci a víc než kanárky připomínají rozčepýřené vrabce vytažené z odstředivky.

Na poslední týden jsem na pokoj vyfasoval dva spolubydlící, jeden je tu na odvykačce od benzodiazepinů, je hrozně hlučný, po nocích si volá s přítelkyní, zaznívají výčitky, pláč střídá vztek a křik. Pak jde pro něco do skříně a je to spíš souboj se skříní. Vyjde-li na chodbu, bouchne dveřmi, honem na kuřárnu a za chvíli je zpět. Druhý se tu objevil s psychickými problémy po změně pohlaví, včera se venku opil a nevrátil se z vycházky, tak ho hledala policie po Písku. Ráno ho vyhodili. Smutný je případ chlapce s obsedantně kompulsivní poruchou. Jak dlouho setrvá nad hrníčky, než si nalije čaj. Udělá dva kroky tam, zpět, podupá na místě a znovu.

 

 

 

Ještě jsem se neaklimatizoval. Bylo tam toho hodně, o čem by se dalo psát, ale teď už se zase pohybuju v jiném světě. Vzpomínky se noří, třeba na mladou ženu, která si v terapeutickém kroužku stěžovala na otce, co ji ignoruje. Poslala mu přání k narozeninám a on nijak nereagoval. A tak jí psycholožka povzbudila, že jednoho dne tu zprávu otci opět pošle, ale jeho odpověď už nebude potřebovat. Překvapilo mě to, spíš bych čekal, že jí psycholožka poradí, aby už mu nepsala...

Zajímavé bylo i to, jak mnohdy člověk soudí druhého nějak dopředu. Chodil tam na terapeutické skupiny jeden zachmuřený muž. Buď nereagoval, nebo odhodil nabízenou fotku, o které měl mluvit, s projevem hnusu. Jindy setřel všechny, co se do diskuze zapojili, jako pitomce, a když se jedna žena ohradila (svým způsobem, neboť byla nesvéprávná), nazval ji krávou a odešel ven. A pak začal na skupiny doprovázet slepou pacientku z jiného patra. Najednou se v něm projevila jakoby samozřejmá pozornost. Nadále se mračil, nemluvil, ale jeho činy mluvily o něčem jiném. Tu slepou ženu opustil muž, odešel k mladší, nesla to velmi těžce. Také jsem žasl nad tím, jak pozorně vnímala každé slovo, nemusela se na nic ptát a nakonec třeba popsala fotku, kterou jsme my komentovali.

Jiní zase naopak odhalovali své negativní vlastnosti. Někomu jako by úplně chyběla empatie. Jedna z žen co chvíli omdlévala ve slabostech. Měla snad všechny možné tenze, ataky a fobie. Její smích pronikal až do morku kostí. To všechno bych bral. Hrozné však bylo, jak se proměnila, kdykoliv se objevil někdo slabší, třeba nováček, co se tam špatně orientoval, jak ho hned začala šikanovat, co smí a co nesmí, a že už si to dávno mohl přečíst v pravidlech atd. Potřásala hlavou – jak se říká – nad těmi, co na tom byli hůř. A hlavně nad mladšími, nad tou nesvéprávnou, která si při snídani zpívala, tu okřikovala, že se má při jídle mlčet, nebo nad dívkou, která po nějakém šoku místo slov mluvila pomocí gest a věčně se sluchátky na uších luštila sudoku, třeba i ve frontě na jídlo. To zase pro ni byl rozmazlený fracek. Nebo ten chlapec s obsedantně kompulsivní poruchou. „Podívej, podívej se na něj,“ komentovala jeho bezděčné pohyby. 

Inu velký svět koncentrovaný na malé ploše.

 

 

Běžkyně

zastavila u vývěsky s parte -

a běží dál.

 

 

(Písek, 2022)